Broček

nám jakoby najednou zestárnul. Při poslední rvačce ho jedno štěně kouslo do čenichu. Všiml jsem si toho , když se pak celý třásl a zboku čumáku mu naskočila boule. Po několika dnech jsme našli před prahem jeho špičák. Už před časem jsme ale konstatovali, že nám šediví, tloustne a leniví. Až dosud náruživý lovec, sám se stává možnou kořistí.

Přivedli jsme ho s Vojtou k nám v létě 1996, byl velký asi jako kotě. Ťapina, jeho máma, nás ještě několik měsíců poté chodila navštěvovat a přinášela Bročkovi občas i nějaký starý rohlík. Když pršelo, seděla dlouhé hodiny v dešti před naším oknem a čekala na něj. Sám to neměl u nás zpočátku lehké, dostal jen malou bedýnku před vchodem, a to i v zimě.

Někdy s Ťapkou přišla i Brokova starší sestra Čerka a vymýšleli společné neplechy. Betonoval jsem v té době chodníky kolem domu. Neustále šmejdili kolem a chodili i přes ten čerstvý beton. Tak se tu do dneška uchovaly otisky jejich ťapek. Učily malého Broka novým kouskům, jak se dostat k nim (přes trať a silnici) a od nich zase zpátky. Byli jsme společně i daleko na Horečkách, tak daleko, že si malý musel i chvílema odpočnout v baťohu.

Když vyrostl a zesílil, poznal všechny živáčky v okruhu několika kilometrů. Znají ho tady na Horečkách snad všichni. Často nám na něj přišli požalovat, když něco vyvedl. K jeho smůle je skoro k nerozeznání od Bertíka, svého táty. Brok je sice povahy docela mírné, ale velice temperamentní a naprosto nesnáší když mu někdo fyzicky ublíží - to se stane okamžitě jeho nepřítelem. Všechny kočky v okolí by to mohly dosvědčit. A cizí pes v jeho rajónu? Neexistuje! Preventivně jej sám napadá první...

Od té doby, kdy k nám přibyl malý Broček se datuje moje praktické vzdělávání v oboru vztahů člověk-zvíře. Protože ty dávné vzpomínky na prázdniny u babičky kdy jsem mohl poprvé pozorovat zvířata zblízka, už dávno vymizely. Vzdělával jsem se při stovkách různých příhod které jsme s Brokem zažili. Nedají se pospsat ani vyjmenovat, většinu z nich jsem už zapomněl a jenom v určitých souvislostech se někdy zpětně vybyvují. Postupně jsem však mohl poznávat jeho povahu, vlastnosti, zvyky. Asi daleko lépe však poznal on to samé u mně. "Za mlada" jsme spolu rádi vyjížděli do širokého okolí. Já na kole, on vedle, někdy daleko přede mnou. Byli jsme spolu až na Libotínském koupališti, v Zubří, na Hukvaldech a jinde. V Mořkově jsme se jednou ztratili. Marně jsem ho hledal po celé vesnici až do večera. Trpělivě na mě čekal na té samé lesní cestě, po které jsme předtím přijeli...

On je pořád takový viditelný i neviditelný, všudepřítomný dobrý duch naší rodiny. Už dlouhých 12 roků je všude s námi. Nechybí snad na žádné fotce ze společných vycházek. Když přecházíme z místnosti do místnosti, všude nás následuje, všechny dvéře si sám otevře, jen je neumí zavírat.

---

Opět slyším Swámidžího a nádherný bhadžan Šivo Ham. Bůh Šiva a další bohyně, bozi a polobozi jsou častými postavami příběhů a podobenství, pomocí kterých Swámi vysvětluje některé skutečnosti nebo ne příliš zřejmé vztahy a zákonitosti. Byl to právě Broček, který mi též pomohl vyznat se ve spleti indických božstev a poodhalit kvality nejmocnějšího boha Šivy. Postupně jsem totiž pochopil, že i Brok sám má většinu jeho vlastností. Od té doby ho taky někdy oslovuji "Pane"...

Pán Šiva - bůh Ničitel všeho špatného, Osvoboditel, Sebestvořitel a čisté Vědomí - prostřednictvím slov Swámího Maheshwaranandy (ještě před pár dny u nás ve Střílkách, včera už odněkud z Mariboru ve Slovinsku...) opětovně připomíná, že onen krátký pobyt duše v těle během našeho života je jediná příležitost jak rozvinout dobré vlastnosti, uskutečnit dobré věci a předat získané znalosti druhým.

Něco podobného říká i básník Jiří Wolker v Baladě o očích topičových:

---
Dělník je smrtelný, práce je živá.
Antonín umírá, žárovka zpívá...
---