Zobrazují se příspěvky se štítkemoslíci. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemoslíci. Zobrazit všechny příspěvky

neděle 2. června 2013

Naši noví sousedé


Asi před 14 dny přibyli tady za Horečku do ohrady na Holubkové louce noví sousedé, tři známí koníci. Jejich majitel jim vybral toto místo ve snaze dopřát jim co nejlepších podmínek na odpočinek po těžké práci v lese i jinde, kterou pro něj vykonávají v každodenním úsilí o živobytí.


Na obrázku první z nich je největší silák Darin, uprostřed je známá Karin, která je mámou posledního, Juráška. A ten také, spolu s naší Bělkou dostali za svou zvědavost první elektrický kopanec z ohradníku. Přesto že Jurášek je plemenem Slezský Norik, podle této zvědavosti a typického zahnutí ušních boltců dovnitř bych řekl, že má v sobě i kapku indické krve z plemene Marwari:-)

Teď už o sobě navzájem obě stádečka dobře vědí a ctí tu "horkou a nebezpečnou" linii. Nemohu se ubránit dojmu, že od té doby, co jsou ti koníci tady, jsou moje "holky" mnohem spokojenější. A mnohem raději než dřív tu na pastvě zůstávají, i když prší.

Tak Vám koníci děkuji za Vaši přítomnost a přeji dlouhý, spokojený a dobrý život, vašim lidem taky.

čtvrtek 4. dubna 2013

Na velikonoční procházce


Letošní velikonoce nám přichystaly náznak jara, ale i pořádnou sněhovou nadílku. Zatímco o Bílé sobotě se naše stádečko popásalo na veliké louce za Horečkou, velikonoční neděle přinesla asi půl metru sněhu nejenom u nás, ale i široko daleko odsud.

Vyrazili jsme tedy na obvyklou vycházku zase až v pondělí. Moje parťačky šly sice rády, ale až za mnou, klidně mě nechaly prošlapávat stezičku v hlubokém sněhu. Několikrát jsem je sice vybízel, ať jde některá dopředu, ale marně.


A tak jsme došli až na naše oblíbené místo na Holubkové louce. Malča s Bělkou se zde musely spokojit jenom s větvičkami, ale sluníčko pěkně hřálo a bylo nám dobře.



Asi hodinku jsme tam pobyli a až se mi zdálo, že už toho máme dost, obrátil jsem zase směrem domů. Zpáteční cesta byla mnohem rychlejší. Ty dvě se jako obvykle loudaly kdesi vzadu, když tu slyším jak za mnou běží. Sotva jsem stačil uhnout, jinak by mě z pracně vyšlapané cestičky vytlačily. A ve chvílce už byly daleko přede mnou.

Když jsme se přiblížili k místu, kde někdy odbočujeme z lesa směrem k silnici, zavolal jsem ně "Prrr", stát. A ony kupodivu zastavily. A pak jsem ještě řekl Malce (a ukázal) "Čihí", tady jdi doleva! A ona opravdu vyšla statečně tím směrem ve hlubokém, neznámém sněhu! Bravo Malko. Ale ušla jen nějakých 20 nebo 30 metrů a zastavila. Zbytek naší cesty až k silnici a domů jsem tedy opět prošlapal sám :-)

Obvyklým naučeným způsobem, tj "za ruce" neboli na vodítkách jsme pak došli vpořádku domů do stáje. Přestože dost unavený a zmáčený až po kolena, byl jsem s touto vycházkou spokojený. Věřím že stádečko též.

čtvrtek 17. června 2010

Jak mě Malka cvičí :-)

Není to tak dávno, co jsem psal, jaké Malča dělá pokroky, dneska se sám musím chytit za hlavu.

Bylo to tak: Minulý týden jsem se intenzivně připravoval na další putování = "oslí cestu". Chtěl jsem vyprovodit naše známé s kozičkou Jožkou a osličkou Viktorkou kousek na Slovensko. Představoval jsem si, že bychom s Bělkou a Malčou mohli dojít až k Váhu...Pilně jsem probíral seznamy cestovních potřeb a pečlivě je rozmisťoval podle váhy do jednotlivých zavazadel. Nakonec jsem si ještě osvojil techniku přivazování nákladu. A včera už jsem přátelům hlásil: "Jsme připraveni na cestu. Kdy a kde se můžeme sejít?"

Nebyli ještě připraveni, tak jsem si řekl, že využiji čas a jen tak nalehko se zajdeme s Malčou podívat k mostu, což je naše staré známé místo, obtížné k přecházení a klíčové k větším výpravám. Byli jsme tam naposledy před dvěma roky. Od té doby se tam leccos změnilo. Na silnici u obchodního střediska vzniknul kruhový objezd a vyrostl tam ještě jeden další křiklavě nabarvený obchod, nebezpečně blízko silnice. Taky železnice se v přilehlém úseku opravovala a kompletní rekonstrukcí prošel i podchod, kterým jsme přetím bez problémů procházeli.

Ne včera. Malka mě vpohodě doprovodila až k onomu podchodu, ale tam zůstala stát: Trochu se to změnilo: Nová dlažba, vyztužení zdiva, rozšíření náspu. Marně jsem se snažil Malku přesvědčit, chlácholil jsem ji, lákal jak se dalo, pobízel, sklonil se a zvednul ji přední nožku, ale žádná diplomacie nepomohla. Po několika rozhovorech s kolemjdoucími nakonec Malka rezolutně otočila na opačnou stranu: "Dědo, nepamatuješ se? Vždyť tam ve městě nikdy nebylo nic moc dobrého. Měli jsme tam vždy spíše jen nějaké trápení a zbytečnou práci".

Sama vyšla přede mnou podél trati z druhé strany na silnici. Zkusil jsem ještě pokračovat k železničnímu přejezdu - naší další výrazné a dosud nezdolané překážce. Co když třeba dojdeme až na pár metrů blízko a Malče si obhlídne pěkně opravený přejezd? Ale došli jsme jenom k sousedům, asi 50 m od trati a ona opět otočila: Copak si brachu neměl dost těch nepříjemností?

Tak teď začínám chápat, že z pohledu Malky jsem asi úplně vedle a stále propadám :-) Snad ale začínám rozumět tomu, že ty vnější bariéry nejsou až takovou překážkou, mnohem důležitější budou ty neviditelné. Jakou techniku zvolit při jejich zdolávání? Ještě nevím, ale věřím že se nějaká cesta najde. Mezitím ať tato drobná zkušenost poslouží jako další námět ke cvičení pro Školu...

Ovšem k řece Váhu už letos asi nedojdem. Na místo srazu pod horama si budeme muset přidat hezkých pár kilometrů :-( Ale beru to tak, že i každodenní procházka k našemu potůčku je skoro stejná jako třeba tradiční putování k posvátné Ganze. Proč jenom ti lidé pořád putují?

pondělí 14. června 2010

Walker Hitch

je jeden z mnoha způsobů přivazování nákladů na hřbet koně či oslíka. Vedle něj existují i další jako Diamond Hitch, Barrel Hitch, Squaw Hitch, Wiman Hitch a další. Je to jen malý výběr znalostí americké oslíkářské velmoci, odkud čerpám informace. Zcela určitě existuje po širém světě ještě mnoho a mnoho dalších.

Uvedenou techniku jsem si vybral pro poměrnou jednoduchost a univerzální použití. Na krosnu - nosič nákladů lze snadno upevnit náklady různého tvaru a velikosti. Ale hlavně proto, že je maximálně šetrná ke zvířeti - umožňuje těžiště nákladu soustředit co nejvíc nad hřet a odlehčuje mu boky pro snadnější dýchání.

Na přiložené fotce dokumentuji výsledek svého nacvičování na modelu. Po mnoha opakovaných pokusech se už daří náklad správně upevnit. Ale nakládání na Malču ve skutečnosti teprve prověří tuto nově nastudovanou techniku...


PS: Ať se snažím sebevíc, nemohu pro tuto techniku najít odpovídající - tj krátký (2 slova) a výstižný název český. Neví náhodou někdo? Možná se najdou koníčkáři z jazykového koutku mateřského jazyka :-)

úterý 25. května 2010

Malča dělá pokroky


V minulých dnech tady bylo na Horečkách hodně deštivo, už nám z toho byla dlouhá chvíle a taky jsem měl strach, jestli nám velká voda za Horečkou neodnesla boudu. Tak jsme se tam šli kterýsi den podívat.

Nejzvědavější z našeho "stáda" byl asi Brok, Bělka si též přišla prohlédnout situaci, jen Malka se držela jako obvykle v uctivé vzdálenosti od vody.

Ale co se přihodilo dalšího dne? Byli jsme se na stejná místa podívat ještě jednou. Voda už trochu opadla, v tunelu ji bylo sotva po kotníky, s babičkou a Brokem jsme přešli na druhou stranu, zvědaví na to, zda se některá z těch dvou přidá.

Najednou se jako první se rozhodla Mala - ten náš největší zvoneček, konzervativec a opatrník. Malka, která až dosud přecházela náš malý potůček jen na několika přesně vymezených místech a nikdy jinde, se odvážně vydává sama do proudu! Šikovná! Bělka pak přiskákala, viditelně dost ustrašená, až poslední.

Malčinko, BRAVO!

úterý 11. listopadu 2008

Vautha Mela

je jeden z nesčetných indických svátků a zároveň velký oslí trh. Koná se od nepaměti každoročně u vesničky Vauth ve státě Gudžarát. Začíná o úplňku měsíce Kartik podle tamějšího lunárního kalendáře. Jestli se nemýlím, tak začíná právě v těchto dnech.


IMG_7748 copy, originally uploaded by Ketan Modi.



Zmínky o této události jsem našel na webu při vyhledávání klíčových slov, týkajících se činností ve spojitosti s oslíky. A následně pak i mnoho pěkných obrázků, hlavně na Flickru, některé z nich tu přikládám.


IMG_7491 copy, originally uploaded by Ketan Modi.



Onen trh a zároveň svátek se koná v místě poblíž soutoku sedmi řek u vesničky Vauth. Podle pověsti je toto místo i domovinou sedmi velkých světců a jednou zde zavítal i král Kartikeya - syn samotného boha Šivy. Podle jeho jména i této události je pojmenován celý následující indický měsíc.


IMG_7580 copy, originally uploaded by Ketan Modi.



Vesnička Vauth je během roku na zdejší poměry docela malá - má jen asi 2000 obyvatel, ale v době konání oslího trhu tu přijde až půl milionů lidí. Rozloha areálu je něco kolem 5 čtverečních km. Je to celostátně hospodářsky důležitá událost, protože se tu každoročně prodá asi 4 až 5 tisíc oslíků a dochází k výměně souvisejích věcí a produktů.


Donkey Fair 2, originally uploaded by ashitparikh.



Skrze těch několika obrázků taky získávám nové "oslí" poznatky: Třeba způsob jakým se oslíci učí vstupovat do vody a s jakou snadností a hromadně tam pak chodí. Asi to má určitou souvislost i s daným klimatem, ale každý oslíkář ví o čem je tu řeč. Nebo způsob uvazování - zde není skoro žádné třeba. Nebo barevné označování - podle příslušnosti k určitému stádu. A několik dalších detailů, které při zběžném pohledu nemusí být zřejmé.


IMG_7669 copy, originally uploaded by Ketan Modi.




IMG_7608 copy, originally uploaded by Ketan Modi.




IMG_7594 copy, originally uploaded by Ketan Modi.



Vautha Mela se poslední dobou stává i turisticky vyhledávanou akcí, je to jeden z nejbarvitějších svátků, srovnatelný snad jedině se světově proslulým velbloudím trhem v Puskharu v sousedním Rádžastánu.


IMG_7543 copy, originally uploaded by Ketan Modi.

neděle 22. června 2008

Hrátky při kouzelném slunovratu

Pátým rokem se starám hlavně o blaho svých "oslíků", ale tím zároveň i o své zdraví: Už několik dní mám zafačované koleno, když jsem před pár dny s nimi prohrál v nové hře, nazvané "Kdo bude první u branky do ohrady". Vlastně ta hra vznikla z mé pohodlnosti, jako moje nejnovější oslovina :-)

Abych si usnadnil práci na stavbě seníku, postavil jsem kolem ohradu, kde bych mohl nerušeně pracovat, anebo kde Malka s Bělou přebývají v době mé nepřítomnosti. Obě naše "děvčata" jsou totiž velmi aktivní, nic nenechají bez povšimnutí, do všeho strkají nos, na všechno si musí "sáhnout".

Vně ohrady máme velkou posečenou louku a ještě větší louky dosud neposečené. Malka s Bělkou tam ale samy nejdou! Musím jít sám první a nabídnout jim něco dobrého a zajímavého k snědku - třeba přitaženou jasanovou větev. Většinou pospíchám, abych zase přibil nějaké to další prkno na střechu, a tak jsem začal s tou novou hrou: "Děcka, kdo bude první u branky ven z ohrady?" A sám běžím jak o závod. Oni se však jenom klidně přiloudají, teprve až vidí tu větev.

Začíná druhá část hry: Poznenáhlu a nenápadně se začínám stahovat zpátky do ohrady. Když už jsem dost blízko vrátek, vystartuji, abych už byl zase na pracovišti a chci za sebou zavřít vrátka. Jenomže hru tentokrát vyhrála Bělka, když si v plné rychlosti a váze svých 60 kg prorazila cestu zpátky mezi mým kolenem a sloupkem branky. Malka proběhla okolo mne z druhé strany jenom o fousek pozadu.

V koleně to křuplo a snad pouhý závan větru kolem nich mě okamžitě složil na zem. Oba "oslíci" se jenom podívali, jak se zase pomalu zvedám se země, pak ztratili další zájem a odešli zpátky na rozkvetlou louku...Vklidu jsem mohl za sebou zavřít, ale to bylo asi tak vše co jsem ještě toho dne stihl udělat...Vlastně ne úplně. Ještě v lehu na zádech jsem si trochu "zabicykloval", abych se přesvědčil zda koleno drží pohromadě.

Snad dílem šťastné náhody cvičím po velkou část svého dosavadního života Sarva Hita Ásany, cviky "dobré pro všechny" ze sytému Jóga v denním životě. Necvičím je nijak soustavě a systematicky, ale v nesčetných variacích se k nim stále vracím, zejména, když je mi nejhůř.
Zrovna před pár dny jsem si procvičoval sestavu Khatu Pránam, která je již součástí prvního dílu cvičení. Vychází se ze sedu na patách. Ten teď bude pro mne po nějakou dobu nedostupný...O to víc však mohu přemítat o významu tohoto a dalších cvičení.

Při cvičení jógy totiž nezáleží až tak na počtu nebo obtížnosti cviků, jako spíš na kvalitě jejich provedení. Vědomé procítění každého detailu pohybu, protažení a fáze napětí. Hluboký nádech doprovází pohyb, při kterém do těla nebo jeho určité části vstupuje čistá energie z okolí. Protipohybem s hlubokým výdechem zase odchází z těla všechny nečistoty, trápení a bolesti...

Hluboký podřep, ve kterém jsem až dosud vykonával velkou část prací ve stáji, jako uklízení a dojení, jsem teď nucen nahradit stojem s hlubokým předklonem anebo sedem. Bělunka si toho při dojení hned všimla a využila k mnohem častějším přestávkám.

Tak ráno sedíme pohodlně v boudě vedle sebe, sluníčko nás hřeje. Je jasná obloha, bezvětří, úplný klid. Jen ptáci kolem prozpěvují. Zdálky je slyšet letadlo. Malka nastražila uši: Na naši louku kolem potoka právě přihopkal srneček, už ho asi delší dobu pozorovala. Brok leží vedle nás na zemi, nejeví zájem, asi jenom čeká na mléko. Taky už se na ně těším.

Zavelím (a jsem to opravdu já, kdo tady velí?): "Konec odpočinku"! Konec toho skvělého uvolnění, při kterém působí všechny ty hojivé přírodní síly v nás i kolem?... "Vstáváme, do práce se dáváme!"

Zdá se, že to moje nové bolínko se zázračně rychle hojí. Že by snad přece jen nějaká kouzla o slunovratu?

středa 9. dubna 2008

Písnička "Louange à l'âne"

Zkouším tady přidat krátké video - písničku a fotografickou prezentaci - z loňského setkání francouzské asociace oslíkářů Mediane. Osel je po francouzsky Ane anebo taky Bourricot. Z názvu písně i obsahu fotek je zřejmé poslání těchto setkání: Poděkování, obdiv a úcta k těmto zvířatům. Zmíněná asociace se zabývá mnoha sociálními aspekty a vazbami které umožňují oslíci, především Asinoterapií.

Písničku zpívá Phillipe Forcioli, jeden z nejoblíbenějších současných umělců ve Francii, v našich hitparádách bohužel neznámý...

Video je ve větší kvalitě než na YouTube a k jeho okamžitému přehrání musí být dostatečně rychlé připojení k internetu, mi se to podařilo přehrát až offline, po nainstalování doplňku Firefoxu "Fast video download".

čtvrtek 27. března 2008

O tom, jak pravda a láska zase jednou zvítězila

nad falešnou nadřazeností a násilím člověka.
Událo se to včera při naší každodenní vycházce. Skoro všude leží mokrý sníh a není se kde napást, studený vítr a sněhové přeháňky. Tak jsme si udělali trochu větší výšlap. Nahoru přes Vodárenskou Horečku kolem Janíka k Vlčině. Tam jsme se na chvilku setkali s Lídou a Brokem, kteří se už vraceli domů.

Zamířili jsme dolů Vlčí ďurou kolem Mařenčiny studánky až k Lubině. S Bělkou jsme svižně přeběhli první lávku u hřiště a čekali, zda Malka přece jednou konečně překoná své "iracionální" zábrany a vydá se za námi. Vždyť ta plechová lávka je velice bytelná, Malka by se na ni pohodlně vešla dvakrát. Co na tom, že je poněkud křiklavě červenobíle natřená a že kroky na ní trochu duní?

Ale ne, zůstala nedůvěřivě stát v dostatečné vzdálenosti. Nepomohly ani naše přesvědčovací akce. Bělka se jakoby umělecky protahovala a balancovala po okraji základového zdiva. Já jsem si mezitím přisedl trochu blíž na zábradlí a Malku všelijak lákal. Stále nic. Popošla jen pár krůčků a natočila se slastně bokem ke sluníčku, které na cvhíli vykouklo z mraků.

Tak jsme šli zase dál. Bylo mi už trochu zima a představil jsem si doma horký čaj s rumem a něco dobrého k tomu. Abych zkrátil cestu, namířil jsem po chodníčku kolem vody. Došli jsme až k železničnímu mostu. Tedy my s Bělou až za ten most, ale Malča zůstala stát před ním. V minulosti jsme tudy už mnohokrát prošli, tak jsem si myslel že není objektivní důvod proč nejít dál.

A začal tanec. Vrátili jsme se s Bělkou zpátky a ta když viděla jak Malku pobízím, začala taky. Ona už má takovou techniku, že se vztyčí na zadní a zplné výšky Malku drcne do zadku. Jsou to pořádné žduchance! Malka si to chvilku nechává líbit, ale pak vykvikne a kopne. A já jsem k tomu vzal klacek a když Běla drcla z jedné strany, švihnul jsem z druhé. Když nešla, začal jsem křičet i nadávat. To bylo kopanců! všichni jsme nějaké schytali.

Bělka zkusila jinou taktiku: Chytala Malku z boku na citlivých místech za srst. Samozřejmě jsem to zkoušel taky a táhnul Malku vší silou pod ten most. Když se nám povedlo popojít pár metrů dopředu, Malka udělala kličku a otočila se zpátky. Škubnutí za ohlávku a znova dokola. Žádný křik, žádné bití a kopance! Úplně vysílen jsem nakonec klesnul Malce přes záda a v duchu přiznal, že má pravdu. V ten samý okamžik se mi vyjevilo staré indické přísloví: "To jenom ve společnosti oslů se rozdávají kopance, ve společnosti moudrých se rozdává poznání..."

Okolí pod mostem se od naší poslední návštěvy změnilo, při úpravách vysekali keře na břehu, na betonovém ochozu byla velikánská kaluž, dole nebezpečně hučela řeka a z železné konstrukce mostu tak strašidelně kapala voda!

Dali jsme si rozchod a co nejrychleji jsem zamířil zpátky. Po serpentinách nahoru k Janíkovi jsem -v těžkých gumákách- klel jak špaček a odkládal jednu vrstvu oblečení za druhou. Nahoře v ledovém větru si ještě našly kousíček trávy a tam jsem zase ještě jednou zanadával a vrátil se pro Malu s vodítkem. Šli jsme potom spolu bez jediné zastávky až domů. Malka šla opatrně těsně za mnou. Na jednom místě, v nejprudším srázu mě dokonce přátelsky chytla za kapuci, jako by říkala: Tak dědku, přestaň už brblat.

Zahrnuji včerejší vycházku též jako 67. cvičení v překonávání různých překážek počítaje od podzimu roku 2006.

středa 27. února 2008

Na pastvě

Je konec února, krásné nedělní odpoledne. Asi proto, že chodíme s naším stádečkem každodenně na několik hodin ven, dneska se nám nikam nechce. Zaléháme s Brokem na suché místo a vyhříváme se na sluníčku. Malka s Bělou se pasou opodál.



Pak ještě procházíme různá zákoutí Velké louky a k večeru se vracíme domů. Obě naše děvčata to vědí a honem běží za námi.

úterý 31. července 2007

Návrat

Tak už jsme zase zpátky doma. Cestovali jsme jenom jeden den. Na místo srazu pod horama jsme došli s malým zpožděním, protože bylo horko, skoro na každém kousku stezky nějaká dobrá travička, plno dětí na prázdninách, a to většinou vyvolávalo oboustranný zájem.

Přátelé tu byli už od předchozího dne. Oba naši známí oslíci, Raika s Bonifácem byli uvázáni na louce, ve stímu u zdi polehávalo asi 5 nebo 6 koziček. Ale náhle se stalo, čeho jsem se nejvíc obával: Bonifác se utrhl z úvazku a jako blesk vyskočil na přicházející Malku, plně zatíženou svým nákladem. A jak to bývá, zakousl se ji do krku. Ta to chudák chvilku ustála, pak pod tou tíhou klesla na zem.

Kamarádi sotva odtáhli rozvášného Bonifáce pryč, ale Malka spadla nějak nešikovně a nemohla chvíli vstát. Náklad rozházený, krosna zkřivená a pootočená, zamotaná lanka, zmatek. Nakonec sama vstala a podařilo se mi ji uvolnit. Ale vtom tu byl Bonifác znovu! Malka se mu snažila utéct, ale po pár set metrech se - v pro ni dosud neznámém terénu - zastavila před mostem a Bonifác na ni znovu skočil.

Všude plno lidí, na cestě auta. Situace vysloveně nebezpečná! Naštěstí se nikomu nic nestalo a s pomocí známých jsme to nakonec vše zase dali do pořádku.

Po obědě a chvilce odpočinku jsme se přece ještě rozhodli zkusit jít dál. Ale na přechodu první strže a potůčku se to definitivně rozhodlo. Cítil jsem, že už to není ono, ale rozhodující byla Malka. Čekal jsem, až půjde dál za ostatními, ale ona se rezolutně otočila a vystoupala zpět na okraj strže. Náklad se ji zase otočil na bok! Jenom Bělka by šla dál a čile se trkala s ostatními kozičkami.

A tak jsme si popřáli šťastnou cestu a obě karavany se vydaly opačnými směry. Z dálky bylo ještě slyšet žalostné Bonifácovo hýkání.

Jakoby instinktivně cítily, že se jde domů, šly moje "děvčata" zpátky docela vzorně, ani jsem je nemusel nijak pobízet nebo táhnout. A to i po silnicích s poměrně hustým provozem. Jenom krosna s nákladem už nedržely pohromadě, cestou se to ještě dvakrát sesunulo. Přesto jsme k večeru už zase byli zpátky, asi o hodinu rychleji než ráno, v klidu a bezpečí domova.

Po odpočinku jsem Malce prohlídnul, vyčistil a ošetřil Bonifácovy kousance. Druhý den tam měla kolem nich otoky velké jako pěsti a sálalo z nich horko. Dával jsem na ně studené obklady. Drobné oděrky má i na bocích a též odřeniny v "podpaží" za předními nohami od podpínky. Lékař doporučil dávat obklady dál, v případě, že by ranky začaly hnisat, tak desinfikovat, v případě horečky asi antibiotika.

Ale třetí den se už otoky hodně zmenšily, ranky zaschly a Malka se už zase vyválela v popelu ohniště, ale jenom na jednom boku s menším otokem. Včera večer už se tam vykutálela z obou stran.

Shrnutí:

Naše cesta trvala 11 hodin. Ušli jsme za tu dobu něco přes 16 km. Malka nesla hlavní tíhu a většinu našeho vybavení pro několikatýdenní táboření. Přes uvedené problémy jej donesla celý vpořádku zpátky. Velice dobře se projevila ve vypjatých chvílích: Postála i v rušném provozu, počkala při upevňování nákladu, trpělivě zvedala nožky, když bylo třeba rozplést lanka. Drobná poranění se ji velice rychle hojí.

Závěry:

Střetnutí s hřebcem je třeba předem připravit, zajistit klidné prostředí, volnost a rovné podmínky pro oba, bezpečí pro všechny, kdo se mohou vyskytnout poblíž.

Použitá krosna - nosič nákladů se neosvědčila. Těžiště nákladu bylo moc vysoko, bude třeba snížit. Pak odzkoušet při delším nošení středně těžkých nákladů, zda se netvoří otlaky a odřeniny, případně dále upravit.

Tuto cestu započítávám jako 45. trenink zdolávání překážek, celodenní túru s velkou zátěží 40 kg, místy v rušném silničním provozu.

P.S.:

Dneska ráno: Malka má "výbornou náladu". Jdeme z pastvy domů a Malka do mě zezadu drcá nosem, nebo se všelijak "kočkují" s Bělkou - navzájem se pošťuchují a prohánějí, chvílema jakoby hrají na schovávanou...
Odpoledne jsme spolu měli 46. trening bez zátěže u řeky. Na prvním brodu nechtěla jít, na druhém poprvé vstoupila předníma nohama do vody. Ve třetím brodu je zúžené místo, kde je proud široký jen asi 2m, ale voda hlubší. Malka to místo téměř bez váhání zvládla, i když musela vejít asi do 30cm hloubky!

úterý 24. července 2007

Přípravy na "oslí" putování

V těchto dnech vrcholí přípravy na další Velkou Oslí Cestu. Já se na ní též dlouhodobě připravuji a tak prohlížím seznamy potřebných věcí, které jsem si udělal hned po návratu z naší první velmi krátké zkušenosti před třemi lety. Zjišťuji, že je tam všechno, jedině, že bude třeba ze všeho - do počtu i do váhy - ubrat. Je to pro mne dost těžké rozhodování, protože přece jen jsem už zvyklý určitému pohodlí. Není to však jenom o balení, řadu jiných příprav jsem se snažil popsat už dříve.

Na těchto cestách jde o něco jiného než jsme zvyklí u běžné turistiky. Na sluníčku nebo v dešti, za větru a chladu, v prachu, blátě, s mouchami a komáry, někdy o hladu i žízni. Večer: Jak si usteleš, tak si lehneš - většinou na tvrdou zem. Toto je jen stručný a neúplný výčet všeho nepohodlí. Tak o co tu potom jde? Rád bych to někdy podrobněji rozebral, ale jsem v tomto oboru jen pouhý terotik. A navíc je třeba všechnu ty věci nějak nabalit, uložit a upevnit na hřbet oslíka tak, aby jej to neotlačilo, a cestou nepoztrácelo ani nepromoklo. Jak na to?

Uprostřed těchto úvah se tady včera objevil Pavel s tím že během jednoho až dvou dnů by chtěli vyrazit na cestu. A tak se rychle rozhoduji a namísto dlouhého uvažování honem naskládám pár nejnutnějších věcí na hromady a pak do vaků. Náklad dělá dohromady asi 40 kg, Malka je silná a věřím že jej na našich cestách bude spolehlivě nosit. A tak můžeme jít. Směr jako obvykle jihovýchod, návrat po nějaké době.

Rád bych průběžně dokumentoval průběh cesty, v administraci Bloggeru jsou již funkce pro Mobilní blog zabudovány, ale nemám na to zatím vybavení a tak snad až bude nějaká delší zastávka a připojení k internetu, pošlu možná pár fotek.

Myslím si, že téma těchto "oslích cest" může být pro někoho dosti zajímavé a snad by si zasloužilo podrobnějšího zpracování formou klasických webových stránek, publikace nebo podobně, nu uvidíme po návratu.

Je to už více než dva roky, co píšu do tohoto Blogu. Mohl jsem si na něm odzkoušet řadu technických postupů a ověřit si jak fungují. Otevírám tedy dnes tento Oslí zápisník pro všechny hledající s přáním, že třeba najdou něco užitečného.

čtvrtek 21. června 2007

Večer před deštěm

Dnešní den byl velice horký a dusný, už kolikátý v řadě za sebou. Malka s Bělkou jej většinou proležely doma ve chlévě. K večeru jsme se vydali na pastvu. Když přejdu do naší ohrady, většinou samy chodí přes branku za mnou. Ale tentokrát bylo vše jinak:

S prvními kapkami deště po předchozích parných dnech jakoby najednou celá příroda ožila a blížící se bouřka vše zelektrizovala, samořejmě i naše milé kozy. Ty zamířily právě na opačnou stranu, do chatoviště. Začaly nakukovat do zahrádek a běhat po loukách, které jsou již posečeny.

Běhaly kolem mě, a když jsem se snažil přiblížt, velkým obloukem oběhly a nedaly se nijak chytit. Ale přitom všude lítaly i za mnou, jakoby z velké radosti a bujnosti, jakoby říkaly: "Tak si nás dědku chytej, schválně, jestli nás dohoníš"! Malka přitom stihla navštívit i několik chat a se všemi komunikovala, jenom se mnou ne.

Se dvěma malými pejsky: Dělá se, jakoby z nich měla náramný strach, kličkuje a vzápětí zase stojí, natáčí za nimi hlavu i své radary - uši. S jedním chatařem a jeho paní: Nechá se i klidně pohladit.

Bylo už tsně před bouřkou a chtěl jsem se dostat domů ještě za světla i za sucha, a tak mi nezbylo, než poprosit onoho chataře, jestli by Malku vzal za ohlávku. Beze všeho ji chytil a předal. Pak už jsme šli všeci tři (Bělka je vždy u každého dění), velice klidně a spořádaně - jako někde ve městě na kolonádě - zpátky na naší pastvinu.

Pak začalo lít jak z konve. Největší liják jsme přečkali v boudě. Domů jsem se dostal sice až za tmy a notně promoklý, ale bohatší o právě popisované zážitky.

neděle 17. června 2007

Základy výcviku

Chtěl bych předeslat, že to, co se tady snažím sepsat, nemá za cíl danou tematiku jakkoli zobecňovat, ale spíš dokumentovat moje konkretní zkušenosti s konkrétními zvířaty, tedy Malkou, Bělkou a Brokem.

Přestože jsem sám velmi nedůsledný a nepořádný - a snad právě proto - se snažím směřovat k nějakému výcviku a především sebe, ale i tyto své kamarády naučit v budoucnu nějakým "novým kouskům". Jen jestli už na to není příliš pozdě.

Spolu s Malkou jsme ale přesto udělali další malý krůček. Z určitého hlediska možná i dost velký: Při dnešní trenigové vycházce se nám podařilo překonat zase jednu z jejích bariér - silniční most přes Lubinu. Nešlo to zase tak hladce, jak by se zdálo, Malce se ten most a provoz na něm už odedávna silně nelíbí, a tak vždy vyvíjí všelijaké aktivity, jak se z daného úkolu vykroutit.

Jak znám Malku, tak je to osobnost velice opatrná a konzervativní. Jakékoliv překážky nejdřív prozkoumá, a pokud se ji něco nezdá, raději je obejde a spíše ustoupí. Anebo si časem najde vlastní způsob. Je zvyklá chodit až poslední. Už jsem si dávno zvykl, že důsledně obchází každou větší kaluž na cestě, výmol a jiné podezřelé věci. Tak se už jejím "bariérám" vůbec nedivím.

Od jejího nejranějšího dětství tady na Horečkách bylo těch bariér nepočítaně, vyjímám jenom některé: Hluboký sníh, rozblácený terén, mokrý asfaltový chodník, který se najednou objeví uprostřed louky, kanalizační vpusť na cestě, docela malý potůček (velmi dlouho to trvalo než jej poprvé překročila, a pak ještě mnohem déle, než se jej naučila přeskakovat i na jiných místech). Též všechny lávky, mostky, železniční tratě a pochopitelně vodní plochy a toky vůbec.

Kdysi už dávno, po několika počátečních bolestných pokusech o překonávání těchto bariér, kdy jsem se snažil na Malku působit i hrubou silou, jsem od jakéhokoliv násilí definitivně ustoupil, protože mě to bolelo možná víc než ji. Postupně a po dobrém jsme během následujícíh let zvládli všechny drobnější překážky. Ale ty větší - a to jsou právě ty, které nás oddělují od "okolního světa" tu přetrvávaly i nadále: Silniční most, železniční přejezd, vodní toky...

Tak jsem se asi před rokem rozhodl, že podle možnosti budeme k těmto překážkám opakovaně chodit, s cílem je někdy překonat, ale bez nároku na nějaké předem stanovené hranice a dílčí výsledky, prostě jen tak, když to půjde, dobrá, když ne, tak zase jindy. Ale předsevzal jsem si zapisovat každý tento "trening" do deníčku. Tak, abych si někdy mohl třeba říci: Železnici se nám podařilo překročit na dvěstěpadesátýšestý pokus...Od té doby, co si vedu tu evidenci, proběhlo už 37 takových cvičných vycházek. U železnice jsme se dostali nejdál až asi 1m ke koleji, na mostovce jsme byli skoro až 4 metry.

Dneska tedy mohu konstatovat: Na 38. pokus se nám podařilo přejít celý silniční most tam a zpátky. Vybral jsem toto nedělní ráno pro menší dopravní provoz, možná nám přálo i štěstí v tom, že těsně před mostem stálo porouchané auto a ostatní projížděly krokem. Možná zapůsobilo i to, že jsem Malku před odchodem pěkně vykartáčoval a nasadil ji novou krosnu - nákladní sedlo. Každopádně Malka po několika obvyklých "výkrutech" nakonec přece jen celý most vedle mě přešla. Hodná, šikovná! Za odměnu dostala hned kousek suchého chleba a mohla si pak do libosti pochutnávat na klasech dozrávající trávy na zpáteční cestě domů.

čtvrtek 24. května 2007

Bolák

Někdy před pár měsíci se Malce vytvořil na břichu bolák. Asi z drobné oděrky nebo po bodnutí hmyzem a následné infekci do ranky. Možná se tam Mala sama kousla, nevím, uniklo mi, kdy a jak k tomu došlo. Na tom samém místě byl (asi už po porodu) kožní žmolek jako velká fazole.

Asi ji to svědilo, občas si strup sedřela, nalepily se tam chlupy a špína, trochu zahnisalo a bolák se stával větší. Minulý týden už se na to byl podívat náš veterinář. Udělal prohlídku a pak strhnul stvrdlé pouzdro boláku až na živou tkáň. Potvrdil výše uvedenou domněnku a říkal, že tam možná byl i tzv. falešný struk. Doporučil opakovat jednou denně tento postup, včetně omytí v desinfekčním roztoku. Anebo eventuálně podvázat celý bolák silonovým lankem.

Několik dní jsem to tak prováděl, ale nevydržel jsem se dále na tu živou ránu dívat a raději se rozhodl pro podvázání. Neměl jsem však o věci žádné zkušenosti a vědomosti a skoro už jsem nemohl ani spát. V noci se mi vyrojilo spousty otázek, co s tím: Jaké to lanko vlastně použít a jaký uzel, ve kterém místě to podvázat (pod vlastním bolákem nebo až pod kožním žmolkem), jak to desinfikovat a jak dlouho to bude trvat než to odumře a jizva zacelí...

Díky laskavosti a trpělivosti našeho pana doktora se mi další dny dostalo na tyto i další otázky odpovědi. Ale v noci se opět objevila představa, jak ten zákrok Malku bolí a jak se vzpíná, vyhazuje, otáčí a křičí bolestí. Ta záležitost je přece nevratná a musí se provést dobře - když se Malka bude vzpírat, bude ji přece třeba upoutat a znehybnit! Ale zase, jak na to? V představách jsem vymyslel postup, že ji za nohy pevně uvážu ke čtyřem kůlům a za hrudní podpínku zajistím na vysokou železnou konstrukci u sousedů, aby při tom zákroku neupadla a neublížila si...

Dále potřebuji pomocníka, který mi aspoň přitiskne první uzel, aby nepovolil, případně mi podá věci a bude uklidňovat Malku. Lída má z toho strach, říká, že si netroufá, ať si někoho domluvím.

Ráno jsem dovedl obě zvířata z pastvy. Jsou zvyklé na ranní krmení (to teď už spočívá jen v tom, že dostanou nějaký drobný pamlsek - kousky jablka, mrkvičku, nebo hrst ovsa se solí, lněného semínka, kousek suchého chleba a pod. Doma ve chlévě je taky mohu lépe prohlédnout, vyčistit a celkově "zkulturnit". Mají teď po celododenní šichtě trochu klidu, stín, sucho, závětří, bezpečí ... a hlavně si mohou pár hodin poležet a odpočnout od těch hrozných much. A tak chodí domů rády a bez pobízení.

Je to tak skoro každý den stejné a Malka je v tuto dobu velice pokojná. Což kdybychom to přece jen zkusili, podvázat ten velký bolák, prostě jen tak, bez jakékoli fixace? Zkusil jsem to nejdřív sám, pomalu jsem začal utahovat lanko. Bolák se trochu nafoukl a vytrysklo pár kapek krve a hnisu. A Malka trpělivě stála. Lída se nakonec přece jen odvážila uzel přitisknout. V duchu jsem řekl: Malko, odpusť mi tu bolest. A zatáhl jsem lanko vší silou, až se očko zatáhlo na průměr asi 1cm. Snad se to povedlo. Malka přitom zákroku pořád stála na místě, jen párkrát pohodila hlavou a trochu zakvikla - hodná, trpělivá.

Prosím Pánbička, ať se ji ten bolák zase zahojí.
Následujících pár týdnů bych jim chtěl věnovat víc času než obvykle. Aby se snížil počet štípanců od komárů a ovádů, budeme víc ve stínu lesa. Častěji bychom si měli zajít jen tak ke trati a silničnímu mostu, k našim cvičným bariérám. Ale o tom zas někdy příště. Zatím budu podrobně sledovat další průběh. Přeji brzké uzdravení.


Úterý, 29. května 2007

První týden je skoro za námi, pro samé obavy jsem skoro na nic jiného nemyslel. Hned minulý pátek ráno, když jsem přišel na pastvu, vidím: Bolák celý krvavý a jakoby nafouklý. Hned jsem volal našemu lékaři, řekl mi, že to může trvat až 5 dní i víc, doporučil pokračovat v omývání a desinfekci jednou denně.


Čtvrtek, 31. května 2007

Bolák je pořád stejně velký, ale postupně ze tři stran zčernal a ztvrdnul. Ze předu si ho Malka občas líže nebo se ohání po mouchách, a tam je pořád ještě trochu červený. Zašel jsem tedy znovu na VET, jestli není třeba něco změnit a ukázal pořízené fotky. Výsledek konzulatce mě trochu uklidnil: Zdá se vše vpořádku, asi jenom nějaká malá cévka zůstala průchozí, podvázání bude třeba dotáhnout (ještě jednou podvázat). Varovným signálem by v případě nějaké komplikace byla změna chování Malky, nechuť k jídlu, zvýšená teplota nad 39 stupňů.

Odpoledne jsem po omytí chtěl bolák znovu podvázat. Ale bylo již horko a nějak rušno. Vše jsem připravil, Lída měla ještě nějaké povinnosti a chvilku jsme čekali. Ale koza již seskočila z ponku a dala najevo svou chuť už jít ven. Malka ještě stála, ale vzápětí se též natočila ke vrátkům. Konec siesty! Dědo, jdeme! Vždyť nás čeká spousta aktivit!


Pátek, 1. června 2007

Dneska jsme to konečně provedli. Bylo to obtížné kvůli velkému horku. Všichni nějak rozrušeni, ani Malka nebyla klidná. Uzel se povedl upevnit až na druhý pokus. Doufám, že snad už to bude dobré a trápení nám zase skončí.

Abychom si trochu zkrátili tyto nepříjemné zážitky, zašli jsme si k semaforu u trati, jen tak naobrátku, bez zvláštních nároků, jako v pořadí 37. cvičení, počítáno od loňského podzimu.


Pondělí, 4. června 2007

Část boláku pod prvním podvázáním se již scvrkla asi na polovinu původní velikosti, zčernala a ztvrdla, ale nad tím novým pod kůži vznikl otok? až 10 cm okolo a zároveň se tam z povrchu kůže odlupují mastné, jakoby voskové lupínky či strupy.


Neděle, 10. června 2007

Bolák zasychá, otok se zdá trochu menší, Malka s Bělkou se už zase občas navzájem prohánějí, až je musím krotit, chválapánuBohu...


Úterý, 19. června 2007

Bolák dobře zasychá, scvrkává se, tvrdne a jakoby se vtahoval dovnitř. Otok téměř zmizel. Okolo toho místa se vytvořila úzká kruhová zóna bez srsti. Úvazky jsou volné, některé se už sesmekly, zbylé jsem odstranil. Po vyčištění a desinfekci jsem pořídil náčrtek a pár fotek. Odpoledne jsem s tím zašel na VET ohledně dalšího postupu. Lékař doporučil ponechat tak, a pokračovat jako dosud. Příležitostně se u nás zastaví, aby se ještě sám podíval.


Čtvrtek, 2. srpna 2007

Pahýl boláku splasknul, úplně ztvrdnul a zčernal. V rámci 47. cvičení jsme se vydali s Malkou do města za naším lékařem. Řekl, že je to v pořádku a odštípnul část pahýlu v místě prvního podvázání. Zbývající část asi po nějaké době odpadne taky. Prohlídnul taky Bonifácovy kousance na krku a konstatoval, že to bývá nejčastější poranění klisen...Bonifác je však podle něj dost velký "raubíř". Ve stádu ve volné přírodě se takové chování netrpí, ostatní hřebci by takového provinilce prostě utloukli: Totiž každé, i drobné poranění může být otázkou přežití.


Středa, 29. srpna 2007

Malka si asi sama začala odtrhávat zbývající část pahýlu boláku. Anebo se o něj nějak zachytila. Na hohou a pod břichem jsou krvavé stopy. Na vnitřním okraji (směrem ke hlavě) je zátrh až na živou tkáň, v nejhlubším místě bělavý proužek. Ihned volám VET, ale je na dovolené, a tak aspoň důkladně desinfikuji. Rukou se do těch míst pořádně nedostanu, tak používám malý štěteček.


Pátek, 7. září 2007

Pahýl boláku se už začíná oddělovat. Část, která ještě drží má průměr asi jen 1cm. Pozůstatek má hřibovitý tvar s hlavičkou o průměru asi 4cm a lze jím otáčet asi +- o 90 stupňů.


Neděle, 9. září 2007

Dnes ráno už je zbytek boláku pryč, zbývá jen kruhová čerstvá jizva. Provádím obvyklé očištění a desinfekci, pořizuji dokumentační foto. Děkuji a prosím ať se Malce vše brzy zahojí.

pondělí 30. dubna 2007

Hvězdný prach

Jako každoročně, v těchto dnech vyklízím z chléva a dělám tam větší úklid. Za celou zimu se tam nashromaždilo spoustu špíny a prachu, a asi i různých zárodků hmyzu, bakterií a podobně.

Nespotřebované a pošlapané seno spaluji, zamočenou slámu vynáším na hromadu i s jiným organickým odpadem. Samotný hnůj - kozí bobky a oslí kobzolky průběžně sbírám a zarývám do záhonů. Stírám pavučiny ze všech zákoutí a smetám prach ze všech plošek. Vymývám podlahy, odpadní kanálek a nakonec čistím i okna. Do chléva proudí čerstvý jarní vzduch a moje nebešťanky se jen tak spokojeně protahují...

Dělám tu práci docela rád, nevadí mi že při tom trochu načichnu tím chlévem. Žel, někomu ovšem chlévská mrva a všechny ty přirozené věci okolo dosti smrdí. A snad pro to ani nemá ve svém slovníku jiné výrazy než ty nejhrubší a nejvulgárnější. Nesnáší dokonce ani vlastní tělesné pachy a používá deodoranty. Vlastní děti balí do měkoučkých, dobře nasákavých Pamper's a používá tisíce dalších "skvělých přípravků s obrovskou silou a zaručenou účinností", které mu doslova až pod nos přinesou reklamy z medií.

Vzpomínám si, že u nás doma se docela samozřejmě a hezky používalo pojmenování jako kozí bobky, kobylince, koblížky od kraviček a podobně. Uvědomuji si taky, že až dosud - naštěstí - velká část lidstva si udržuje tento přirozený a vzájemně se respektující přístup ve vztahu k naším čtyřnohým přátelům. Ano, je v tom i hodně úcty a pokory, jedná se o službu. Jsme přece závislí jeden na druhém! Miliony lidí dodnes každodenně v mnoha aridních oblastech Země připravují vlastnoručně z dobytčího trusu hodnotné topivo, které jim umožňuje v tvrdých přírodních podmínkách přežít.

A jakým způsobem se třeba uklízí v horké Indii, kde voda je velmi vzácná? Pořád se všude jenom horlivě zametá, nanejvýš se to trochu pokropí. A všude kolem mračna prachu. V dusném vedru se hned na vše zpátky usazuje a lepí. Prach tak jemný až neviditelný, že je zkrátka všudypřítomný. Víří na ulicích, ve městech a na vesnicích. Usazuje se na keřích, stromech, zvířatech i lidech. Lepí se člověku po celém těle. Prach z myriad živočichů celé planety, Hvězdný prach.

Vždyť všichni žijeme na jedné planetě a pocházíme z matky Země. Swami Maheshwarananda o tom vyprávěl při setkání ve Vysokých Tatrách počátkem 80 let. Zpíval, překládal ze Sanskrtu a vysvětloval starou duchovní píseň :

Šivo Ham, Šivo Ham

Jsem Šiva, jsem Šiva, věčné Átma jsem.

Celý vesmír září čistým světlem vědomí
- a je to Átma, základ celého vesmíru -
ve všech živých bytostech je stejné Átma
je to duše vesmíru

Toto Átma jsem Já,
jsem ve všem, co je živé,
mé Já je duší všeho živého
Átma je nesmrtelné, smrtelné je tělo
Átma všech bytostí je to, co je věčné

žádná zbraň ho nezraní, oheň ho nespálí,
voda ho neuhasí a smrt nad ním nemá moc

Átma dává hvězdám jasnou záři,
ozařuje celý vesmír,
je i v měsíci a ve Slunci

Přítomno je v každičkém atomu,
v každém zrnku prachu a proniká vším

Nevzniklo a nemůže být zničeno,
bylo, je a bude,
Nezanikne nikdy.

O nezrozeném a nesmrtelném Átma a jeho slávě
zpívají i svaté Védy,
Všemohoucí též o tom vyprávěl Ardžunovi*

(* odkaz na knihu Bhagavadgíta)

Zhruba totéž, ale úplně jinými slovy vyjadřuje i Lao'c, starý čínský mistr ze 4. stol. před n.l. ( úryvek z knížky "Tao texty staré Číny", výběr v překladu Oldřich Krále, Praha 1971) :

Tao dává život
Te jej živí
věci tomu dávají tvar
okolnost dotváří vše -
tak každá z věcí
Tao ctí a váží si Te

Ta úcta k Tau a vážnost k Te
přitom nejde z nějakého příkazu
leč je tu co trvalá a věčná přirozenost !

Tao dává život, Te jej živí
dává mu růst, chová jej, dodává mu stálosti, dotváří jej.
Stará se o něj a chrání.

Tak život dát a nevlastnit jej
pracovat pro něj, ale nezakládat si na tom
pěstovat ho, ale nevládnout mu -
to vše se nazývá: Mystické Te !


Představuji si, jak ohromně narůstají soudobé antropogenní usazeniny (včetně skladišť a smetišť všeho druhu). Slyším a čtu o tom, jak ubývá pitné vody a čistého vzduchu a zhoršuje se jejch kvalita - na vlastní kůži to vše pociťuji. A proto sepisuji tento příspěvek pro všechny ty "Útlocitné" k zamyšlení, i jako připomínku starého rčení: "Člověče, pomni, že prach jsi a v prach se jednou zase navrátíš". Ten prach ovšem není jen tak obyčejný. Je to též prach nebeský.

neděle 18. března 2007

Viktorka odejela do světa

Viktorka už v Tiché není. Odvezli ji minulou neděli. Tak to v životě chodí. Začíná jeho další etapa.

Oslí rodinka byla v zimě spolu a volně se mohla pohybovat po celé zahradě. "Celých" 225 dní byla Viktorka s mámou Raikou, Bonifác s nimi pobyl asi 190 dní. Dobře se za tu dobu poznali a sžili.

Loučení prý bylo docela klidné a bez emocí. Viktorka prostě "nasedla" do pohodlného" koňského přívěsu a už jeli. Její nové působiště je na středním Slovensku v obci Zaježová. Hledal jsem to místo ve svých mapách, ale nenašel. Tak jsem to zkusil na webu a ejhle: www.zajezka.sk

Jsou to dosti obsáhlé a pravidelně udržované stránky. Odehrává se tam množství zajímavých činností zaměřených většinou k harmonickému životu člověka v přírodě a úctě k životu. Nedá se to jednoduše popsat nebo zařadit, protože tam působí mnoho různých subjektů a organizací. Hodně se tam tvoří a je to i kulturní centrum.

Myslím že se tam Viktorko budeš mít dobře. Přeji vše nejlepší a možná, zase někdy nashledanou.

sobota 3. března 2007

Narodil se oslíček


Od neděle 28.ledna čítá oslí rodina zase o jednoho člena víc. Na oslí farmě se Male narodil droboučký hřebeček a dostal jméno Míňa. Zatím se má čile k světu:


Míňo, vítej tu na Zemi a vše nejlepší do života !

neděle 26. listopadu 2006

Cestou do ráje

se tady na zemi na pár týdnů zastavila malá Radulka. Ale 21. listopadu kolem 21 hod zase musela odejít. Martina, její paní chovatelka má dlouholeté zkušenosti s odchovem oslíků i dobré podmínky. Předem vše připravovala a byla velice šťastná po jejím narození. Chtěla si ji ponechat. Ale Radulka onemocněla a začala chřadnout...Po celou dobu, do poslední chvíle a posledního dechu Martina věnovala Radulce svou energii, všechny dostupné prostředky a naději. Ale přání zůstalo nevyslyšeno a v tomto jediném okamžiku všechno úsilí přišlo nazmar...

Bylo to všechno zbytečné nebo nebylo?

Věřím že nebylo. Tato práce má význam. Ukazuje cestu vzhůru druhým. Pomáhá vyvažovat hodnoty v současné konzumní společnosti.
Martino, vytrvej. Přeji hodně zdraví, síly a radosti do další práce.

Událo se na Oslí farmě v Čechách



Radulko, nashledanou. V jiném čase, na jiném místě.


Tagy:

sobota 28. října 2006

Viktorka (malé vítězství)

Přišla na svět právě před třemi měsíci. Narodila se Raice na stráni pod lesem, nikdo u toho nebyl. Po nějakých 20ti minutách přišla Andrejka a odvedla Raiku do sadu. Hodeňák odnesl tu malou přes cestu.



Viktorka se má pěkně k světu a Raika se o ní vzorně stará, prvých 14 dnů nedovolila nikomu cizímu ani se přiblížit, všechny hned nekompromisně kopala nebo kousala. Koncem prázdnin už to bylo lepší. Raika nechávala Viktorce větší volnost a začala dohlížet jen tak zpovzdálí ( malá už mohla sama kousek poodejít za zvířaty nebo lidmi, Raika ji až po chvilce otáčela pryč). Na chalupě bylo v té době plno lidí a byly tam s nimi ještě i tři kozí rodinky. Viktorka se všemi čile komunikovala.



Ale co Bonifác? Zkuste být někdo uvázaný u kolíku nepřetržitě po celý měsíc... Někde na louce, ve dne v noci, v horku i dešti, za větru i v bouřce...Jméno Bonifác...dobrý osud...zní v této souvislosti poněkud smutně. Navštívil jsem ho v té době jenom dvakrát: Poprvé klidně odpočíval ve stínu na kraji lesa, po druhé byl na louce, do lana zamotaný a zablácený a hýkal...
Lidé začali říkat, že Bonfác se stává agresivní...
Andrejka s Milanem se jej báli přivést zpátky domů, hlavně kvůli bezpečí malé Viktorky. A měli pravdu, protože ohrady, které tam byly, Bonifác později snadno prorazil...






Ve druhém měsíci ale nakonec Bonifáce přivádějí aspoň na pár hodin několikrát týdně do zahrady blízko Raiky a Viktorky. Zpočátku bylo nebezpečné se vůbec přiblížit, jak byl po dlouhém odloučení divoký. Ale tím, jak se ním trošku začlo pracovat (a též po schytání bezpočtu kopanců od Raiky) se neuvěřitelně zklidnil. Ten chlapík přece vždycky býval a stále je náramný dobrák... Trpělivě snáší všechna nepohodlí - třeba když je několik hodin zapletený do lana někde v křoví... Je teď trochu hubenější, ale stejně mi připadá ohromně velký a silný.

A tak zase uběhl další měsíc...na chalupě skoro prázdno, návštěvníci se rozjeli do svých domovů. Ale Oslí rodinka je už pohromadě a naplno si tady užívá klidu, volnosti i bezpečí. Jenom kozičky musí být uvázané na stráni za cestou...

Říkal jsi v úvodu: ..."malé vítězství"...Jaképak vítězství? Vždyť zase jenom přibyl na světě další hladový krk... Kdo jej vůbec očekával, těšil se na něj a pečoval o něj...?
Andrejce s Milanem, Hodeňákovi i dalším patří díky za ty hezké chvile jejího dětství.
Viktorko, vítej a vše nejlepší do dalšího života.