Zobrazují se příspěvky se štítkemkozy. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemkozy. Zobrazit všechny příspěvky

středa 21. června 2017

Bělunka odešla

náhle v úterý 30. května k večeru z našeho světa. Byl jsem ji na chvilku u lesa nakosit zeleného podrostu a přinést kytici oblíbených mladých větviček, když Malka hlasitě oznámila její skon. Chovala se do poslední chvíle pořád stejně, všechno ji chutnalo, ale po letošní zimě rychle chřadla a ubývalo ji sil.

Na naši poslední společné vycházce začátkem dubna na oblíbenou Konvičkovou louku již musela cestou několikrát odpočívat. Její zažívací ústrojí nebylo schopno zpracovat všechnu narůstající jarní potravu a zajistit dostatek životní energie.


Bylo to možno pozorovat i na průběhu její celoživotní produkce mléka. Poslední nepatrné oddojení jsme měli 4. května večer.


Nebyl to jen nějaký obyčejný pracovní úkon. Během času se z této více či méně pravidelně se opakující činnosti vytvořila chvilka příjemného odpočinku, klidu, jistoty, harmonie, bezpečí, sounáležitosti.

Bělunko, děkuji za krásný kousek života, který jsme spolu v radosti a svobodě prožili, též za mír a pokoj v umírání. Buď s Pánem Bohem, ať je Ti země lehká a prosím o věčný mír, svobodu, světlo a štěstí při nekonečné pouti vesmírem v koloběhu života a smrti.




pondělí 16. září 2013

Na procházce

Včera jsme se vydali na procházku na Konvičkovou louku. Malka se cestou loudala trochu víc než obvykle. Nejprve "pokec" s koníky od sousedů : Ta malá je dvouměsíční Terinka, vzadu je její máma Karin a vedle její ochránce Juráš.


Cestou byla všude vynikající pastva, plno zajímavostí a kolemjdoucích, takže Malča zůstávala i pár set metrů pozadu. Bělka z toho byla dost nervozní, pořád ji musela čekat až k nejbližší zatáčce.


A pak zase honem běžet za námi. Tak alespoň na Konvičkách jsme si mohli na chvilku spokojeně posedět.

neděle 2. června 2013

Naši noví sousedé


Asi před 14 dny přibyli tady za Horečku do ohrady na Holubkové louce noví sousedé, tři známí koníci. Jejich majitel jim vybral toto místo ve snaze dopřát jim co nejlepších podmínek na odpočinek po těžké práci v lese i jinde, kterou pro něj vykonávají v každodenním úsilí o živobytí.


Na obrázku první z nich je největší silák Darin, uprostřed je známá Karin, která je mámou posledního, Juráška. A ten také, spolu s naší Bělkou dostali za svou zvědavost první elektrický kopanec z ohradníku. Přesto že Jurášek je plemenem Slezský Norik, podle této zvědavosti a typického zahnutí ušních boltců dovnitř bych řekl, že má v sobě i kapku indické krve z plemene Marwari:-)

Teď už o sobě navzájem obě stádečka dobře vědí a ctí tu "horkou a nebezpečnou" linii. Nemohu se ubránit dojmu, že od té doby, co jsou ti koníci tady, jsou moje "holky" mnohem spokojenější. A mnohem raději než dřív tu na pastvě zůstávají, i když prší.

Tak Vám koníci děkuji za Vaši přítomnost a přeji dlouhý, spokojený a dobrý život, vašim lidem taky.

čtvrtek 4. dubna 2013

Na velikonoční procházce


Letošní velikonoce nám přichystaly náznak jara, ale i pořádnou sněhovou nadílku. Zatímco o Bílé sobotě se naše stádečko popásalo na veliké louce za Horečkou, velikonoční neděle přinesla asi půl metru sněhu nejenom u nás, ale i široko daleko odsud.

Vyrazili jsme tedy na obvyklou vycházku zase až v pondělí. Moje parťačky šly sice rády, ale až za mnou, klidně mě nechaly prošlapávat stezičku v hlubokém sněhu. Několikrát jsem je sice vybízel, ať jde některá dopředu, ale marně.


A tak jsme došli až na naše oblíbené místo na Holubkové louce. Malča s Bělkou se zde musely spokojit jenom s větvičkami, ale sluníčko pěkně hřálo a bylo nám dobře.



Asi hodinku jsme tam pobyli a až se mi zdálo, že už toho máme dost, obrátil jsem zase směrem domů. Zpáteční cesta byla mnohem rychlejší. Ty dvě se jako obvykle loudaly kdesi vzadu, když tu slyším jak za mnou běží. Sotva jsem stačil uhnout, jinak by mě z pracně vyšlapané cestičky vytlačily. A ve chvílce už byly daleko přede mnou.

Když jsme se přiblížili k místu, kde někdy odbočujeme z lesa směrem k silnici, zavolal jsem ně "Prrr", stát. A ony kupodivu zastavily. A pak jsem ještě řekl Malce (a ukázal) "Čihí", tady jdi doleva! A ona opravdu vyšla statečně tím směrem ve hlubokém, neznámém sněhu! Bravo Malko. Ale ušla jen nějakých 20 nebo 30 metrů a zastavila. Zbytek naší cesty až k silnici a domů jsem tedy opět prošlapal sám :-)

Obvyklým naučeným způsobem, tj "za ruce" neboli na vodítkách jsme pak došli vpořádku domů do stáje. Přestože dost unavený a zmáčený až po kolena, byl jsem s touto vycházkou spokojený. Věřím že stádečko též.

čtvrtek 28. března 2013

Bělunka měla narozeniny.

Tato zima se strašně táhne a já jsem na to při každodenní rutině skoro zapoměl.
Minulý týden mi však Bělka předvedla něco dosud neznámého:

Na rozdíl od dosavadního způsobu ručního dojení, který jsem minule popisoval, najednou přestala vyžadovat přestávku při dojení! V minulosti se mi občas podařilo podojit bez přerušení , ale tentokrát uběhl týden a pořád to samé. Rád bych si odpočinul, ale ona pořád stojí... Mléka je teď  v zimě každý den jenom něco kolem 0,7 l, ale ruce mě dost bolí... To každodenní pravidelné posezení mi najednou začlo scházet. A najednou jsem si uvědomil, že tady nedaleko pod sousední Horečkou před deseti lety přišla na svět.


Ale oslava žádná nebyla. Ta druhá, velká kamarádka oslička stojí tiše vedle a též měla nedávno výročí, tak co. Každý den spolu chodíme ven, kde je pořád něco k vidění a snědku. Ráno a přes den několikrát poklidíme, večer si dáme trochu ovocných a zeleninových odřezků s hrstečkou ovsa nebo šrotu a trochou lněného semínka, napojíme, podesteleme a vyměníme oddělení. Zima se táhne, sena máme ještě tak tak, nějakou zásobičku v boudě za lesem, snad to do jara vystačí.

Jaro tu sice již úředně máme, ale co naplat. Nás zajímá jen to, kdy se travička začne zelenat. To pak můžeme slavit! Celé dni budeme venku. A taky se někdy nastrojíme a vyrazíme za kopečky! Právě na první jarní den proběhla v ČT zpráva o Lesních školkách jako plnohodnotné alternativě předškolního vzdělávání. Shodou okolností jsem se dozvěděl o existenci jedné takového občanského sdružení nedaleko od nás. Tak už se docela těším, co vymyslí učitelé i děti z lesní školky na Kozinci až se s námi setkají, bude-li tomu osud přát :-)

A tak milá Bělunko, obě kamarádky i celá rodinko, děkuji, děkuji za vše. Přeji všem hodně zdraví, štěstí a dlouhý spokojený dobrý život.


úterý 25. května 2010

Malča dělá pokroky


V minulých dnech tady bylo na Horečkách hodně deštivo, už nám z toho byla dlouhá chvíle a taky jsem měl strach, jestli nám velká voda za Horečkou neodnesla boudu. Tak jsme se tam šli kterýsi den podívat.

Nejzvědavější z našeho "stáda" byl asi Brok, Bělka si též přišla prohlédnout situaci, jen Malka se držela jako obvykle v uctivé vzdálenosti od vody.

Ale co se přihodilo dalšího dne? Byli jsme se na stejná místa podívat ještě jednou. Voda už trochu opadla, v tunelu ji bylo sotva po kotníky, s babičkou a Brokem jsme přešli na druhou stranu, zvědaví na to, zda se některá z těch dvou přidá.

Najednou se jako první se rozhodla Mala - ten náš největší zvoneček, konzervativec a opatrník. Malka, která až dosud přecházela náš malý potůček jen na několika přesně vymezených místech a nikdy jinde, se odvážně vydává sama do proudu! Šikovná! Bělka pak přiskákala, viditelně dost ustrašená, až poslední.

Malčinko, BRAVO!

neděle 22. června 2008

Hrátky při kouzelném slunovratu

Pátým rokem se starám hlavně o blaho svých "oslíků", ale tím zároveň i o své zdraví: Už několik dní mám zafačované koleno, když jsem před pár dny s nimi prohrál v nové hře, nazvané "Kdo bude první u branky do ohrady". Vlastně ta hra vznikla z mé pohodlnosti, jako moje nejnovější oslovina :-)

Abych si usnadnil práci na stavbě seníku, postavil jsem kolem ohradu, kde bych mohl nerušeně pracovat, anebo kde Malka s Bělou přebývají v době mé nepřítomnosti. Obě naše "děvčata" jsou totiž velmi aktivní, nic nenechají bez povšimnutí, do všeho strkají nos, na všechno si musí "sáhnout".

Vně ohrady máme velkou posečenou louku a ještě větší louky dosud neposečené. Malka s Bělkou tam ale samy nejdou! Musím jít sám první a nabídnout jim něco dobrého a zajímavého k snědku - třeba přitaženou jasanovou větev. Většinou pospíchám, abych zase přibil nějaké to další prkno na střechu, a tak jsem začal s tou novou hrou: "Děcka, kdo bude první u branky ven z ohrady?" A sám běžím jak o závod. Oni se však jenom klidně přiloudají, teprve až vidí tu větev.

Začíná druhá část hry: Poznenáhlu a nenápadně se začínám stahovat zpátky do ohrady. Když už jsem dost blízko vrátek, vystartuji, abych už byl zase na pracovišti a chci za sebou zavřít vrátka. Jenomže hru tentokrát vyhrála Bělka, když si v plné rychlosti a váze svých 60 kg prorazila cestu zpátky mezi mým kolenem a sloupkem branky. Malka proběhla okolo mne z druhé strany jenom o fousek pozadu.

V koleně to křuplo a snad pouhý závan větru kolem nich mě okamžitě složil na zem. Oba "oslíci" se jenom podívali, jak se zase pomalu zvedám se země, pak ztratili další zájem a odešli zpátky na rozkvetlou louku...Vklidu jsem mohl za sebou zavřít, ale to bylo asi tak vše co jsem ještě toho dne stihl udělat...Vlastně ne úplně. Ještě v lehu na zádech jsem si trochu "zabicykloval", abych se přesvědčil zda koleno drží pohromadě.

Snad dílem šťastné náhody cvičím po velkou část svého dosavadního života Sarva Hita Ásany, cviky "dobré pro všechny" ze sytému Jóga v denním životě. Necvičím je nijak soustavě a systematicky, ale v nesčetných variacích se k nim stále vracím, zejména, když je mi nejhůř.
Zrovna před pár dny jsem si procvičoval sestavu Khatu Pránam, která je již součástí prvního dílu cvičení. Vychází se ze sedu na patách. Ten teď bude pro mne po nějakou dobu nedostupný...O to víc však mohu přemítat o významu tohoto a dalších cvičení.

Při cvičení jógy totiž nezáleží až tak na počtu nebo obtížnosti cviků, jako spíš na kvalitě jejich provedení. Vědomé procítění každého detailu pohybu, protažení a fáze napětí. Hluboký nádech doprovází pohyb, při kterém do těla nebo jeho určité části vstupuje čistá energie z okolí. Protipohybem s hlubokým výdechem zase odchází z těla všechny nečistoty, trápení a bolesti...

Hluboký podřep, ve kterém jsem až dosud vykonával velkou část prací ve stáji, jako uklízení a dojení, jsem teď nucen nahradit stojem s hlubokým předklonem anebo sedem. Bělunka si toho při dojení hned všimla a využila k mnohem častějším přestávkám.

Tak ráno sedíme pohodlně v boudě vedle sebe, sluníčko nás hřeje. Je jasná obloha, bezvětří, úplný klid. Jen ptáci kolem prozpěvují. Zdálky je slyšet letadlo. Malka nastražila uši: Na naši louku kolem potoka právě přihopkal srneček, už ho asi delší dobu pozorovala. Brok leží vedle nás na zemi, nejeví zájem, asi jenom čeká na mléko. Taky už se na ně těším.

Zavelím (a jsem to opravdu já, kdo tady velí?): "Konec odpočinku"! Konec toho skvělého uvolnění, při kterém působí všechny ty hojivé přírodní síly v nás i kolem?... "Vstáváme, do práce se dáváme!"

Zdá se, že to moje nové bolínko se zázračně rychle hojí. Že by snad přece jen nějaká kouzla o slunovratu?

čtvrtek 27. března 2008

O tom, jak pravda a láska zase jednou zvítězila

nad falešnou nadřazeností a násilím člověka.
Událo se to včera při naší každodenní vycházce. Skoro všude leží mokrý sníh a není se kde napást, studený vítr a sněhové přeháňky. Tak jsme si udělali trochu větší výšlap. Nahoru přes Vodárenskou Horečku kolem Janíka k Vlčině. Tam jsme se na chvilku setkali s Lídou a Brokem, kteří se už vraceli domů.

Zamířili jsme dolů Vlčí ďurou kolem Mařenčiny studánky až k Lubině. S Bělkou jsme svižně přeběhli první lávku u hřiště a čekali, zda Malka přece jednou konečně překoná své "iracionální" zábrany a vydá se za námi. Vždyť ta plechová lávka je velice bytelná, Malka by se na ni pohodlně vešla dvakrát. Co na tom, že je poněkud křiklavě červenobíle natřená a že kroky na ní trochu duní?

Ale ne, zůstala nedůvěřivě stát v dostatečné vzdálenosti. Nepomohly ani naše přesvědčovací akce. Bělka se jakoby umělecky protahovala a balancovala po okraji základového zdiva. Já jsem si mezitím přisedl trochu blíž na zábradlí a Malku všelijak lákal. Stále nic. Popošla jen pár krůčků a natočila se slastně bokem ke sluníčku, které na cvhíli vykouklo z mraků.

Tak jsme šli zase dál. Bylo mi už trochu zima a představil jsem si doma horký čaj s rumem a něco dobrého k tomu. Abych zkrátil cestu, namířil jsem po chodníčku kolem vody. Došli jsme až k železničnímu mostu. Tedy my s Bělou až za ten most, ale Malča zůstala stát před ním. V minulosti jsme tudy už mnohokrát prošli, tak jsem si myslel že není objektivní důvod proč nejít dál.

A začal tanec. Vrátili jsme se s Bělkou zpátky a ta když viděla jak Malku pobízím, začala taky. Ona už má takovou techniku, že se vztyčí na zadní a zplné výšky Malku drcne do zadku. Jsou to pořádné žduchance! Malka si to chvilku nechává líbit, ale pak vykvikne a kopne. A já jsem k tomu vzal klacek a když Běla drcla z jedné strany, švihnul jsem z druhé. Když nešla, začal jsem křičet i nadávat. To bylo kopanců! všichni jsme nějaké schytali.

Bělka zkusila jinou taktiku: Chytala Malku z boku na citlivých místech za srst. Samozřejmě jsem to zkoušel taky a táhnul Malku vší silou pod ten most. Když se nám povedlo popojít pár metrů dopředu, Malka udělala kličku a otočila se zpátky. Škubnutí za ohlávku a znova dokola. Žádný křik, žádné bití a kopance! Úplně vysílen jsem nakonec klesnul Malce přes záda a v duchu přiznal, že má pravdu. V ten samý okamžik se mi vyjevilo staré indické přísloví: "To jenom ve společnosti oslů se rozdávají kopance, ve společnosti moudrých se rozdává poznání..."

Okolí pod mostem se od naší poslední návštěvy změnilo, při úpravách vysekali keře na břehu, na betonovém ochozu byla velikánská kaluž, dole nebezpečně hučela řeka a z železné konstrukce mostu tak strašidelně kapala voda!

Dali jsme si rozchod a co nejrychleji jsem zamířil zpátky. Po serpentinách nahoru k Janíkovi jsem -v těžkých gumákách- klel jak špaček a odkládal jednu vrstvu oblečení za druhou. Nahoře v ledovém větru si ještě našly kousíček trávy a tam jsem zase ještě jednou zanadával a vrátil se pro Malu s vodítkem. Šli jsme potom spolu bez jediné zastávky až domů. Malka šla opatrně těsně za mnou. Na jednom místě, v nejprudším srázu mě dokonce přátelsky chytla za kapuci, jako by říkala: Tak dědku, přestaň už brblat.

Zahrnuji včerejší vycházku též jako 67. cvičení v překonávání různých překážek počítaje od podzimu roku 2006.

středa 27. února 2008

Na pastvě

Je konec února, krásné nedělní odpoledne. Asi proto, že chodíme s naším stádečkem každodenně na několik hodin ven, dneska se nám nikam nechce. Zaléháme s Brokem na suché místo a vyhříváme se na sluníčku. Malka s Bělou se pasou opodál.



Pak ještě procházíme různá zákoutí Velké louky a k večeru se vracíme domů. Obě naše děvčata to vědí a honem běží za námi.

úterý 29. ledna 2008

Kozí mléko, ale nejen to

Za posledních několik let se mi k uvedenému tématu (jedná se o mléko naší kozy Bělky) nahromadilo mnoho faktů i souvislostí a rád bych to nějak uspořádal. Nejlépe formou stručné technické zprávy, jak se to kdysi dělávalo v práci:

1. Počátek období laktace:
Květen 2004. Bělce jakoby napuchlo jedno vemínko. Zrovna byl u nás i veterinář, aby píchnul Male injekci proti tetanu. Tak se též podíval Bělce na to vemínko. Trochu je prohnětl, zmáčknul struky...a už to bylo. Řekl, že se to může upravit i samo, v tomto případě je však lepší trochu mléka oddojit. Pokud se však začne dojit, pak je třeba v tom neustále a pravidelně pokračovat - nebo jinak hrozí záněty vemínka i další komplikace. Rozhodl jsem se pro tu druhou variantu a od té doby máme každý den kozí mléko...a

1.1.Konec období laktace ?

2.Technika ručního dojení:
Je dobře popsaná i nakreslená v knížce Chov koz (M. Fantová a kol., Praha 2000). Tuto techniku po celou dobu přesně dodržuji, a mačkám prsty pouze struky, palec a ukazováček, pak postupně další. Musel jsem zpočátku vyvinout značné úsilí a trpělivost, abych se to naučil a vydržel bolest v revmatických prstech. Zpočátku to šlo jen levou rukou - prsty na té druhé byly nepoužitelné, ale postupně se též vycvičily tak, že dneska to jde docela dobře oběma rukama současně.

2.1. Místo a čas dojení
tvoří samostatnou kapitolou této techniky, protože jsme si museli oba (Bělka i já) na sebe a na ty nové věci zvyknout a poznat co a jak, kdy a kde. Je pravda že teď dojíme většinou ve chlévě v jednom čistém koutku, ale je to spíš otázka pohodlí. Samotné místo není až tak důležité, zkusili jsme to i jinde - třeba na jejím oblíbeném ponku nebo někde venku na louce, u stromu a podobně. Ani čas není příliš rozhodující, myslím si (a Bělka sama svým chování to dovede připomínat) že důležité je dodržování pravidelnosti intervalu (v zimě 1x, v létě 2x denně).

2.2. Způsob dojení
Je velice individuální. Zpočátku bylo pro mladou a energickou Bělku vůbec obtížné chvilku v klidu postát, musel jsem ji nakrátko uvazovat a všelijak lákat, hladit a uklidňovat, někdy jsem musel poprosit i Lídu, aby nám pomohla. V současnosti už nemusím Bělku ani uvazovat. Ale než dá mléko, je to hotový rituál: Zajde do "svého" koutku, a nikdo další (Brok nebo Malka) nesmí být poblíž, nebo je nekompromisně vytrká. Pak pohladíme, otřeme vemínko a uděláme několik prvních střiků. Následuje přestávka, odpočinek. Bělka si lehne a já mohu přisednout. I ti druzí mohou taky na chvilku přijít. Podrobuji se tomuto zvyku docela rád, protože po předchozím poklízení bývám zadýchaný a bolí mě ve hřbetě. Tak přisedám a říkám: Máme schůzi, soudruzi...:-)

Chvilku posedíme - Bělka si někdy položí hlavu na mé koleno, přivře oči a jenom přežvykuje. Anebo i přežvykovat přestane, zavře oči úplně a jakoby chrápe. Malka potichu šrotuje vedle, spokojeně pošvihává ocáskem a někdy mi zafuní do ucha. Brok se plete mezi námi a vůbec mu nevadí, že Malka si stoupla asi jenom jeden centimetr vedle. Nebo někde pohodlně zalehne do slámy a jenom občas dá o sobě vědět packou. Ani se mi nechce vstávat. Ale co naplat, čeká nás práce. Toto vše se během necelé půlhodinky ještě několikrát opakuje. Při dojení zmáčknu oba struky asi 40 až 60x (v létě asi 150 až 180x). Plně respektuji Bělku, kdykoli potřebuje popojít, pootočit se nebo podrbat.

2.3. Množství nadojeného mléka
se mění v průběhu celého roku a zdá se mi že přímo souvisí se Sluncem. Teď, v období zimního slunovratu (listopad až únor) je sluníčka i mléka nejméně, něco kolem 0,5 l denně. Hned jak se naše každodenní vycházky začnou prodlužovat a na pastvě přibývat všeliakých výhonků a pupenů rostlin, mléka postupně přibývá a v období letního slunovratu (květen až srpen) je ho nejvíce - až 1,8 l/den.

3. Zpracování a spotřeba
Už od července 2004 dávala Bělka na jedno dojení až 0,7 l mléka. Bylo ho vždy za několik dnů tolik, že jsme jej zkoušeli zpracovat na tvaroh, sýr, jogurt i máslo. Techniku zpracování vynechám, protože je vynikajícím způsobem posaná na webu O domácí výrobě všemožných sýrů. Za zmínku stojí snad jen to, že jsme v té době nejčastěji zpracovávali mléko na tvaroh, protože to bylo nejméně pracné s ohledem na četnost a množství dávek. Během času jsme si zvykli zkonzumovat všechno mléko čerstvé, hned po dojení, protože je tak nejlepší a nejzdravější. Brok si nenechá uniknout žádnou příležitost, kdy se jej může napít. Od loňského léta mu přišla na chuť též Malka, která měla jenom tak krátké dětství u mámy...

4. Vlastnosti
Co vše je v tom mléku obsaženo? Esence těch nejlepších bylinek, semínek a větviček, co Bělka najde a pečlivě vybere - a nikdy si nevezme to co nechce nebo co ji nechutná... Skvostný výběr všech možných vitaminů, enzymů a bioaktivních látek. Nejlepší produkt zdravé výživy, nedá se ovšem koupit. Ale co ještě navíc? Jedno indické slovo, pro které není ekvivalent v žádném jiném indoevropském jazyce: Prána.... životodárná mateřská láska, energie naší Matky Země. Jestli se někdo zeptá, jak je o tom možno mluvit v případě naší Bělky, která ještě nikdy neměla kůzlátko, tak to vysvětlím jednoduše: My teď patříme do její rodiny. Ona je na své rodině - stádu plně závislá. Žije s ní v jednotě, stará se aby byli všichni pohromadě (trpělivě čeká na Malku, která se často někde opozdí, ale naopak, když se sám víc vzdálím, honem běží zase za mnou). Sdílí s ostatními členy rodiny všecho dobré i špatné a dává jim ze sebe to nejlepší - mléko.

5. Díkuvzdání
Děkuji svým rodičům i prarodičům, že se o mně pěkně starali. Děkuji babičce v Kyjovicích, za to že jsem už jako docela malý mohl zažít a pocítit nádheru, čistotu a mír ve chlévě s kravičkou a dalšími zvířaty. Ta byla ustájená přímo v domku jen za dvěma dveřmi. Babička byla vdova se sedmi dětmi a zvířata dávala obživu celé rodině. Vzpomínám si, že k jídlu se mohlo jít teprve až bylo vše poklizeno a o zvířata postaráno. Děkuji celé své rodině, přátelům a známým za všechny pěkné společné chvíle i strpení mých nedostatků a zlozvyků. Prosím za odpuštění všechny, komu jsem kdy ublížil. Děkuji svým zvířecím kamarádům Brokovi, Bělce a Male za nevšední dobrodružství poslední doby. Děkuji všem přátelům v dalekém a zároveň i blízkém Jadanu, že postavili a provozují školu, Taláb (mezinárodní pilotní projekt pro zachycování dešťové vody v pouštních oblastech), nemocnici, útulek pro opuštěná zvířata a spoustu jiných dobrých věcí. Zdravím novorozence Sundar Dáse a přeji mu dlouhý a spokojený život. Děkuji všem dalším za všechno ostatní, co jsem tady nestačil vyjmenovat. Děkuji Swámidžimu a všem kamarádům na cestě k Poznání. Vybavuji si nádherné Himalájské štíty a jejich jména, bohyně jedna vznešenější než druhá: Annapurna, Čhomolungma, Nanda Devi...
Skláním se s úctou a pokorou před nekonečnou štědrostí a milostí té nejvyšší - Bohyně Matky Země.

čtvrtek 21. června 2007

Večer před deštěm

Dnešní den byl velice horký a dusný, už kolikátý v řadě za sebou. Malka s Bělkou jej většinou proležely doma ve chlévě. K večeru jsme se vydali na pastvu. Když přejdu do naší ohrady, většinou samy chodí přes branku za mnou. Ale tentokrát bylo vše jinak:

S prvními kapkami deště po předchozích parných dnech jakoby najednou celá příroda ožila a blížící se bouřka vše zelektrizovala, samořejmě i naše milé kozy. Ty zamířily právě na opačnou stranu, do chatoviště. Začaly nakukovat do zahrádek a běhat po loukách, které jsou již posečeny.

Běhaly kolem mě, a když jsem se snažil přiblížt, velkým obloukem oběhly a nedaly se nijak chytit. Ale přitom všude lítaly i za mnou, jakoby z velké radosti a bujnosti, jakoby říkaly: "Tak si nás dědku chytej, schválně, jestli nás dohoníš"! Malka přitom stihla navštívit i několik chat a se všemi komunikovala, jenom se mnou ne.

Se dvěma malými pejsky: Dělá se, jakoby z nich měla náramný strach, kličkuje a vzápětí zase stojí, natáčí za nimi hlavu i své radary - uši. S jedním chatařem a jeho paní: Nechá se i klidně pohladit.

Bylo už tsně před bouřkou a chtěl jsem se dostat domů ještě za světla i za sucha, a tak mi nezbylo, než poprosit onoho chataře, jestli by Malku vzal za ohlávku. Beze všeho ji chytil a předal. Pak už jsme šli všeci tři (Bělka je vždy u každého dění), velice klidně a spořádaně - jako někde ve městě na kolonádě - zpátky na naší pastvinu.

Pak začalo lít jak z konve. Největší liják jsme přečkali v boudě. Domů jsem se dostal sice až za tmy a notně promoklý, ale bohatší o právě popisované zážitky.

pondělí 30. dubna 2007

Hvězdný prach

Jako každoročně, v těchto dnech vyklízím z chléva a dělám tam větší úklid. Za celou zimu se tam nashromaždilo spoustu špíny a prachu, a asi i různých zárodků hmyzu, bakterií a podobně.

Nespotřebované a pošlapané seno spaluji, zamočenou slámu vynáším na hromadu i s jiným organickým odpadem. Samotný hnůj - kozí bobky a oslí kobzolky průběžně sbírám a zarývám do záhonů. Stírám pavučiny ze všech zákoutí a smetám prach ze všech plošek. Vymývám podlahy, odpadní kanálek a nakonec čistím i okna. Do chléva proudí čerstvý jarní vzduch a moje nebešťanky se jen tak spokojeně protahují...

Dělám tu práci docela rád, nevadí mi že při tom trochu načichnu tím chlévem. Žel, někomu ovšem chlévská mrva a všechny ty přirozené věci okolo dosti smrdí. A snad pro to ani nemá ve svém slovníku jiné výrazy než ty nejhrubší a nejvulgárnější. Nesnáší dokonce ani vlastní tělesné pachy a používá deodoranty. Vlastní děti balí do měkoučkých, dobře nasákavých Pamper's a používá tisíce dalších "skvělých přípravků s obrovskou silou a zaručenou účinností", které mu doslova až pod nos přinesou reklamy z medií.

Vzpomínám si, že u nás doma se docela samozřejmě a hezky používalo pojmenování jako kozí bobky, kobylince, koblížky od kraviček a podobně. Uvědomuji si taky, že až dosud - naštěstí - velká část lidstva si udržuje tento přirozený a vzájemně se respektující přístup ve vztahu k naším čtyřnohým přátelům. Ano, je v tom i hodně úcty a pokory, jedná se o službu. Jsme přece závislí jeden na druhém! Miliony lidí dodnes každodenně v mnoha aridních oblastech Země připravují vlastnoručně z dobytčího trusu hodnotné topivo, které jim umožňuje v tvrdých přírodních podmínkách přežít.

A jakým způsobem se třeba uklízí v horké Indii, kde voda je velmi vzácná? Pořád se všude jenom horlivě zametá, nanejvýš se to trochu pokropí. A všude kolem mračna prachu. V dusném vedru se hned na vše zpátky usazuje a lepí. Prach tak jemný až neviditelný, že je zkrátka všudypřítomný. Víří na ulicích, ve městech a na vesnicích. Usazuje se na keřích, stromech, zvířatech i lidech. Lepí se člověku po celém těle. Prach z myriad živočichů celé planety, Hvězdný prach.

Vždyť všichni žijeme na jedné planetě a pocházíme z matky Země. Swami Maheshwarananda o tom vyprávěl při setkání ve Vysokých Tatrách počátkem 80 let. Zpíval, překládal ze Sanskrtu a vysvětloval starou duchovní píseň :

Šivo Ham, Šivo Ham

Jsem Šiva, jsem Šiva, věčné Átma jsem.

Celý vesmír září čistým světlem vědomí
- a je to Átma, základ celého vesmíru -
ve všech živých bytostech je stejné Átma
je to duše vesmíru

Toto Átma jsem Já,
jsem ve všem, co je živé,
mé Já je duší všeho živého
Átma je nesmrtelné, smrtelné je tělo
Átma všech bytostí je to, co je věčné

žádná zbraň ho nezraní, oheň ho nespálí,
voda ho neuhasí a smrt nad ním nemá moc

Átma dává hvězdám jasnou záři,
ozařuje celý vesmír,
je i v měsíci a ve Slunci

Přítomno je v každičkém atomu,
v každém zrnku prachu a proniká vším

Nevzniklo a nemůže být zničeno,
bylo, je a bude,
Nezanikne nikdy.

O nezrozeném a nesmrtelném Átma a jeho slávě
zpívají i svaté Védy,
Všemohoucí též o tom vyprávěl Ardžunovi*

(* odkaz na knihu Bhagavadgíta)

Zhruba totéž, ale úplně jinými slovy vyjadřuje i Lao'c, starý čínský mistr ze 4. stol. před n.l. ( úryvek z knížky "Tao texty staré Číny", výběr v překladu Oldřich Krále, Praha 1971) :

Tao dává život
Te jej živí
věci tomu dávají tvar
okolnost dotváří vše -
tak každá z věcí
Tao ctí a váží si Te

Ta úcta k Tau a vážnost k Te
přitom nejde z nějakého příkazu
leč je tu co trvalá a věčná přirozenost !

Tao dává život, Te jej živí
dává mu růst, chová jej, dodává mu stálosti, dotváří jej.
Stará se o něj a chrání.

Tak život dát a nevlastnit jej
pracovat pro něj, ale nezakládat si na tom
pěstovat ho, ale nevládnout mu -
to vše se nazývá: Mystické Te !


Představuji si, jak ohromně narůstají soudobé antropogenní usazeniny (včetně skladišť a smetišť všeho druhu). Slyším a čtu o tom, jak ubývá pitné vody a čistého vzduchu a zhoršuje se jejch kvalita - na vlastní kůži to vše pociťuji. A proto sepisuji tento příspěvek pro všechny ty "Útlocitné" k zamyšlení, i jako připomínku starého rčení: "Člověče, pomni, že prach jsi a v prach se jednou zase navrátíš". Ten prach ovšem není jen tak obyčejný. Je to též prach nebeský.

pátek 28. července 2006

Běluška

Bělunka je tady už 3 roky. Narodila se někdy v březnu 2003 na sousední Horečce. Přivezl jsem ji tehdy v zavazdlovém kufru auta. Byla ještě malá a snadno jsem ji unesl v náručí. Ale hrozně se bála...přišla najednou do úplně jiného prostředí. Když jsem ji poprvé uvázal doma na zahradě ke kolíku, po chvilce se něčeho lekla, udělala ohromný skok - a přetrhla nový kožený obojek. V mžiku zmizela v lese Horečky.

Já jsem neměl žádné předchozí zkušenosti v práci se zvířaty. Zoufale jsem se ji začal hledat. Po několika hodinách jsem ji zahlédl na vrchu Horečky, ale kdykoli jsem se přiblížil, utekla. Poradili mi nejbližší sousedé, co chovají též kozy: Ona půjde za zvířaty! Tak jsem si od nich půjčil malé kůzle a šli jsme spolu pomalu na Horečku. Bělunka tam ještě byla a jak nás uviděla, hned se začala po kouskách přibližovat. A za chvíli se začaly obě kozičky trkat...Pak už to netrvalo dlouho a byli jsme všichni doma ve chlévě, v bezpečí.

Vlastně jsem o tomto "stádovém" efektu četl už předtím v knihách a tady se to jen v praxi potvrdilo. Bělunku jsem vlastně přivedl jen proto, aby později mohla nahradit společnost jiných zvířat Malce - aby si mohly dělat společnost navzájem. Následujího půl roku bylo pro nás oba krušné. Musel jsem dělat Bělce společníka téměř neustále, jestli jsem nechtěl poslouchat její nářky. Dneska mohu říct, že se to snad povedlo. Usuzuji podle příhod, které nastaly potom i podle vzájemného způsobu chování které pozoruji každodenně. Ale o tom zas někdy příště.
Tagy:

čtvrtek 15. června 2006

Boj o krmítko

Astronomické léto sice ještě nezačlo, ale sluníčko se již blíží ke svému zenitu a v přírodě je hojnost a nadbytek dobré pastvy. Taky tady pod Horečkou, dole u potůčku je nádherná vysoká "modrá" tráva s velkými šťavnatými klasy. A stále tam ještě vyrůstají další a další divotvorné byliny. Naše dvě děvčata je mají rády a tak se tam většinou večer cestou domů na chvilku stavíme. Vracejí se s bříšky pořádně nacpanými.



Přes noc většinou jen odpočívají a přežvykují, vystačí jim jen jeden košík sena. Při odpočinku si Bělka obvykle vyskočí na ponk a tam leží, Malka se jen tu a tam na chvilku natáhne na různých místech v přední nebo zadní polovině stáje.

Ale asi v důsledku přebytku energie se začly ve chlévě dít věci: Jedno ráno po mém příchodu si leží Malka před krmítkem a vůbec se nezvedá, ani když chodím okolo. Už jsem vše poklidil a ona pořád nevstává. Začal jsem mít strach jestli ji něco není. S vypětím všech sil se mi ji podařilo pomoci zvednout a hned jsme se šli projít ven. Nepozoroval jsem přitom žádné změny v jejím chování...Vše se to opakovalo ještě 2 až 3 dny, až jsem si uvědomil, že se ji pokouším zvedat, když si naprosto spokojené odpočívá :-)

Kterýsi další den ráno se mi zase zdála Bělka nějaká nervozní. Při odchodu na pastvu začala dorážet na Malku, tak že ji ze zadu drcala do zadních nohou nízko u kopýtek. Malka na to vždy uskočila a lehkým náznakem se snažila Bělku kopnout. To pokračovalo po celou cestu, opakovalo se i na pastvě i cestou zpátky domů. Malka jako obvykle většinou trpělivě ustoupila.

A následující ráno vidím před krmítkem po celé délce roztaženou Bělku, jen si tam leží, a ta druhá jen nakukuje ze zadního oddělení. Ale kdykoli se Malka snažila přiblížit, okamžitě vstala a zahnala ji zpátky. Zkrátka Bělka si teď vydobyla strategické místo před krmítkem (kde je i sůl a voda) i když sama nic z toho nepotřebuje. To se pak opakovalo v takové rychlosti a razanci, že jsem začal mít obavy o jejich bezpečnost a raději jsem je začal oddělovat.



Netrvalo to dlouho. Asi po dvou dnech se Malka zase mohla vrátit ke krmítku a Bělka už si zase hoví na ponku u krmítka...To se mi ale do fotky nevešlo, hned se naskytla ještě další kombinace :-)


pondělí 17. dubna 2006

Velikonoce 2006

Tento Velikonoční pozdrav přišel od Martiny z Oslí farmy v Čechách pro všechny přátele koz a oslíků:



U našich sousedů v Tiché: Pohoda, klid, radost a tvořivost - tak by se mohlo v krátkosti popsat zdejší prostředí o Velikonocích. Pár kamarádů ze Slovenska i Čech, staří známí z cest i dvě nedávno narozená kůzlátka.



Doprovázíme Raiku a Bonifáce na pastvu



Moje první kroky s Bonifácovou pomocí :-)


100_0191, originally uploaded by gpvlado.


Kozičky přišly samy za oslíky a Luckou

pondělí 27. února 2006

Dostatek pohybu a pobytu na čerstvém vzduchu

Chodíme ven za každého počasí. Od jara do podzimu jsou Bělka s Malkou po celé dny na pastvině, jenom na noc chodíme domů do chléva. Pravidelně si ale tyto každodenní procházky nějak zpestřujeme anebo obměňujeme. Občas se vydáváme i na větší túry do vzdálenějšího oklí.

Ale teď v zimě je situace opačná: Obě kamarádky jsou po většinu času ve chlévě, a tak aspoň jednou denně chodíme ven. Není toho moc na vybranou: Prošlapané chodníčky anebo prohrnuté cesty. Všude jinde se to hluboko boří, nechtějí dále jít...

V malých a úzkých prostorách se Malka nemůže nijak zvlášť projevit, jen tu a tam se všelijak protáhne. Jinak je bezmezně trpělivá a snášenlivá k množství různých strkanců - a dalo by se říci - poručníkování Bělky. Ale tady, ve volném prostoru Malušce jakoby "narostou křídla".

Tryskem proběhne kolem nás hodně daleko, pak se bleskurychle vrací, prudce zarazí a namístě otočí zpátky...Když se rozběhnem v jejím směru, hned nás předběhne a z bujnosti a radosti vyhazuje zadníma kopýtkama, když se ji snažíme utéct na opačnou stranu, hned je zpátky a chytá za rukáv nebo kožich. Zkrátka, Ona tu teď poroučí...



Některé dny se ale na vycházky vůbec jít nedá, jako třeba teď: Zledovatělý povrch se hluboko prolamuje i na dosud pevných chodníčkách. Chudáčci v lese, co všechno musejí přečkat...A tak my aspoň trochu chodíme kolem domu a pozorujem okolí.



Občas nefouká žádný vítr a svítí sluníčko. Tak se jenom spokojeně vyhříváme.

neděle 5. února 2006

Jezdíme pro seno

Doma sice máme ještě nějakou zásobu sena, avšak za Horečkou ho máme plnou boudu. Tak tam pro ně jezdíme - co kdyby se počasí ještě zhoršilo a připadl další metr sněhu?



Malka má pěkné nové nákladní sáňky ze starých lyží. Seno se tam naloží do velkého pytle. Malka též umí ten pytel nosit.
Ale ouha! Protože je tolik sněhu, nechce se jí chodit mimo chodníček: "Hrozí tam nebezpečí!" "Při každém kroku vedle se propadneš, jak se potom mám s tím nákladem zvedat!" "Jen si to chlapče vyzkoušej sám!" No a tak se zapřahá děda a ostatní doprovází :-)



Chvílema si spočnem, povykládáme a zase jdem dál. Zima nám dobře ubíhá.

pátek 27. ledna 2006

Z návštěvy v Tiché

Naši nejbližší "oslí" sousedi jsou v Tiché a několik týdnů o nich nemáme zprávy. A v posledních dnech byly až 30 stupňové mrazy! Tak jsem za nimi jedno pěkné dopoledne zajel podívat.

Jsou vpořádku a mají se dobře, sena je dost, jen voda v chaloupce zamrzla...Oslíci Raika a Bonifác a kozičky Olivka, Žofka a Roháček přebývají v přístřešku (na smnímku vzadu), který je jenom ze tří stran chráněn. Uvnitř jsou jesličky se senem a celý prostor je důmyslně rozdělen na několik menších komůrek. Ty jsou vystlány slámou a každý z našich kamarádů si může vybrat...



Venku mají prostorný výběh na sluníčku a hromady nařezaných větví, které si rádi okusují.



S Bonifácem

neděle 15. ledna 2006

Leden

je zde v plné síle a kráse!

Sněhu stále přibývá, už je ho asi 1 metr



Postupně se stává slehlý, zledovatělý a deskový. Špatně se v něm pohybuje. Malka s Bělkou ale i Brok se místy hluboko zabořují, Všichni nejraději chodíme po našem vychozeném chodníčku v lese.


pátek 7. října 2005