Zobrazují se příspěvky se štítkempoznatky. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkempoznatky. Zobrazit všechny příspěvky

čtvrtek 4. dubna 2013

Na velikonoční procházce


Letošní velikonoce nám přichystaly náznak jara, ale i pořádnou sněhovou nadílku. Zatímco o Bílé sobotě se naše stádečko popásalo na veliké louce za Horečkou, velikonoční neděle přinesla asi půl metru sněhu nejenom u nás, ale i široko daleko odsud.

Vyrazili jsme tedy na obvyklou vycházku zase až v pondělí. Moje parťačky šly sice rády, ale až za mnou, klidně mě nechaly prošlapávat stezičku v hlubokém sněhu. Několikrát jsem je sice vybízel, ať jde některá dopředu, ale marně.


A tak jsme došli až na naše oblíbené místo na Holubkové louce. Malča s Bělkou se zde musely spokojit jenom s větvičkami, ale sluníčko pěkně hřálo a bylo nám dobře.



Asi hodinku jsme tam pobyli a až se mi zdálo, že už toho máme dost, obrátil jsem zase směrem domů. Zpáteční cesta byla mnohem rychlejší. Ty dvě se jako obvykle loudaly kdesi vzadu, když tu slyším jak za mnou běží. Sotva jsem stačil uhnout, jinak by mě z pracně vyšlapané cestičky vytlačily. A ve chvílce už byly daleko přede mnou.

Když jsme se přiblížili k místu, kde někdy odbočujeme z lesa směrem k silnici, zavolal jsem ně "Prrr", stát. A ony kupodivu zastavily. A pak jsem ještě řekl Malce (a ukázal) "Čihí", tady jdi doleva! A ona opravdu vyšla statečně tím směrem ve hlubokém, neznámém sněhu! Bravo Malko. Ale ušla jen nějakých 20 nebo 30 metrů a zastavila. Zbytek naší cesty až k silnici a domů jsem tedy opět prošlapal sám :-)

Obvyklým naučeným způsobem, tj "za ruce" neboli na vodítkách jsme pak došli vpořádku domů do stáje. Přestože dost unavený a zmáčený až po kolena, byl jsem s touto vycházkou spokojený. Věřím že stádečko též.

čtvrtek 28. března 2013

Bělunka měla narozeniny.

Tato zima se strašně táhne a já jsem na to při každodenní rutině skoro zapoměl.
Minulý týden mi však Bělka předvedla něco dosud neznámého:

Na rozdíl od dosavadního způsobu ručního dojení, který jsem minule popisoval, najednou přestala vyžadovat přestávku při dojení! V minulosti se mi občas podařilo podojit bez přerušení , ale tentokrát uběhl týden a pořád to samé. Rád bych si odpočinul, ale ona pořád stojí... Mléka je teď  v zimě každý den jenom něco kolem 0,7 l, ale ruce mě dost bolí... To každodenní pravidelné posezení mi najednou začlo scházet. A najednou jsem si uvědomil, že tady nedaleko pod sousední Horečkou před deseti lety přišla na svět.


Ale oslava žádná nebyla. Ta druhá, velká kamarádka oslička stojí tiše vedle a též měla nedávno výročí, tak co. Každý den spolu chodíme ven, kde je pořád něco k vidění a snědku. Ráno a přes den několikrát poklidíme, večer si dáme trochu ovocných a zeleninových odřezků s hrstečkou ovsa nebo šrotu a trochou lněného semínka, napojíme, podesteleme a vyměníme oddělení. Zima se táhne, sena máme ještě tak tak, nějakou zásobičku v boudě za lesem, snad to do jara vystačí.

Jaro tu sice již úředně máme, ale co naplat. Nás zajímá jen to, kdy se travička začne zelenat. To pak můžeme slavit! Celé dni budeme venku. A taky se někdy nastrojíme a vyrazíme za kopečky! Právě na první jarní den proběhla v ČT zpráva o Lesních školkách jako plnohodnotné alternativě předškolního vzdělávání. Shodou okolností jsem se dozvěděl o existenci jedné takového občanského sdružení nedaleko od nás. Tak už se docela těším, co vymyslí učitelé i děti z lesní školky na Kozinci až se s námi setkají, bude-li tomu osud přát :-)

A tak milá Bělunko, obě kamarádky i celá rodinko, děkuji, děkuji za vše. Přeji všem hodně zdraví, štěstí a dlouhý spokojený dobrý život.


pondělí 19. září 2011

Cesta za Viktorkou


Minulý týden se našemu stádečku konečně podařila uskutečnit vícedenní cesta. Navštívili jsme naši známou osličku Viktorku a "její" lidi. Ve srovnání s "naší" Horečkou jsme uviděli pořádný kus světa a měli několik pěkných setkání. Za čtyři dny jsme sice ušli jen něco kolem padesáti kilometrů, ale co je důležitější, téměř bez úsilí a pobízení. Malča s Bělkou šly se mnou úplně vzorně všude: Po strmém lesním terénu, ale i po městském asfaltu, chodnících a rušných křižovatkách s blikajícími semafory!

Neumím si to vysvětlit jinak, než tím, že se nějak najednou zhodnotily plody dlouholetho učení, které jsem po kapkách dostával od naší velké Malky. Vždyť ona ještě před nedávnem doma odmítala přejít přes chodník a silnici do obchodu! Musím dodat, že některé "překážky" (pro ni zjevná, ale pro nás lidi skrytá nebezpečí) jako jsou železniční přejezdy (kde Tě ta příšera může chytit za nohu) nebo příliš úzké lávky a průchody, neviditelné dutiny pod zemí a mnoho dalších - dosud neuznává a nevím jestli kdy uzná.

Pro ilustraci uvedu drobnou příhodu z naší cesty. Prvý den jsme kvečeru vystoupali známým chodníčkem po severovýchodním svahu Velkého Javorníka až k tzv bráně = rovince odkud začíná jeho vrcholový výšvih. V těchto místech se nachází pro pocestného téměř neviditelná odbočka, která skoro vodorovně traverzuje východní svah až pod sedlo Javorníka. Už jsem tu tři roky nebyl a protože jsem chtěl dorazit ještě za světla na Dolní Paseky, nepodíval jsem se pořádně po té odbočce a odbočil na pěšince u kamenného mužíka.

Ale ouha! I když tato pěšinka zdánlivě vedla správným směrem, asi po půl kilometru začala trochu stoupat a postupně se vytrácet. Pochopil jsem, že správný chodníček je asi o pár desítek metrů níž a vydal se tudy. Malča (s nákladem něco přes 20 kg) ovšem viděla jeho pokračování vzhůru. Ale nebylo to jisté, terén byl pořád strmější a divočejší, tak zůstala stát.

Nezbylo nám s Bělkou než se vrátit zpátky za Malčou a společně najít schůdný a bezpečný průchod na lesní asfaltku, která vede pár desítek metrů nad tímto místem. Ovšem v terénu plném vývratů a v poslední metrech tvořeném odřezem silničky s prudkým náspem. Bělka je kamzík, tak byla už dávno nahoře, já jsem se snažil co nejvíc proklestit cestu Malče a dávat ji záchranu. Bělka skočila dolů a začala taky pomáhat - drcat Malču do zadku...Malča chtěla též nahoru, ale pod nohama ji to začalo klouzat a v náspu se uvolňovaly kameny. Už jsem se viděl jak všichni letíme v kotrmelcích dolů svahem...Nakonec jsme se přece nějak vyškrábali nahoru.

Z této malé příhody plyne poučení: Každý malý, i sebemenší detail je na Cestě důležitý! Kvůli nepatrné navigační chybě a chvilkové nepozornosti mohla tato cesta skončit dřív než vlastně začala. Vždyť stačilo třeba jen se vrátit k tomu kamennému mužíku...Ale Pánbíček (nebo Kdo ještě jiný?) nás opět ochránil, zajistil krásné tiché a míruplné noci blízko pod hvězdami a zase nás bezpečně dovedl zpátky domů...Ach, kde domov můj?

Nu a co naše milá Viktorka? Ta se má dobře, žije si tam jako v ráji, ti její se o ni dobře starají. Je to na ní vidět: Má nádhernou zářivou srst po své mámě, je plná energie, ráda si hraje - a jako většina oslíků - má velmi laskavou povahu.

Dneska, když tento příspěvek sepisuji, už mi to připadá zase jako v pohádce: "Bylo nebylo. Za devaterými horami a dolinami stála na palouku jedna krásná chaloupka s kouzelnou zahrádkou. V ní přebývaly tři začarované princezny s několika kůzlaty a dalšími zvířátky..."

Děkuji všem lidičkám (myslím tím všechny živé bytosti), kterých se to týká, za to že nám umožnili tuto cestu, za hezká setkání, vlídné přijetí a pohostinnost. Děkuji a přeji všem v životě hodně zdraví, radosti a spokojenosti.

úterý 25. května 2010

Malča dělá pokroky


V minulých dnech tady bylo na Horečkách hodně deštivo, už nám z toho byla dlouhá chvíle a taky jsem měl strach, jestli nám velká voda za Horečkou neodnesla boudu. Tak jsme se tam šli kterýsi den podívat.

Nejzvědavější z našeho "stáda" byl asi Brok, Bělka si též přišla prohlédnout situaci, jen Malka se držela jako obvykle v uctivé vzdálenosti od vody.

Ale co se přihodilo dalšího dne? Byli jsme se na stejná místa podívat ještě jednou. Voda už trochu opadla, v tunelu ji bylo sotva po kotníky, s babičkou a Brokem jsme přešli na druhou stranu, zvědaví na to, zda se některá z těch dvou přidá.

Najednou se jako první se rozhodla Mala - ten náš největší zvoneček, konzervativec a opatrník. Malka, která až dosud přecházela náš malý potůček jen na několika přesně vymezených místech a nikdy jinde, se odvážně vydává sama do proudu! Šikovná! Bělka pak přiskákala, viditelně dost ustrašená, až poslední.

Malčinko, BRAVO!

čtvrtek 27. září 2007

Malé oslí cesty

Pár dní před koncem prázdnin jsme si udělali s babičkou a vnukama výlet na hrad Hukvaldy. Jeli jsme tam autobusem a chtěli jsme ještě projít oborou a navštívit starý vodní mlýn na dolním konci Kozlovic.

Procházeli jsme dobře známá, předtím už mockrát navštívená místa. Všude je tu vidět plno změn: Zub času ulámal větve některým stromovým velikánům anebo je vyvrátil i s kořeny. Ale z kůry několika vykotlaných líp už zase vyrůstají mladé stromky.

Z podhradí až na hrad je položena nová asfaltka, po níž frčí kolem návštěvníků auta (řemeslníků ?) Snad ta úprava neublížila kořenům staletých buků okolo. Přečkaly tady už nejednoho zeměpána.


Celý hrad prošel za poslední léta rozsáhlou rekonstrukcí a je pěkně opraven, člověk se dostane i tam , kde dříve ne. Hned za hradní branou padnou do oka 3 výrazné reklamy: Mittal steel, Tatra Kopřivnice, Letiště Leoše Janáčka. Proč asi jenom ty tři?

Vstupné pořádně podražilo, ale hned za pokladnou pestrá nabídka všelijakých tretek i výtvarných ? prací. Ale pěkná zákoutí, zpřístupněné sklepy i místnosti, schodiště až na vrchol hradu s krásnou vyhlídkou stojí za to.


Hradní cisterna jakoby připravená k napuštění vody, též studna stojí na svém místě. Je pročištěná až do hloubky cca 140 m, tj asi 50 m nad úroveň Ondřejnice, doplněna o popis historie: Kdysi dávno ve středověku z té veliké hloubky čerpali vodu pomocí obrovského dřevěného mechanizmu - nevolníci, vězni a kdo ještě asi?..

Snažím se představit, jak to vypadalo a probíhalo, kolik tady muselo žít lidí a kolik síly, odvahy, vytrvalosti, technické dovednosti, ale i strádání a utrpení bylo potřeba k tomu až se to vše podařilo uskutečnit. A ovšem taky - velké víry a snad i bezděčného smyslu pro vše krásné, vždy v harmonii s přírodou.

Dodnes o tom svědčí další kamenné stavby nejen na hradu, ale i v jeho okolí: Sochy, kostely, kapličky, kříže a památníky u cest i v polích. Boží muka i odpočívadla pro pocestné. My jsme kolem šli taky - bylo horko a nechtělo se čekat na autobus.

Ale: Ta silnice, po níž před pár lety projelo možná jen pár desítek aut za den je dneska pěkně opravená a je na ní mnohem větší provoz. Zmíněná odpočívadla už skoro zmizela, nebo jsou jakoby skrčena kdesi v trní a kopřivách pod silnicí. Anebo vandalsky zničena! Všechny svatostánky zamčeny. Proč? Jaký je sled příčin a následků, který dovedl k tomuto stavu? A tak poutníče, buď vděčný i za kousek stínu na neposečené mezi. Zato však jdeš po nově označkované naučné stezce Leoše Janáčka.


Nemám vůbec nic proti našemu slavnému rodákovi, ale podle toho, co jsem na webu "vyGooglil", možná se ta stezka (a další chodníčky) dříve jmenovaly jinak. Třeba měly něco společného se svatým Ondřejem (viz taky pojmenování říčky, zasvěcení kostela na Hukvaldech i jméno každoroční listopadové pouti). Kdo to byl? Jaky měl vztah ke zdejšímu kraji?

Zrovna mám rozečtenou knihu "Cestou hvězdy" od Pavly Jazairiové o slavné Svatojakubské pouti do Santiago de Compostely. O dodnes živé pouti, která je doslova prošpikovaná historii na každém kroku a každoročně ji absolvuje po různých trasách tisíce poutníků z celého světa. Dostal jsem se k té knize vlastně oklikou přes odkazy na francouzském oslíkářském portále a informaci svého bratra. Asi by bylo zajímavé porovnat líčení dalších cestovatelů, vydané v knižní podobě, jako třeba: Poutník - Mágův deník od Paula Coelha nebo Ultreia od Zdeňka Susy. Kdo je tak netrpělivý jako já, může si o tom prolistovat na webu dokument Pavla Stěhuleho se spoustou obrázků. A najít tam spoustu dalšího. Jenom jsem si všiml, že kostely tam mají pro pocestné otevřeno - jak tomu ještě donedávna bývalo i u nás...

Přemítám o podobnostech a rozdílech této slavné pouti s naší méně slavnou Svatoondřejskou. Pardon, měl bych říct: Naučnou stezkou našeho Slavného Rodáka. Na jednom panelu této stezky se dočítám, že kámen pro zmíněné pomníčky a stavby pochází z nedalekého Kazničova. V kamenolomu lámali až 20m velké kusy pískovce, některé z nich dotáhli až na hrad a dosud tam leží. Kdo a jak?

Cestou jsme uviděli i dva příklady vztahu člověka ke zvířatům: Mladá rodinka táhne velkého psa bernardýna po desítkách železných schdů až na vrchol hradu. Pes v tom horku sotva lapá po dechu...Dvě děvčata přijíždí odkudsi na koních až k dolním hradbám, uvážou zpocené koníčky na plném slunci na parkovišti mezi auty a samy se jdou osvěžit - naštěstí se za chvilku vracejí a jedou dál...

Před setměním jsme se zdrávi vrátili domů, a tam už netrpělivě vyhlíželi naši čtvernozí kamarádi, připraveni vydat se za svou každodenní činností, na svou malou oslí cestu za Horečku. Jsem v pokušení tento výlet zahrnout taky do těchto cest a přiřadit mu pořadové číslo 1. Proč, mají zde číslovky vůbec nějaký význam?

Možná mají, stojí na nich přísloví, že "opakování, matka moudrosti". Podobně jako při našem "Oslím výcviku", učíme se navzájem. Především já se učím od svých ušáků základní logice, jako že není radno vynechávat nebo přeskakovat stupínky vývoje, neboli "stavět dům od střechy". A jednou z podmínek uskutečnění větší cesty je třeba, že musíš nejdřív projít určitý počet menších cest s různým stupněm obtížnosti, Malých oslích cest. Ze stovek drobností na těchto cestách se mohu učit chápat jejich "řeč", kterou vyjadřují své potřeby, strasti i radosti...

Děkuji svým spolucestovatelům za pěkné zážitky a nové podněty. Děkuji i milým ušákům Brokovi, Bělce a Malušce za to, že v jejich přítomnosti mohu rozvíjet svou trpělivost a učit se z jejich obrovské intuice. Za to, jak dávají člověku pocítit sounáležitost stáda nebo smečky, rodiny. Za spřízněnost na pouti životem. Jednoduchý, čistý a naprosto nezáludný vztah, kdy ve stádu se nestrpí žádné úmyslné zranění druhého, protože jeho jediným smyslem je: Přežít!

Vztah, který vzniká bez jakýchkoli vedlejších podmínek, vyvíjí se na těchto cestách a trvá po celé věky. Od narození k smrti a od nového zrození dál.

úterý 31. července 2007

Návrat

Tak už jsme zase zpátky doma. Cestovali jsme jenom jeden den. Na místo srazu pod horama jsme došli s malým zpožděním, protože bylo horko, skoro na každém kousku stezky nějaká dobrá travička, plno dětí na prázdninách, a to většinou vyvolávalo oboustranný zájem.

Přátelé tu byli už od předchozího dne. Oba naši známí oslíci, Raika s Bonifácem byli uvázáni na louce, ve stímu u zdi polehávalo asi 5 nebo 6 koziček. Ale náhle se stalo, čeho jsem se nejvíc obával: Bonifác se utrhl z úvazku a jako blesk vyskočil na přicházející Malku, plně zatíženou svým nákladem. A jak to bývá, zakousl se ji do krku. Ta to chudák chvilku ustála, pak pod tou tíhou klesla na zem.

Kamarádi sotva odtáhli rozvášného Bonifáce pryč, ale Malka spadla nějak nešikovně a nemohla chvíli vstát. Náklad rozházený, krosna zkřivená a pootočená, zamotaná lanka, zmatek. Nakonec sama vstala a podařilo se mi ji uvolnit. Ale vtom tu byl Bonifác znovu! Malka se mu snažila utéct, ale po pár set metrech se - v pro ni dosud neznámém terénu - zastavila před mostem a Bonifác na ni znovu skočil.

Všude plno lidí, na cestě auta. Situace vysloveně nebezpečná! Naštěstí se nikomu nic nestalo a s pomocí známých jsme to nakonec vše zase dali do pořádku.

Po obědě a chvilce odpočinku jsme se přece ještě rozhodli zkusit jít dál. Ale na přechodu první strže a potůčku se to definitivně rozhodlo. Cítil jsem, že už to není ono, ale rozhodující byla Malka. Čekal jsem, až půjde dál za ostatními, ale ona se rezolutně otočila a vystoupala zpět na okraj strže. Náklad se ji zase otočil na bok! Jenom Bělka by šla dál a čile se trkala s ostatními kozičkami.

A tak jsme si popřáli šťastnou cestu a obě karavany se vydaly opačnými směry. Z dálky bylo ještě slyšet žalostné Bonifácovo hýkání.

Jakoby instinktivně cítily, že se jde domů, šly moje "děvčata" zpátky docela vzorně, ani jsem je nemusel nijak pobízet nebo táhnout. A to i po silnicích s poměrně hustým provozem. Jenom krosna s nákladem už nedržely pohromadě, cestou se to ještě dvakrát sesunulo. Přesto jsme k večeru už zase byli zpátky, asi o hodinu rychleji než ráno, v klidu a bezpečí domova.

Po odpočinku jsem Malce prohlídnul, vyčistil a ošetřil Bonifácovy kousance. Druhý den tam měla kolem nich otoky velké jako pěsti a sálalo z nich horko. Dával jsem na ně studené obklady. Drobné oděrky má i na bocích a též odřeniny v "podpaží" za předními nohami od podpínky. Lékař doporučil dávat obklady dál, v případě, že by ranky začaly hnisat, tak desinfikovat, v případě horečky asi antibiotika.

Ale třetí den se už otoky hodně zmenšily, ranky zaschly a Malka se už zase vyválela v popelu ohniště, ale jenom na jednom boku s menším otokem. Včera večer už se tam vykutálela z obou stran.

Shrnutí:

Naše cesta trvala 11 hodin. Ušli jsme za tu dobu něco přes 16 km. Malka nesla hlavní tíhu a většinu našeho vybavení pro několikatýdenní táboření. Přes uvedené problémy jej donesla celý vpořádku zpátky. Velice dobře se projevila ve vypjatých chvílích: Postála i v rušném provozu, počkala při upevňování nákladu, trpělivě zvedala nožky, když bylo třeba rozplést lanka. Drobná poranění se ji velice rychle hojí.

Závěry:

Střetnutí s hřebcem je třeba předem připravit, zajistit klidné prostředí, volnost a rovné podmínky pro oba, bezpečí pro všechny, kdo se mohou vyskytnout poblíž.

Použitá krosna - nosič nákladů se neosvědčila. Těžiště nákladu bylo moc vysoko, bude třeba snížit. Pak odzkoušet při delším nošení středně těžkých nákladů, zda se netvoří otlaky a odřeniny, případně dále upravit.

Tuto cestu započítávám jako 45. trenink zdolávání překážek, celodenní túru s velkou zátěží 40 kg, místy v rušném silničním provozu.

P.S.:

Dneska ráno: Malka má "výbornou náladu". Jdeme z pastvy domů a Malka do mě zezadu drcá nosem, nebo se všelijak "kočkují" s Bělkou - navzájem se pošťuchují a prohánějí, chvílema jakoby hrají na schovávanou...
Odpoledne jsme spolu měli 46. trening bez zátěže u řeky. Na prvním brodu nechtěla jít, na druhém poprvé vstoupila předníma nohama do vody. Ve třetím brodu je zúžené místo, kde je proud široký jen asi 2m, ale voda hlubší. Malka to místo téměř bez váhání zvládla, i když musela vejít asi do 30cm hloubky!

čtvrtek 21. června 2007

Večer před deštěm

Dnešní den byl velice horký a dusný, už kolikátý v řadě za sebou. Malka s Bělkou jej většinou proležely doma ve chlévě. K večeru jsme se vydali na pastvu. Když přejdu do naší ohrady, většinou samy chodí přes branku za mnou. Ale tentokrát bylo vše jinak:

S prvními kapkami deště po předchozích parných dnech jakoby najednou celá příroda ožila a blížící se bouřka vše zelektrizovala, samořejmě i naše milé kozy. Ty zamířily právě na opačnou stranu, do chatoviště. Začaly nakukovat do zahrádek a běhat po loukách, které jsou již posečeny.

Běhaly kolem mě, a když jsem se snažil přiblížt, velkým obloukem oběhly a nedaly se nijak chytit. Ale přitom všude lítaly i za mnou, jakoby z velké radosti a bujnosti, jakoby říkaly: "Tak si nás dědku chytej, schválně, jestli nás dohoníš"! Malka přitom stihla navštívit i několik chat a se všemi komunikovala, jenom se mnou ne.

Se dvěma malými pejsky: Dělá se, jakoby z nich měla náramný strach, kličkuje a vzápětí zase stojí, natáčí za nimi hlavu i své radary - uši. S jedním chatařem a jeho paní: Nechá se i klidně pohladit.

Bylo už tsně před bouřkou a chtěl jsem se dostat domů ještě za světla i za sucha, a tak mi nezbylo, než poprosit onoho chataře, jestli by Malku vzal za ohlávku. Beze všeho ji chytil a předal. Pak už jsme šli všeci tři (Bělka je vždy u každého dění), velice klidně a spořádaně - jako někde ve městě na kolonádě - zpátky na naší pastvinu.

Pak začalo lít jak z konve. Největší liják jsme přečkali v boudě. Domů jsem se dostal sice až za tmy a notně promoklý, ale bohatší o právě popisované zážitky.

čtvrtek 24. května 2007

Bolák

Někdy před pár měsíci se Malce vytvořil na břichu bolák. Asi z drobné oděrky nebo po bodnutí hmyzem a následné infekci do ranky. Možná se tam Mala sama kousla, nevím, uniklo mi, kdy a jak k tomu došlo. Na tom samém místě byl (asi už po porodu) kožní žmolek jako velká fazole.

Asi ji to svědilo, občas si strup sedřela, nalepily se tam chlupy a špína, trochu zahnisalo a bolák se stával větší. Minulý týden už se na to byl podívat náš veterinář. Udělal prohlídku a pak strhnul stvrdlé pouzdro boláku až na živou tkáň. Potvrdil výše uvedenou domněnku a říkal, že tam možná byl i tzv. falešný struk. Doporučil opakovat jednou denně tento postup, včetně omytí v desinfekčním roztoku. Anebo eventuálně podvázat celý bolák silonovým lankem.

Několik dní jsem to tak prováděl, ale nevydržel jsem se dále na tu živou ránu dívat a raději se rozhodl pro podvázání. Neměl jsem však o věci žádné zkušenosti a vědomosti a skoro už jsem nemohl ani spát. V noci se mi vyrojilo spousty otázek, co s tím: Jaké to lanko vlastně použít a jaký uzel, ve kterém místě to podvázat (pod vlastním bolákem nebo až pod kožním žmolkem), jak to desinfikovat a jak dlouho to bude trvat než to odumře a jizva zacelí...

Díky laskavosti a trpělivosti našeho pana doktora se mi další dny dostalo na tyto i další otázky odpovědi. Ale v noci se opět objevila představa, jak ten zákrok Malku bolí a jak se vzpíná, vyhazuje, otáčí a křičí bolestí. Ta záležitost je přece nevratná a musí se provést dobře - když se Malka bude vzpírat, bude ji přece třeba upoutat a znehybnit! Ale zase, jak na to? V představách jsem vymyslel postup, že ji za nohy pevně uvážu ke čtyřem kůlům a za hrudní podpínku zajistím na vysokou železnou konstrukci u sousedů, aby při tom zákroku neupadla a neublížila si...

Dále potřebuji pomocníka, který mi aspoň přitiskne první uzel, aby nepovolil, případně mi podá věci a bude uklidňovat Malku. Lída má z toho strach, říká, že si netroufá, ať si někoho domluvím.

Ráno jsem dovedl obě zvířata z pastvy. Jsou zvyklé na ranní krmení (to teď už spočívá jen v tom, že dostanou nějaký drobný pamlsek - kousky jablka, mrkvičku, nebo hrst ovsa se solí, lněného semínka, kousek suchého chleba a pod. Doma ve chlévě je taky mohu lépe prohlédnout, vyčistit a celkově "zkulturnit". Mají teď po celododenní šichtě trochu klidu, stín, sucho, závětří, bezpečí ... a hlavně si mohou pár hodin poležet a odpočnout od těch hrozných much. A tak chodí domů rády a bez pobízení.

Je to tak skoro každý den stejné a Malka je v tuto dobu velice pokojná. Což kdybychom to přece jen zkusili, podvázat ten velký bolák, prostě jen tak, bez jakékoli fixace? Zkusil jsem to nejdřív sám, pomalu jsem začal utahovat lanko. Bolák se trochu nafoukl a vytrysklo pár kapek krve a hnisu. A Malka trpělivě stála. Lída se nakonec přece jen odvážila uzel přitisknout. V duchu jsem řekl: Malko, odpusť mi tu bolest. A zatáhl jsem lanko vší silou, až se očko zatáhlo na průměr asi 1cm. Snad se to povedlo. Malka přitom zákroku pořád stála na místě, jen párkrát pohodila hlavou a trochu zakvikla - hodná, trpělivá.

Prosím Pánbička, ať se ji ten bolák zase zahojí.
Následujících pár týdnů bych jim chtěl věnovat víc času než obvykle. Aby se snížil počet štípanců od komárů a ovádů, budeme víc ve stínu lesa. Častěji bychom si měli zajít jen tak ke trati a silničnímu mostu, k našim cvičným bariérám. Ale o tom zas někdy příště. Zatím budu podrobně sledovat další průběh. Přeji brzké uzdravení.


Úterý, 29. května 2007

První týden je skoro za námi, pro samé obavy jsem skoro na nic jiného nemyslel. Hned minulý pátek ráno, když jsem přišel na pastvu, vidím: Bolák celý krvavý a jakoby nafouklý. Hned jsem volal našemu lékaři, řekl mi, že to může trvat až 5 dní i víc, doporučil pokračovat v omývání a desinfekci jednou denně.


Čtvrtek, 31. května 2007

Bolák je pořád stejně velký, ale postupně ze tři stran zčernal a ztvrdnul. Ze předu si ho Malka občas líže nebo se ohání po mouchách, a tam je pořád ještě trochu červený. Zašel jsem tedy znovu na VET, jestli není třeba něco změnit a ukázal pořízené fotky. Výsledek konzulatce mě trochu uklidnil: Zdá se vše vpořádku, asi jenom nějaká malá cévka zůstala průchozí, podvázání bude třeba dotáhnout (ještě jednou podvázat). Varovným signálem by v případě nějaké komplikace byla změna chování Malky, nechuť k jídlu, zvýšená teplota nad 39 stupňů.

Odpoledne jsem po omytí chtěl bolák znovu podvázat. Ale bylo již horko a nějak rušno. Vše jsem připravil, Lída měla ještě nějaké povinnosti a chvilku jsme čekali. Ale koza již seskočila z ponku a dala najevo svou chuť už jít ven. Malka ještě stála, ale vzápětí se též natočila ke vrátkům. Konec siesty! Dědo, jdeme! Vždyť nás čeká spousta aktivit!


Pátek, 1. června 2007

Dneska jsme to konečně provedli. Bylo to obtížné kvůli velkému horku. Všichni nějak rozrušeni, ani Malka nebyla klidná. Uzel se povedl upevnit až na druhý pokus. Doufám, že snad už to bude dobré a trápení nám zase skončí.

Abychom si trochu zkrátili tyto nepříjemné zážitky, zašli jsme si k semaforu u trati, jen tak naobrátku, bez zvláštních nároků, jako v pořadí 37. cvičení, počítáno od loňského podzimu.


Pondělí, 4. června 2007

Část boláku pod prvním podvázáním se již scvrkla asi na polovinu původní velikosti, zčernala a ztvrdla, ale nad tím novým pod kůži vznikl otok? až 10 cm okolo a zároveň se tam z povrchu kůže odlupují mastné, jakoby voskové lupínky či strupy.


Neděle, 10. června 2007

Bolák zasychá, otok se zdá trochu menší, Malka s Bělkou se už zase občas navzájem prohánějí, až je musím krotit, chválapánuBohu...


Úterý, 19. června 2007

Bolák dobře zasychá, scvrkává se, tvrdne a jakoby se vtahoval dovnitř. Otok téměř zmizel. Okolo toho místa se vytvořila úzká kruhová zóna bez srsti. Úvazky jsou volné, některé se už sesmekly, zbylé jsem odstranil. Po vyčištění a desinfekci jsem pořídil náčrtek a pár fotek. Odpoledne jsem s tím zašel na VET ohledně dalšího postupu. Lékař doporučil ponechat tak, a pokračovat jako dosud. Příležitostně se u nás zastaví, aby se ještě sám podíval.


Čtvrtek, 2. srpna 2007

Pahýl boláku splasknul, úplně ztvrdnul a zčernal. V rámci 47. cvičení jsme se vydali s Malkou do města za naším lékařem. Řekl, že je to v pořádku a odštípnul část pahýlu v místě prvního podvázání. Zbývající část asi po nějaké době odpadne taky. Prohlídnul taky Bonifácovy kousance na krku a konstatoval, že to bývá nejčastější poranění klisen...Bonifác je však podle něj dost velký "raubíř". Ve stádu ve volné přírodě se takové chování netrpí, ostatní hřebci by takového provinilce prostě utloukli: Totiž každé, i drobné poranění může být otázkou přežití.


Středa, 29. srpna 2007

Malka si asi sama začala odtrhávat zbývající část pahýlu boláku. Anebo se o něj nějak zachytila. Na hohou a pod břichem jsou krvavé stopy. Na vnitřním okraji (směrem ke hlavě) je zátrh až na živou tkáň, v nejhlubším místě bělavý proužek. Ihned volám VET, ale je na dovolené, a tak aspoň důkladně desinfikuji. Rukou se do těch míst pořádně nedostanu, tak používám malý štěteček.


Pátek, 7. září 2007

Pahýl boláku se už začíná oddělovat. Část, která ještě drží má průměr asi jen 1cm. Pozůstatek má hřibovitý tvar s hlavičkou o průměru asi 4cm a lze jím otáčet asi +- o 90 stupňů.


Neděle, 9. září 2007

Dnes ráno už je zbytek boláku pryč, zbývá jen kruhová čerstvá jizva. Provádím obvyklé očištění a desinfekci, pořizuji dokumentační foto. Děkuji a prosím ať se Malce vše brzy zahojí.

sobota 28. října 2006

Viktorka (malé vítězství)

Přišla na svět právě před třemi měsíci. Narodila se Raice na stráni pod lesem, nikdo u toho nebyl. Po nějakých 20ti minutách přišla Andrejka a odvedla Raiku do sadu. Hodeňák odnesl tu malou přes cestu.



Viktorka se má pěkně k světu a Raika se o ní vzorně stará, prvých 14 dnů nedovolila nikomu cizímu ani se přiblížit, všechny hned nekompromisně kopala nebo kousala. Koncem prázdnin už to bylo lepší. Raika nechávala Viktorce větší volnost a začala dohlížet jen tak zpovzdálí ( malá už mohla sama kousek poodejít za zvířaty nebo lidmi, Raika ji až po chvilce otáčela pryč). Na chalupě bylo v té době plno lidí a byly tam s nimi ještě i tři kozí rodinky. Viktorka se všemi čile komunikovala.



Ale co Bonifác? Zkuste být někdo uvázaný u kolíku nepřetržitě po celý měsíc... Někde na louce, ve dne v noci, v horku i dešti, za větru i v bouřce...Jméno Bonifác...dobrý osud...zní v této souvislosti poněkud smutně. Navštívil jsem ho v té době jenom dvakrát: Poprvé klidně odpočíval ve stínu na kraji lesa, po druhé byl na louce, do lana zamotaný a zablácený a hýkal...
Lidé začali říkat, že Bonfác se stává agresivní...
Andrejka s Milanem se jej báli přivést zpátky domů, hlavně kvůli bezpečí malé Viktorky. A měli pravdu, protože ohrady, které tam byly, Bonifác později snadno prorazil...






Ve druhém měsíci ale nakonec Bonifáce přivádějí aspoň na pár hodin několikrát týdně do zahrady blízko Raiky a Viktorky. Zpočátku bylo nebezpečné se vůbec přiblížit, jak byl po dlouhém odloučení divoký. Ale tím, jak se ním trošku začlo pracovat (a též po schytání bezpočtu kopanců od Raiky) se neuvěřitelně zklidnil. Ten chlapík přece vždycky býval a stále je náramný dobrák... Trpělivě snáší všechna nepohodlí - třeba když je několik hodin zapletený do lana někde v křoví... Je teď trochu hubenější, ale stejně mi připadá ohromně velký a silný.

A tak zase uběhl další měsíc...na chalupě skoro prázdno, návštěvníci se rozjeli do svých domovů. Ale Oslí rodinka je už pohromadě a naplno si tady užívá klidu, volnosti i bezpečí. Jenom kozičky musí být uvázané na stráni za cestou...

Říkal jsi v úvodu: ..."malé vítězství"...Jaképak vítězství? Vždyť zase jenom přibyl na světě další hladový krk... Kdo jej vůbec očekával, těšil se na něj a pečoval o něj...?
Andrejce s Milanem, Hodeňákovi i dalším patří díky za ty hezké chvile jejího dětství.
Viktorko, vítej a vše nejlepší do dalšího života.

pátek 28. července 2006

Běluška

Bělunka je tady už 3 roky. Narodila se někdy v březnu 2003 na sousední Horečce. Přivezl jsem ji tehdy v zavazdlovém kufru auta. Byla ještě malá a snadno jsem ji unesl v náručí. Ale hrozně se bála...přišla najednou do úplně jiného prostředí. Když jsem ji poprvé uvázal doma na zahradě ke kolíku, po chvilce se něčeho lekla, udělala ohromný skok - a přetrhla nový kožený obojek. V mžiku zmizela v lese Horečky.

Já jsem neměl žádné předchozí zkušenosti v práci se zvířaty. Zoufale jsem se ji začal hledat. Po několika hodinách jsem ji zahlédl na vrchu Horečky, ale kdykoli jsem se přiblížil, utekla. Poradili mi nejbližší sousedé, co chovají též kozy: Ona půjde za zvířaty! Tak jsem si od nich půjčil malé kůzle a šli jsme spolu pomalu na Horečku. Bělunka tam ještě byla a jak nás uviděla, hned se začala po kouskách přibližovat. A za chvíli se začaly obě kozičky trkat...Pak už to netrvalo dlouho a byli jsme všichni doma ve chlévě, v bezpečí.

Vlastně jsem o tomto "stádovém" efektu četl už předtím v knihách a tady se to jen v praxi potvrdilo. Bělunku jsem vlastně přivedl jen proto, aby později mohla nahradit společnost jiných zvířat Malce - aby si mohly dělat společnost navzájem. Následujího půl roku bylo pro nás oba krušné. Musel jsem dělat Bělce společníka téměř neustále, jestli jsem nechtěl poslouchat její nářky. Dneska mohu říct, že se to snad povedlo. Usuzuji podle příhod, které nastaly potom i podle vzájemného způsobu chování které pozoruji každodenně. Ale o tom zas někdy příště.
Tagy: