Zobrazují se příspěvky se štítkemputování. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemputování. Zobrazit všechny příspěvky

úterý 24. prosince 2013

Živý Betlém na Bartoškách

Půjdem spolu do Betléma,
dujdaj, dujdaj, dujdaj dá!
Ježíšku, panáčku! Já tě budu kolíbati,
Ježíšku, panáčku! Já tě budu kolíbat. 

Tato melodie se mi docela přirozeně vybavila, když jsme šli s Bělkou a Malinou v sobotu odpoledne na Bartošky. 

Přestože se mi tam zpočátku vůbec nechtělo: Dobře už znám nástrahy a možná nebezpečí takové zimní cesty: Malča sama je strašně opatrná, nestoupne ani na malý kousek ledu... Já ji docela chápu, sám už na sebe musím hodně dávat pozor...zkrátka není na takové věci vůbec připravena, akce se konala dost pozdě - a potmě se mi dlouhá cesta zpátky domů už vůbec nechtěla absolvovat.

Pak mě napadlo jedno "šalamounské" řešení: Skoro každý den teď přicházím se svými "kočkami" z pastvy až potmě, kolem páté. Tak co kdybychom si tu vycházku zkusili jen trochu prodloužit?Vyjdeme všichni tři něco po 14 hod, kolem 16-té by jsme mohli být tam. Půjdeme nejkratší cestou, chilku se zdržíme a hned vydáme zase zpátky, tak aby jsme byli doma kolem 18 hod. V případě jakýchkoli problémů nebo nepřízně počasí bychom určitě "vycouvali" zpět.

Nakonec se nám to podařilo. S Bělkou se přesun náramně zrychlil (většinou chodíme volně, bez vodítek, ona se s překážkami nijak nepáře, Malka si je pak vyřeší - bez tíhy zodpovědnosti za dědu - nějakým způsobem sama). Jenom místy jsem musel vzít Bělku "za ruku", kvůli pejskům ap. 

A byli jsme tam - v Betlémě. Děcka z jezdeckého oddílu právě dokončovala úklid stáje a přiváděla koníky, další naposledy ještě secvičovala koledy, začali přicházet další a další lidičky.

Pak už se před pěkně vyzdobenou a osvětlenou stájí objevilo několik pasáčků s kozami a ovečkami, andělíčci začli zpívat koledy a roznášet přání štěstí, na koni přijeli zdaleka tři králové, poklonit se Ježíškovi...


Co ještě povídat? Nádhera. Skutečnost daleko předčila mé očekávání. Prostá oslava této významné události v krásné mrazivé zimní krajině, bez složitých technických prostředků. Lidé i zvířata shromáždění v tom tajemném a míruplném prostředí stáje, vzpomínka na dávné časy, dárky a modlitba za budoucnost. Všechno umocnila i záře zapadajícího sluníčka na obloze, blížil se zrovna okamžik slunovratu...A nebeský Kračun se k nám od této chvíle zase navrací.

Za krásnou podívanou a zážitky děkuji Zuzce, která vše vymyslela a zorganizovala. Především pak dětem, dospělým a živáčkům ze stáje Tennessee Bonanza, kteří ten Betlém uskutečnili. Mým ušatým parťákům zato, že mě doprovodili.

Přeji všem našim blízkým, rodině, přátelům a příznivcům (ale i těm, kteří nám nejsou příliš nakloněni) pěkné prožití Vánočních svátků, hodně zdraví, radosti a spokojenosti v Novém roce 2014.



středa 3. října 2012

Svatováclavské putování do Trojanovic

Podívejte se jakou nádhernou akci uskutečnili naši přátelé z Bludičky. Blahopřeji všem k tomuto výkonu. I ta malá děvčata už nejsou jen tak nějací "obyčejní" jezdci, ale dokáží zvládnout se svými velkými čtyřnohými kamarády různé překážky, překonat vzdálenost i nepříznivé podmínky, vydržet a bezpečně dojet do cíle.

http://jobludicka.rajce.idnes.cz/Svatovaclavske_putovani_do_Trojanovic_-_27.9.-29.9.2012/

Dík za to patří všem ve vedení Bludičky, že dokázali něco tak pěkného zorganizovat, uskutečnit a předat další generaci. Je za tím dlouhodobá práce, výcvik dětí i zvířat, spousty drobných činností, jako třeba příprava svačiny na cestu :-)

pondělí 23. července 2012

Cesta za Bludičkou

Už je tomu víc než měsíc, co jsme se s Bělkou a Malkou vydali na cestu za Bludičkou. Přípravy tentokrát netrvaly dlouho - využil jsem poznámek i poznatků z naší loňské cesty za Viktorkou. Abych si ověřil použitou techniku a výstroj, záměrně jsem nehleděl přespříliš na počasí. Vyšli jsme, když předtím dost pršelo.


Jak se ukázalo, počasí ale nebylo až tak rozhodující. Trasu jsem naplánoval s ohledem na naše možnosti tak, aby byla co nejkratší a zároveň nejschůdnější. Za největší překážku jsem pokládal přechod železnice. Jak už jsem dříve několikrát zmínil, těmto novodobým krajinným prvkům Malka odmalička z nějakých důvodů nedůvěřuje, snad se jich bojí. Všechny železniční přechody, co jsme až dosud viděli nebo i přešli (nezáleží jak snadný a pěkně upravený dotyčný je) si prostě nějak zevšeobecnila a zařadila mezi škaredé a nebezpečné věci.

Tak proto jsem zvolil přechod železnice u zastávky v Ženklavě jako relativně ten nejjednodušší. Tam jsme došli přes Lichnov celkem rychle, ale podle očekávání se tu hned asi na dvě hodiny zasekli. Malka předvedla snad všechny svoje finesy a taktiku, aby prosadila svoji vedoucí úlohu v našem smíšeném stádu: Od prostého nesouhlasu a neochoty, přes zdánlivý náznak spolupráce a snahy přejít na některém lepším místě v okolí až jednoduše k úprku směrem zpátky domů.

Nakonec nezbylo než použít hrubou sílu. Ale i to není vůbec jednoduché. Síla jednoho člověka proti síle oslíka je směšná. Nebýt klacku i pořádných žduchanců od Bělky a nakonec i pomocí dvou děvčat, která tudy náhodou šla ke koním, asi bychom se museli vrátit zpátky domů s nepořízenou.

Pak jsme už ale snadno pokračovali přes vesnici a kolem štramberského Kotouče na koupaliště. Odsud jsme pohodlně pokračovali krásným a rozlehlým lesem Libotín. Skvostně upravené cesty jsou zde součástí přístupu k objektům podzemního plynového zásobníku. K cíli první etapy naší cesty - rozcestí turistických značek, jsme se dostali ještě za světla.


Utábořili jsme se nedaleko odsud u studánky na pokraji mýtiny pod staletými stromy. Složil jsem náklad, Malce a Bělce dal volno a spokojeně zalehnul. Po dobrém odpočinku a nádherné noci s hvězdami i tajemnými zvuky tohoto velikého lesa jsem ráno s odchodem ani moc nepospíchal, jak to tam bylo dobré. Vždyť do cíle naší cesty je to odsud vzdušnou čarou jenom asi 5 km.

Došli jsme na kraj lesa, vesnice Žilina u N.Jičína je už nadohled a krásná asfaltka kolem jenoho z domečků plynového zásobníku vede do obce. Ale objevila se další nečekaná překážka: Betonový mostek přes hlubší rokli, která se odsud směrem nahoru prstovitě větví. Mostek je vážně poničený po některé předchozí povodní, rozlámaný do několika šikmých ploch. Asi za dvě hodiny nato se ukázalo, že je tato překážka nad naše síly:

Bělka mostek přeskákala bez mrknutí oka. Ale Malče se tam vůbec nechtělo. Po důraznějším pobídnutí opatrně došla na první plotnu. Ale dál už ne. Opět jsem ji začal pobízet a zezadu ji začla strkat Bělka. Malka se vzpírala a najednou ji podjely na tom šikmém zabláceném betonu zadní nohy a lehce se odřela!

A já hloupý si teprve teď uvědomil, že jsem měl poslechnout ten zřetelný signál, který Malča vyslala předem: To je nebezpečné, tady to nepůjde! Že jsem tím naléháním nás všechny vystavil zbytečnému riziku ještě větších komplikací. Vždyť jsme zkoušeli přejít i několik sousedních roklí, ale po dešti klouzající prudké svahy to nikde neumožnily. Zkuste v takovém terénu nést ještě náklad!

Takže jsme se vrátili kus cesty zpátky až k rozcestí a vydali se do Bludovic oklikou po červené značce. Ta oklika byla možná 10 kilometrů, ale stála za to. Zavedla nás až do oblasti vrchu Puntík, odkud je nádherný rozhled po Štramberské vrchovině, do Jeseníků, části Moravské brány a hřebenů Beskyd. Poblíž se nachází chatka horní stanice lyžařského vleku Kocmínek. Tam jsme si všichni pořádně odpočinuli.


Odpoledne jsme pokračovali dál do Nového Jičína - Žiliny. Od soutoku s Jičínkou jsme se vydali podél Zrzávky ve směru proti jejímu proudu a zanedlouho už jsme došli téměř do cíle. Octli jsme u zbrusu nového mostku přímo naproti Bludičce. Ale Malče se ten mostek zase nějak nelíbil.

Tentokrát jsem to nechal na jejím rozhodnutí (resp už mi nezbývalo energie na přesvědčování:-) a vrátili jsme se o pár set metrů zpět k jinému ale úplně podobnému mostku, snad jen o něco širšímu. Ten jsme po rozvážné prohlídce snadno zdolali a zakrátko jsme už byli tam, na Bludičce.

Co je to ta Bludička?

Musím nejprve ještě trochu odbočit:
V souvislosti s technikou překonávání překážek na cestě jsem se totiž od loňského roku dozvěděl o metodice Natural Horsemanship (Přirozená Komunikace). Tuto metodu s úspěchem využívají po celém světě pro výcvik všech koňovitých zvířat, jak o tom svědčí množství různých publikací a řada uznávaných autorit v oboru. Tuto metodu s úspěchem používá i majitelka farmy "Oslí říše" v Rakousku, kde profesionálně provozuje trekink s oslíky, a od které jsem se o NH poprvé dozvěděl. 

Název a hlavní téma tohoto příspěvku jsem si tedy spojil s takovou představou: Jdete v noci tmavým lesem a najednou ji uvidíte, Bludičku, mihotavé světýlko, světlušku - a vydáte se za ní...Zdá se mi to trochu podobné, a tak tím myslím i cestu za poznáním Natural Horsemanshipu - Přirozené Komunikace (a nejenom s koňmi).

Touto symbolickou "Cestou za Bludičkou" začínám vyhledávat někoho, kdo tuto metodu opravdu praktikuje a mohl bych od něj získat nejenom knižní vědomosti ale praktické znalosti. Vydávám se na jakýsi průzkum koňáků tady v blízkém okolí Horečky.

A jsme zpátky "na Bludičce":

jobludickarajče.net

Bludička je zdejší Občanské sdružení, školní ekologická farma a jezdecký oddíl v jednom. Chovají zde přes 200 různých zvířat a probíhá tu neustálé velké množství aktivit, však můžete sami posoudit z obsáhlé fotodokumentace.

Vlídně nás přijali, pro Bělku a Malu vyčlenili perfektní stáj po ovečkách (zrovna začlo zase vydatně pršet) a dovolili mi nahlédnout do tamního hospodářství, a též se i trochu zapojit.


Protože se následující den silně rozpršelo, museli jsme zrušit další naplánovanou "průzkumnou lokalitu" a byli moc vděčni za poskytnuté přístřeší a pohostinnost.

Vymezený čas uběhl velmi rychle a již jsme se museli vracet zpátky domů. Kvůli nejistému počasí a dalším termínům, které mě čekaly, jsem se rozhodl pro zpáteční trasu v nejrychlejší variantě, to je po silnici (nebo po trávnicích a loukách, kde to bylo možné). Velmi rychle (asi za 4 hodiny) jsme došli z Bludovic do Veřovic k železničnímu přejezdu.


A zde se opět ukázal důležitý nově nabytý poznatek: Když Malča "řekla že tudy se nepůjde", hned jsem ji respektoval a otočili jsme na známou cestu z Padolí pod Velkým Javorníkem a směrem domů. Za další 2 hodinky jsme tam v pořádku dorazili. Snad jsem při tom ušetřil i nějaký čas. Věřím, že techniku zdolávání překážek na cestě postupně ještě vylepšíme.

Cože jsem se to dozvěděl na Bludičce?

K otázce na metodu Horsemanshipu mi bylo řečeno:

"Při výcviku koně ani tak nezáleží, podle které metody se postupuje, ale jak je člověk důsledný. Že je to záležitost na celý život" - proto si tady zvířata většinou odchovávájí od hříběte. "A že když se něco začne, tak se to má i dokončit, tzn jakýkoliv jednoduchý úkon, úkol, činnost..."

Zdá se mi že to má v životě univerzální platnost a že je třeba, abych ještě šel trochu do sebe...

Za to Vám přátelé na Bludičce moc děkuji a přeji hodně zdraví, radosti a spokojenosti. Ať se Vám vše dobře daří a ať Vaše práce stále přináší prospěch, spokojenost a užitek dalšim lidem i zvířatům.

pondělí 19. září 2011

Cesta za Viktorkou


Minulý týden se našemu stádečku konečně podařila uskutečnit vícedenní cesta. Navštívili jsme naši známou osličku Viktorku a "její" lidi. Ve srovnání s "naší" Horečkou jsme uviděli pořádný kus světa a měli několik pěkných setkání. Za čtyři dny jsme sice ušli jen něco kolem padesáti kilometrů, ale co je důležitější, téměř bez úsilí a pobízení. Malča s Bělkou šly se mnou úplně vzorně všude: Po strmém lesním terénu, ale i po městském asfaltu, chodnících a rušných křižovatkách s blikajícími semafory!

Neumím si to vysvětlit jinak, než tím, že se nějak najednou zhodnotily plody dlouholetho učení, které jsem po kapkách dostával od naší velké Malky. Vždyť ona ještě před nedávnem doma odmítala přejít přes chodník a silnici do obchodu! Musím dodat, že některé "překážky" (pro ni zjevná, ale pro nás lidi skrytá nebezpečí) jako jsou železniční přejezdy (kde Tě ta příšera může chytit za nohu) nebo příliš úzké lávky a průchody, neviditelné dutiny pod zemí a mnoho dalších - dosud neuznává a nevím jestli kdy uzná.

Pro ilustraci uvedu drobnou příhodu z naší cesty. Prvý den jsme kvečeru vystoupali známým chodníčkem po severovýchodním svahu Velkého Javorníka až k tzv bráně = rovince odkud začíná jeho vrcholový výšvih. V těchto místech se nachází pro pocestného téměř neviditelná odbočka, která skoro vodorovně traverzuje východní svah až pod sedlo Javorníka. Už jsem tu tři roky nebyl a protože jsem chtěl dorazit ještě za světla na Dolní Paseky, nepodíval jsem se pořádně po té odbočce a odbočil na pěšince u kamenného mužíka.

Ale ouha! I když tato pěšinka zdánlivě vedla správným směrem, asi po půl kilometru začala trochu stoupat a postupně se vytrácet. Pochopil jsem, že správný chodníček je asi o pár desítek metrů níž a vydal se tudy. Malča (s nákladem něco přes 20 kg) ovšem viděla jeho pokračování vzhůru. Ale nebylo to jisté, terén byl pořád strmější a divočejší, tak zůstala stát.

Nezbylo nám s Bělkou než se vrátit zpátky za Malčou a společně najít schůdný a bezpečný průchod na lesní asfaltku, která vede pár desítek metrů nad tímto místem. Ovšem v terénu plném vývratů a v poslední metrech tvořeném odřezem silničky s prudkým náspem. Bělka je kamzík, tak byla už dávno nahoře, já jsem se snažil co nejvíc proklestit cestu Malče a dávat ji záchranu. Bělka skočila dolů a začala taky pomáhat - drcat Malču do zadku...Malča chtěla též nahoru, ale pod nohama ji to začalo klouzat a v náspu se uvolňovaly kameny. Už jsem se viděl jak všichni letíme v kotrmelcích dolů svahem...Nakonec jsme se přece nějak vyškrábali nahoru.

Z této malé příhody plyne poučení: Každý malý, i sebemenší detail je na Cestě důležitý! Kvůli nepatrné navigační chybě a chvilkové nepozornosti mohla tato cesta skončit dřív než vlastně začala. Vždyť stačilo třeba jen se vrátit k tomu kamennému mužíku...Ale Pánbíček (nebo Kdo ještě jiný?) nás opět ochránil, zajistil krásné tiché a míruplné noci blízko pod hvězdami a zase nás bezpečně dovedl zpátky domů...Ach, kde domov můj?

Nu a co naše milá Viktorka? Ta se má dobře, žije si tam jako v ráji, ti její se o ni dobře starají. Je to na ní vidět: Má nádhernou zářivou srst po své mámě, je plná energie, ráda si hraje - a jako většina oslíků - má velmi laskavou povahu.

Dneska, když tento příspěvek sepisuji, už mi to připadá zase jako v pohádce: "Bylo nebylo. Za devaterými horami a dolinami stála na palouku jedna krásná chaloupka s kouzelnou zahrádkou. V ní přebývaly tři začarované princezny s několika kůzlaty a dalšími zvířátky..."

Děkuji všem lidičkám (myslím tím všechny živé bytosti), kterých se to týká, za to že nám umožnili tuto cestu, za hezká setkání, vlídné přijetí a pohostinnost. Děkuji a přeji všem v životě hodně zdraví, radosti a spokojenosti.

úterý 21. prosince 2010

Mobilní škola

un.org - Can Education Be Made Mobile?

Tento projekt, který byl organizací Yoga in Daily Life nedávno ohlášen v OSN, mě opět přivedl k úvahám o józe a disciplině, o práci a celoživotním vzdělávání.

Rád bych mluvil o tom, jak vše souvisí se vším. O věčném koloběhu života a utrpení. Též o proslulé Marx-Engelsově Dialektické jednotě i boji protikladů, o vzniku i zániku pojmů, věcí a vztahů. O tom, jak se časem vyprazdňují a jak jsou vlastně prázdné.

O putování s oslíky - na cestách k radosti a štěstí. O nebezpečí na těchto cestách a zároveň potřebě dětské důvěry a bezpečnosti. O nebezpečích, strádání a chudobě vnější, ale především té vnitřní. O důležitosti rozvoje soucitu ke druhým.

O cestách za poznáním s určitým cílem, které nás někdy vedou neznámem hodně daleko, ale pak se obracejí zpátky domů zase po jiné trase. To jsou všechno případy mobilní školy. Paramhans Swami Maheshwarananda a organizace kterou vytvořil na celém světě je svou dlouhodobou veřejně prospěšnou činností nejlepším příkladem takového vyučování.

Rád bych o tom všem mluvil a psal, ale jsem jenom žáčkem a chráněncem naší malé školky (smečky-stáda-rodinky), se kterou brouzdáme skoro každý den po Horečkách. Tak alespoň děkuji Swámidžímu a organizaci JDŽ za jejich práci pro druhé a přeji úspěšnou realizaci mnoha dalších projektů. Zdravím všechny naše známé, přeji hezké prožití Vánočních svátků i hodně zdraví, radosti a spokojenosti do Nového roku.

PF 2011

pátek 18. června 2010

Daleká pouť s Viktorkou


Přátelé s naši známou osličkou Viktorkou a kozičkou Jožkou se právě vydali na dalekou pouť až k řece Hron, kousek za Zvolen. Viktorka se vrátila do svého rodiště asi na jeden rok a už je téměř dospělá. Zdědila po svých rodičích mnoho dobrých vlastností a poznávacích znamení a nabyla mnoho cestovatelských zkušeností. Teď si krásně stejnoměrně vykračuje bez velkého pobízení a nese většinu nákladu.

Původně jsem se chtěl přidat se svým stádečkem alespoň kousek této cesty na Slovensko, ale nepovedlo se ani to. Musíme s Malčou trochu přidat v treningu :-) Tak jsem je aspoň sám vyprovodil kousek cesty pod hory.

Děcka, přeji Vám mnoho zdaru, hodně poznání, šťastnou Cestu i návrat.

středa 29. října 2008

Vylet do Roznova

Jedno krásné ráno jsme se zase konečně vydali na svou "malou oslí cestu". Hlavním důvodem sice bylo rodinné setkání, ale neméně důležitým bodem byla má dlouhodobá cestovatelská příprava. Po celý rok nebyl na ty věci čas kvůli stavbě seníku. Konečně však máme střechu nad hlavou. Tak jsem narychlo ušil cestovní vaky pro Malku ze starých povleků křesel. Při zkouškách ji ty vaky celkem seděly na míru, ale když jsem tam naložil náklad (asi 20 kg), tak se ji to prověsilo pod břicho. Ale už nebyl čas, tak jenom přeložit tak, aby ji to nikde netlačilo a nevyčnívaly žádné hranaté výčnělky - a vyšli jsme.


Cestou bylo jako vždy mnoho setkání a hovorů. Jeden turista říkal, že nedávno potkal ve Vysokých Tatrách až nedaleko pod Slavkovským štítem jednoho mladíka s kozou - chodí prý tak odmalička spolu. Nu vida: Naši noví neznámí kamarádi... Na úbočí Javorníka jsme potkali známé. Divili se, kde se tu bereme. Malka si brzy nato zakřičela na jednoho psa, který ji chtěl prohánět. Jedno z děvčat, která doprovázel, neslo obrovský batoh. "Odkud s tím jdete? Z Javorníka, ale to mám jenom takovou cvičnou atrapu. Tak to jsme na tom skoro stejně, akorát že my jdeme teprve nahoru"...

Sedlo Javorníka je asi na půl cesty a byli jsme tam docela rychle, Malka se trochu zpotila. Tady jsme zvolnili tempo a vyhřívali se na sluníčku, kde to šlo, Mala s Bělkou si cestou pochutnávaly na všech darech přírody a následovalo ještě mnoho dalších rozhovorů. Brzy jsme byli dole na Pasekách. Poslední kilometr po asfaltce přes vesnici šly obě "holky" vzorně na vodítku, tak že jsem mohl druhou rukou poslat z mobilu zprávu o dosažení cíle. Cesta dlouhá necelých 15 km nám trvala asi 4 hodiny.

Domácímu pejsku Arnoldovi se ale naše karavana nijak nelíbila, hlavně proto že Bělka si jej dovolila náznakově trknout (ona to tak dělá jenom těm nejhodnějším), takže se po dobu párty museli přemístit na louku za dům. Po skončení jsme se ještě se všemi rozloučili a šli doprovodit Irenku domů.


Z různých důvodů jsem chtěl pokračovat hned zpátky domů, s tím že si cestou někde odpočneme. Vydali jsme se na cestu už potmě. Avšak nedaleko odtud obě zvířata rozhodla nejít dál. Zastavila na pěkném suchém místě na kraji lesa a městské zástavby. Stačilo jen se dovolit u místního občana a uložit se k bivaku. Zvířata jsem ale musel uvázat, protože blízko byly nějaké neoplocené parcely se stavbami. Ve tmě se mi vysypal batoh a začlo velké hledání věcí ve vrstvě napadaného listí. Dobře posloužila baterka, co mi prozíravě půjčili rožnováci na cestu.

Noc ubíhala pod starými lípami a hvězdami s měsícem v úplňku. Ten však postupoval velice, velice pomalu od východu k západu :-) Na tomto "tábořišti" nebylo moc místa a tak jsem musel Malku i Bělu několikrát přemísťovat, protože se zapletly mezi stromy. Obě milé kamarádky byly však velice klidné, pohybovaly se téměř neslyšně. Zatímco Bělka většinu noci polehávala a jednou si dokonce přisedla i ke mně, Malka byla většinou stále vzhůru a jenom dvakrát za celou noc si asi na půlhodinku lehla

Ráno ještě před úsvitem balím věci a vydáváme se na zpáteční cestu. Kousek za vesnicí, už na úpatí Veřovických vrchů jdeme kolem nově postavené kapličky. Zastavujeme, protože tou dobou je třeba podojit Bělku. Ona je již na to tak zvyklá, že stojí úplně klidně, a protože je docela chladno, ani si v průběhu dojení nesedáme jako jindy.


Misku s mlékem dávám Panence Marii k nohám a zkouším si přeříkat modlitbičku z dětství: "Zdrávas Mária, milosti plna..." ale moc si ji už nepamatuji. Též se mi vybavuje připomínka na jeden verš z Bhagavadgíty. Tady je:

Všechny živé bytosti vznikají z potravy,
potrava vzniká z deště,
déšť vzniká z oběti,
oběť se rodí z lidských činů.

Pak se s chutí o to mléčko podělíme s Malkou a jdeme dál.


Údolí, kterým stoupáme směrem ke Kamenárce je dosti hluboké, a tak první paprsky slunce nás vítají až po nějaké době. Cestou se ještě stačím umýt v potoce a postupně odkládám vrstvy oblečení. Na hřeben a hlavní Evropské rozvodí Odra - Dunaj dojdeme docela rozehřátí.



V sedle mezi Kamenárkou a Velkým Javorníkem blízko pramene Jičínky si ještě prostudujeme informace z tabule naučné stezky a již se zvolna přesouváme na naše známé severní svahy a domů na Horečky. Moje kamarádky nijak nespěchají, já ovšem ano, tak mi nezbývá, než se chvílema zapřáhnout s Malkou a zkoušet kdo z nás je silnější... Doma nás přece čeká tolik dobrého sena, oběd a odpočinek :D

pondělí 7. dubna 2008

Různé koníčky

Bělka s Malkou se toho dne pásly na louce u kolíku pod jižním svahem naší Horečky. Kvečeru jsme se spolu vydali na obvyklou procházku. Sotva jsme vycházeli na silnici, když obě holky natočily své radary (uši) směrem k protější stráni. Ozval se odtamtud typický zvuk terénních motocyklů. A než jsme došli k další odbočce, právě tam ti jezdci dojížděli.

Začal jsem své společnice uklidňovat, ale tu náhle oba stroje zastavily a motory začaly jen tiše bublat. "Dobrý den šéfe!", ozval se přední jezdec, mohutný zavalitý a již prošedivělý strejda v gumákách a pracovní nepromokavé bundě, jakoby zrovna přijel odněkud ze stavby. Ten druhý, asi o generaci mladší byl ale oblečen docela stylově, v závodnické kombinéze s reklamou. "Kde jsme se to tady octli ?", pokračoval ten první.

"Dobrý den, na kraji Frenštátu" odpovídám. Tajemný jezdec natáhnul ruku směrem k Červenému Kameni, "...A kde se dostaneme tam ?" "Do Kopřivnice" říkám. Chlapík na vteřinku zauvažoval. "Tak dobře, díky, ahoj. " Nasadili si brýle, jen trochu polechtali své oře a už byli dole v zatáče pod Horečkou. Tam zase oba motory zaburácely, stroje vzaly smykem odbočku k lesu, hluk rychle utichal, jezdci se pořád zmenšovali a brzy se proměnili ve dvě malé tečky, které zmizely na horizontu.

My jsme si ještě trochu polebedili na sluníčku na sousední Horečce. Malka se na pečlivě vybraném místě důkladně vyválela. Je to její očista, masáž a potěšení, které si nikdy nenechá ujít. Pomalu jsme se začli ubírat zase domů, aniž bychom vynechali jedinou zajímavost. Do chléva přicházíme až skoro za tmy. Znovu si promítám ten zážitek: Téměř jakoby se potkali poutníci ze dvou různých světů. A přesto spolu našli řeč.

úterý 31. července 2007

Návrat

Tak už jsme zase zpátky doma. Cestovali jsme jenom jeden den. Na místo srazu pod horama jsme došli s malým zpožděním, protože bylo horko, skoro na každém kousku stezky nějaká dobrá travička, plno dětí na prázdninách, a to většinou vyvolávalo oboustranný zájem.

Přátelé tu byli už od předchozího dne. Oba naši známí oslíci, Raika s Bonifácem byli uvázáni na louce, ve stímu u zdi polehávalo asi 5 nebo 6 koziček. Ale náhle se stalo, čeho jsem se nejvíc obával: Bonifác se utrhl z úvazku a jako blesk vyskočil na přicházející Malku, plně zatíženou svým nákladem. A jak to bývá, zakousl se ji do krku. Ta to chudák chvilku ustála, pak pod tou tíhou klesla na zem.

Kamarádi sotva odtáhli rozvášného Bonifáce pryč, ale Malka spadla nějak nešikovně a nemohla chvíli vstát. Náklad rozházený, krosna zkřivená a pootočená, zamotaná lanka, zmatek. Nakonec sama vstala a podařilo se mi ji uvolnit. Ale vtom tu byl Bonifác znovu! Malka se mu snažila utéct, ale po pár set metrech se - v pro ni dosud neznámém terénu - zastavila před mostem a Bonifác na ni znovu skočil.

Všude plno lidí, na cestě auta. Situace vysloveně nebezpečná! Naštěstí se nikomu nic nestalo a s pomocí známých jsme to nakonec vše zase dali do pořádku.

Po obědě a chvilce odpočinku jsme se přece ještě rozhodli zkusit jít dál. Ale na přechodu první strže a potůčku se to definitivně rozhodlo. Cítil jsem, že už to není ono, ale rozhodující byla Malka. Čekal jsem, až půjde dál za ostatními, ale ona se rezolutně otočila a vystoupala zpět na okraj strže. Náklad se ji zase otočil na bok! Jenom Bělka by šla dál a čile se trkala s ostatními kozičkami.

A tak jsme si popřáli šťastnou cestu a obě karavany se vydaly opačnými směry. Z dálky bylo ještě slyšet žalostné Bonifácovo hýkání.

Jakoby instinktivně cítily, že se jde domů, šly moje "děvčata" zpátky docela vzorně, ani jsem je nemusel nijak pobízet nebo táhnout. A to i po silnicích s poměrně hustým provozem. Jenom krosna s nákladem už nedržely pohromadě, cestou se to ještě dvakrát sesunulo. Přesto jsme k večeru už zase byli zpátky, asi o hodinu rychleji než ráno, v klidu a bezpečí domova.

Po odpočinku jsem Malce prohlídnul, vyčistil a ošetřil Bonifácovy kousance. Druhý den tam měla kolem nich otoky velké jako pěsti a sálalo z nich horko. Dával jsem na ně studené obklady. Drobné oděrky má i na bocích a též odřeniny v "podpaží" za předními nohami od podpínky. Lékař doporučil dávat obklady dál, v případě, že by ranky začaly hnisat, tak desinfikovat, v případě horečky asi antibiotika.

Ale třetí den se už otoky hodně zmenšily, ranky zaschly a Malka se už zase vyválela v popelu ohniště, ale jenom na jednom boku s menším otokem. Včera večer už se tam vykutálela z obou stran.

Shrnutí:

Naše cesta trvala 11 hodin. Ušli jsme za tu dobu něco přes 16 km. Malka nesla hlavní tíhu a většinu našeho vybavení pro několikatýdenní táboření. Přes uvedené problémy jej donesla celý vpořádku zpátky. Velice dobře se projevila ve vypjatých chvílích: Postála i v rušném provozu, počkala při upevňování nákladu, trpělivě zvedala nožky, když bylo třeba rozplést lanka. Drobná poranění se ji velice rychle hojí.

Závěry:

Střetnutí s hřebcem je třeba předem připravit, zajistit klidné prostředí, volnost a rovné podmínky pro oba, bezpečí pro všechny, kdo se mohou vyskytnout poblíž.

Použitá krosna - nosič nákladů se neosvědčila. Těžiště nákladu bylo moc vysoko, bude třeba snížit. Pak odzkoušet při delším nošení středně těžkých nákladů, zda se netvoří otlaky a odřeniny, případně dále upravit.

Tuto cestu započítávám jako 45. trenink zdolávání překážek, celodenní túru s velkou zátěží 40 kg, místy v rušném silničním provozu.

P.S.:

Dneska ráno: Malka má "výbornou náladu". Jdeme z pastvy domů a Malka do mě zezadu drcá nosem, nebo se všelijak "kočkují" s Bělkou - navzájem se pošťuchují a prohánějí, chvílema jakoby hrají na schovávanou...
Odpoledne jsme spolu měli 46. trening bez zátěže u řeky. Na prvním brodu nechtěla jít, na druhém poprvé vstoupila předníma nohama do vody. Ve třetím brodu je zúžené místo, kde je proud široký jen asi 2m, ale voda hlubší. Malka to místo téměř bez váhání zvládla, i když musela vejít asi do 30cm hloubky!

úterý 24. července 2007

Přípravy na "oslí" putování

V těchto dnech vrcholí přípravy na další Velkou Oslí Cestu. Já se na ní též dlouhodobě připravuji a tak prohlížím seznamy potřebných věcí, které jsem si udělal hned po návratu z naší první velmi krátké zkušenosti před třemi lety. Zjišťuji, že je tam všechno, jedině, že bude třeba ze všeho - do počtu i do váhy - ubrat. Je to pro mne dost těžké rozhodování, protože přece jen jsem už zvyklý určitému pohodlí. Není to však jenom o balení, řadu jiných příprav jsem se snažil popsat už dříve.

Na těchto cestách jde o něco jiného než jsme zvyklí u běžné turistiky. Na sluníčku nebo v dešti, za větru a chladu, v prachu, blátě, s mouchami a komáry, někdy o hladu i žízni. Večer: Jak si usteleš, tak si lehneš - většinou na tvrdou zem. Toto je jen stručný a neúplný výčet všeho nepohodlí. Tak o co tu potom jde? Rád bych to někdy podrobněji rozebral, ale jsem v tomto oboru jen pouhý terotik. A navíc je třeba všechnu ty věci nějak nabalit, uložit a upevnit na hřbet oslíka tak, aby jej to neotlačilo, a cestou nepoztrácelo ani nepromoklo. Jak na to?

Uprostřed těchto úvah se tady včera objevil Pavel s tím že během jednoho až dvou dnů by chtěli vyrazit na cestu. A tak se rychle rozhoduji a namísto dlouhého uvažování honem naskládám pár nejnutnějších věcí na hromady a pak do vaků. Náklad dělá dohromady asi 40 kg, Malka je silná a věřím že jej na našich cestách bude spolehlivě nosit. A tak můžeme jít. Směr jako obvykle jihovýchod, návrat po nějaké době.

Rád bych průběžně dokumentoval průběh cesty, v administraci Bloggeru jsou již funkce pro Mobilní blog zabudovány, ale nemám na to zatím vybavení a tak snad až bude nějaká delší zastávka a připojení k internetu, pošlu možná pár fotek.

Myslím si, že téma těchto "oslích cest" může být pro někoho dosti zajímavé a snad by si zasloužilo podrobnějšího zpracování formou klasických webových stránek, publikace nebo podobně, nu uvidíme po návratu.

Je to už více než dva roky, co píšu do tohoto Blogu. Mohl jsem si na něm odzkoušet řadu technických postupů a ověřit si jak fungují. Otevírám tedy dnes tento Oslí zápisník pro všechny hledající s přáním, že třeba najdou něco užitečného.

sobota 3. prosince 2005

Návrat

Pavel Knebl právě oznámil, že začátkem zimy se vrátili domů. Po cestě, která vedla Slovenskem, Zakarpatskou Ukrajinou a Maďarskem až k Rumunským hranicím se všichni vrátili vpořádku a zdraví, navíc přibyly dvě rezavé kozičky. Více podrobností i s nějakými diáčky bude publikováno na "Tichavském Tuleňovi" v lednu 2006.
Tož vítejte zase doma!

pátek 22. července 2005

Velké oslí cesty

Včera zahájili Pavel Knebl z Tiché s přáteli svou druhou "velkou oslí cestu". Společníky jsou jim opět oslíci Raika a Bonifác i koza Roháček. Předpokládaný směr cesty: Jihovýchod až východ, návrat asi až za pár měsíců. Přejeme všem účastníkům dobré zdraví a pohodu, spoustu krásných zážitků a nového poznání, též i šťastný návrat domů.