Ve zdraví jsme se jej dočkali, tak honem chystáme záhony :-)
Zobrazují se příspěvky se štítkemoslí školka. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemoslí školka. Zobrazit všechny příspěvky
čtvrtek 4. dubna 2019
středa 20. června 2018
Je nás víc
Letošní zima byla obtížná. Malča si zranila spěnku a schází ji Bělka. Museli jsme zimu přečkat v otevřené stáji. Ale občas k nám začala docházet kočka, tak přece jen byla nějaká společnost. Malka ji však odháněla.
Jednoho dne koncem dubna se tady někde narodilo kotě, malinké a slepé:
Jednoho dne koncem dubna se tady někde narodilo kotě, malinké a slepé:
Pár dní jej tady pod lávkou krmila, ale jak přišly deště, zmizela někam i s ním. Teprve po pár týdnech jsem docela náhodou zjistil, že přečkávají dobře ukryti nahoře v přístřešku za stájí. Na pár dní se pak zabydleli v původní stáji.
Po dalším týdnu kotě už vidí, ale je velice nemotorné. Učí se všelijak proplétat tím labyrintem věcí a harampádí. Umí už vylézt na práh a pořád se učí dalším kouskům.
Našlo si místečko na seně u Malky. A ta jej kupodivu strpí.
Kočka právě ulovila myš. Pomáhá Malému poznávat nová místa současně ho učí lovit.
Malce už společnost koček nevadí, naopak opatrně uždibuje seno, aby Malého nepřišlápla. Ale ten na ni též dává pozor :-)
Od té doby jsou tu s námi. Je nás víc. Všichni se navzájem učíme. Vítej léto!
Vzpomínám na Bělunku. Čhomolungma - Bohyně Matka Země. Tobě vše podléhá. Děkuji Ti za všechny vzácné chvilky života a obětuji trošku mléka.
Štítky:
dharma,
kočky,
oslí školka,
pozorování,
výchova,
zkušenosti,
život
neděle 5. února 2017
pondělí 26. srpna 2013
Setkání na Horečkách
Minulý týden jsme si zase jednou udělali procházku na Horečky, a to na předem domluvenou schůzku s dětmi z nedalekého "Letního dětského tábora u koní". Potkali jsme se v obnoveném amfiteátru u můstků.
Na chvilku jsme se přeměnili v pohádkové bytosti a pomohli dětem najít i podělit se o poklad.
Trochu jsme se tam porozlédli, popovídali a přešli na Rekovice ke zvoničce. Kdo z dětí chtěl, tak se chvilku bez sedla a otěží povozil na Malce za pomoci doprovodu. Pak už jsme se vydali zpátky domů chodníčkem kolem restaurace u Janíka. Ti odvážnější udělali první krůčky s Malčou téměř sami.
Myslím, že tato vycházka se nám povedla a každý si z ní odnesl domů něco dobrého.
Děkuji za to všem.
Na chvilku jsme se přeměnili v pohádkové bytosti a pomohli dětem najít i podělit se o poklad.
Trochu jsme se tam porozlédli, popovídali a přešli na Rekovice ke zvoničce. Kdo z dětí chtěl, tak se chvilku bez sedla a otěží povozil na Malce za pomoci doprovodu. Pak už jsme se vydali zpátky domů chodníčkem kolem restaurace u Janíka. Ti odvážnější udělali první krůčky s Malčou téměř sami.
Myslím, že tato vycházka se nám povedla a každý si z ní odnesl domů něco dobrého.
Děkuji za to všem.
čtvrtek 23. srpna 2012
Malí džigitové
Tento titulek je možná trochu zavádějící. Správněji bych to měl nadepsat : "Dětské hry s oslíkem" anebo podobně. Ale chtěl bych zde popsat jeden šikovný kousek, který před pár týdny ukázala Malka sama od sebe:
Hráli si s ní dva malí kluci od sousedů. Typicky rozjivené městské děti: Jeden hyperaktivní, druhý zatížený TV + IT. Chtěli se vozit, ale nedokázali se sami na Malču vyškrábat. Trochu se báli a neuměli se ani soustředit na to co jsem jim říkal nebo ukazoval (jeden se vůbec nedíval, druhý mi řekl, že měl zrovna "výpadek paměti"). Řekl jsem jim, že když se budou snažit a trochu se s Malčou skamarádí, možná do konce prázdnin budou sami jezdit.
Situace se opakovala nějakou dobu, ale začali za zvířaty sami chodit a donášeli jim větvičky nebo jablka a pod. Ale nic se nezměnilo, chvilku s námi zůstali a pak je zase zaujalo něco jiného.
Co vidím za dalšich pár dnů? Malča se zrovna váli, kluci jdou za ní a ten odvážnější si na ni sednul. A Malča ho jako pírko zvedla! Překvapený kluk sice hned seskočil, ale zachvíli se za ní zase vydal a zkusil sám vyšplhat. Malka ho tentokrát strpěla a za chvíli se mu to povedlo. A pak už na ni postupně začali kluci sami, bez osedlání "jezdit jako džigitové", kdykoli jim to dovolila. Získali si její důvěru.
Dovoluji si ještě upozornit na další věc: V poměrně krátké době se značně změnilo chování obou chlapců, zklidnili se, vzrostlo jejich soustředění a snad i trochu jejich fyzické schopnosti. V důsledku přátelské ale vcelku nekompromisní povahy osličky se brzy naučili respektu a začli brát obě zvířata jako partnery. Snad se zde projevil kladný vliv asinoterapie. Skoro mi bylo líto, že se vracejí do města.
V nadpisu jsem použil málo obvyklý termín "džigit" jen shodou okolností z posledních týdnů. Uvědomuji si že mezi obyčejným jezdcem na koni a džigitem je nebetyčný rozdíl. Společné mají oba snad jen to, že u obou je potřebná vzájemná důvěra se svým koněm a oba se museli dopracovat ke svému umění krok za krokem.
Ale zatímco normálnímu jezdci postačí k příjemné a bezpečné projížďce dobře vycvičený kůň a pár základních lekcí, džigit pracuje se svým koněm v plné rychlosti, obtížných pozicích a ve volnosti, ve velikém stresu, před velkým množstvím lidí, dříve hlavně v boji! Vzájemná důvěra s koněm je tady pro člověka životně důležitá a též výcvik musí být mnohem důkladnější.
Vzpoměl jsem si zde na jeden příběh, který Swámidží mnohokrát vyprávěl na různých místech naší zeměkoule a stále jej připomíná: Taming the wild horses (můžete jej shlédnout na Youtube i s překladem). Poučení odsud plynoucí má docela universální platnost a může sloužit jako všeobecné vodítko pro mnoho různých jiných věcí. Zde jakoby přímo popisuje metodou Přirozené komunikace a nenásilného výcviku koní. Děkuji Swámidžímu a jeho duchovní linii, že mě v mém osobním učení s Malkou neomylně přivedl až sem, k džigitům :-)
Pokud se někdo zasměje nad tímto termínem u oslíků, nevadí. Ale moderní technika (mám na mysli video na internetu) mi doslova umožnila vidět, jakého mistrovství lze dosáhnout s těmito ušatými kamarády i při základním výcviku. Přímo mě nadchly v tomto směru ukázky výsledků práce Jiřího Bendy. Moc pěknou práci s koňmi ukazuje Zuzka Prokopová na EquiTV a často se sem vracím.
Děkuji Oldovi Novákovi za krásná instruktážní videa i trpělivou práci s odpověďmi v diskuzi k uvedeným tématům. Jeho způsob i škola je pro mě ze všech, co jsem na internetu navštívil, asi nejpřístupnější. Děkuji všem průkopníkům i mnoha autorům za jejich práci v oboru Natural Horsemanshipu a předávání vědomostí dalším.
A konečně děkuji i paní Markétě z Ranče na Žarách, která je opravdický džigit, že neváhala ani vteřinu a poskytla nám, obyčejným "oslíkům" první praktické vysvětlení a názorné ukázky, jak postupovat ve výcviku při práci ze země.
Hráli si s ní dva malí kluci od sousedů. Typicky rozjivené městské děti: Jeden hyperaktivní, druhý zatížený TV + IT. Chtěli se vozit, ale nedokázali se sami na Malču vyškrábat. Trochu se báli a neuměli se ani soustředit na to co jsem jim říkal nebo ukazoval (jeden se vůbec nedíval, druhý mi řekl, že měl zrovna "výpadek paměti"). Řekl jsem jim, že když se budou snažit a trochu se s Malčou skamarádí, možná do konce prázdnin budou sami jezdit.
Situace se opakovala nějakou dobu, ale začali za zvířaty sami chodit a donášeli jim větvičky nebo jablka a pod. Ale nic se nezměnilo, chvilku s námi zůstali a pak je zase zaujalo něco jiného.
Co vidím za dalšich pár dnů? Malča se zrovna váli, kluci jdou za ní a ten odvážnější si na ni sednul. A Malča ho jako pírko zvedla! Překvapený kluk sice hned seskočil, ale zachvíli se za ní zase vydal a zkusil sám vyšplhat. Malka ho tentokrát strpěla a za chvíli se mu to povedlo. A pak už na ni postupně začali kluci sami, bez osedlání "jezdit jako džigitové", kdykoli jim to dovolila. Získali si její důvěru.
Dovoluji si ještě upozornit na další věc: V poměrně krátké době se značně změnilo chování obou chlapců, zklidnili se, vzrostlo jejich soustředění a snad i trochu jejich fyzické schopnosti. V důsledku přátelské ale vcelku nekompromisní povahy osličky se brzy naučili respektu a začli brát obě zvířata jako partnery. Snad se zde projevil kladný vliv asinoterapie. Skoro mi bylo líto, že se vracejí do města.
V nadpisu jsem použil málo obvyklý termín "džigit" jen shodou okolností z posledních týdnů. Uvědomuji si že mezi obyčejným jezdcem na koni a džigitem je nebetyčný rozdíl. Společné mají oba snad jen to, že u obou je potřebná vzájemná důvěra se svým koněm a oba se museli dopracovat ke svému umění krok za krokem.
Ale zatímco normálnímu jezdci postačí k příjemné a bezpečné projížďce dobře vycvičený kůň a pár základních lekcí, džigit pracuje se svým koněm v plné rychlosti, obtížných pozicích a ve volnosti, ve velikém stresu, před velkým množstvím lidí, dříve hlavně v boji! Vzájemná důvěra s koněm je tady pro člověka životně důležitá a též výcvik musí být mnohem důkladnější.
Vzpoměl jsem si zde na jeden příběh, který Swámidží mnohokrát vyprávěl na různých místech naší zeměkoule a stále jej připomíná: Taming the wild horses (můžete jej shlédnout na Youtube i s překladem). Poučení odsud plynoucí má docela universální platnost a může sloužit jako všeobecné vodítko pro mnoho různých jiných věcí. Zde jakoby přímo popisuje metodou Přirozené komunikace a nenásilného výcviku koní. Děkuji Swámidžímu a jeho duchovní linii, že mě v mém osobním učení s Malkou neomylně přivedl až sem, k džigitům :-)
Pokud se někdo zasměje nad tímto termínem u oslíků, nevadí. Ale moderní technika (mám na mysli video na internetu) mi doslova umožnila vidět, jakého mistrovství lze dosáhnout s těmito ušatými kamarády i při základním výcviku. Přímo mě nadchly v tomto směru ukázky výsledků práce Jiřího Bendy. Moc pěknou práci s koňmi ukazuje Zuzka Prokopová na EquiTV a často se sem vracím.
Děkuji Oldovi Novákovi za krásná instruktážní videa i trpělivou práci s odpověďmi v diskuzi k uvedeným tématům. Jeho způsob i škola je pro mě ze všech, co jsem na internetu navštívil, asi nejpřístupnější. Děkuji všem průkopníkům i mnoha autorům za jejich práci v oboru Natural Horsemanshipu a předávání vědomostí dalším.
A konečně děkuji i paní Markétě z Ranče na Žarách, která je opravdický džigit, že neváhala ani vteřinu a poskytla nám, obyčejným "oslíkům" první praktické vysvětlení a názorné ukázky, jak postupovat ve výcviku při práci ze země.
Štítky:
asinoterapie,
džigit,
nenásilný výcvik,
Olda Novák,
oslí školka,
popis,
Přirozená Komunikace,
Swámidží
pondělí 23. července 2012
Cesta za Bludičkou
Už je tomu víc než měsíc, co jsme se s Bělkou a Malkou vydali na cestu za Bludičkou. Přípravy tentokrát netrvaly dlouho - využil jsem poznámek i poznatků z naší loňské cesty za Viktorkou. Abych si ověřil použitou techniku a výstroj, záměrně jsem nehleděl přespříliš na počasí. Vyšli jsme, když předtím dost pršelo.
Jak se ukázalo, počasí ale nebylo až tak rozhodující. Trasu jsem naplánoval s ohledem na naše možnosti tak, aby byla co nejkratší a zároveň nejschůdnější. Za největší překážku jsem pokládal přechod železnice. Jak už jsem dříve několikrát zmínil, těmto novodobým krajinným prvkům Malka odmalička z nějakých důvodů nedůvěřuje, snad se jich bojí. Všechny železniční přechody, co jsme až dosud viděli nebo i přešli (nezáleží jak snadný a pěkně upravený dotyčný je) si prostě nějak zevšeobecnila a zařadila mezi škaredé a nebezpečné věci.
Tak proto jsem zvolil přechod železnice u zastávky v Ženklavě jako relativně ten nejjednodušší. Tam jsme došli přes Lichnov celkem rychle, ale podle očekávání se tu hned asi na dvě hodiny zasekli. Malka předvedla snad všechny svoje finesy a taktiku, aby prosadila svoji vedoucí úlohu v našem smíšeném stádu: Od prostého nesouhlasu a neochoty, přes zdánlivý náznak spolupráce a snahy přejít na některém lepším místě v okolí až jednoduše k úprku směrem zpátky domů.
Nakonec nezbylo než použít hrubou sílu. Ale i to není vůbec jednoduché. Síla jednoho člověka proti síle oslíka je směšná. Nebýt klacku i pořádných žduchanců od Bělky a nakonec i pomocí dvou děvčat, která tudy náhodou šla ke koním, asi bychom se museli vrátit zpátky domů s nepořízenou.
Pak jsme už ale snadno pokračovali přes vesnici a kolem štramberského Kotouče na koupaliště. Odsud jsme pohodlně pokračovali krásným a rozlehlým lesem Libotín. Skvostně upravené cesty jsou zde součástí přístupu k objektům podzemního plynového zásobníku. K cíli první etapy naší cesty - rozcestí turistických značek, jsme se dostali ještě za světla.
Utábořili jsme se nedaleko odsud u studánky na pokraji mýtiny pod staletými stromy. Složil jsem náklad, Malce a Bělce dal volno a spokojeně zalehnul. Po dobrém odpočinku a nádherné noci s hvězdami i tajemnými zvuky tohoto velikého lesa jsem ráno s odchodem ani moc nepospíchal, jak to tam bylo dobré. Vždyť do cíle naší cesty je to odsud vzdušnou čarou jenom asi 5 km.
Došli jsme na kraj lesa, vesnice Žilina u N.Jičína je už nadohled a krásná asfaltka kolem jenoho z domečků plynového zásobníku vede do obce. Ale objevila se další nečekaná překážka: Betonový mostek přes hlubší rokli, která se odsud směrem nahoru prstovitě větví. Mostek je vážně poničený po některé předchozí povodní, rozlámaný do několika šikmých ploch. Asi za dvě hodiny nato se ukázalo, že je tato překážka nad naše síly:
Bělka mostek přeskákala bez mrknutí oka. Ale Malče se tam vůbec nechtělo. Po důraznějším pobídnutí opatrně došla na první plotnu. Ale dál už ne. Opět jsem ji začal pobízet a zezadu ji začla strkat Bělka. Malka se vzpírala a najednou ji podjely na tom šikmém zabláceném betonu zadní nohy a lehce se odřela!
A já hloupý si teprve teď uvědomil, že jsem měl poslechnout ten zřetelný signál, který Malča vyslala předem: To je nebezpečné, tady to nepůjde! Že jsem tím naléháním nás všechny vystavil zbytečnému riziku ještě větších komplikací. Vždyť jsme zkoušeli přejít i několik sousedních roklí, ale po dešti klouzající prudké svahy to nikde neumožnily. Zkuste v takovém terénu nést ještě náklad!
Takže jsme se vrátili kus cesty zpátky až k rozcestí a vydali se do Bludovic oklikou po červené značce. Ta oklika byla možná 10 kilometrů, ale stála za to. Zavedla nás až do oblasti vrchu Puntík, odkud je nádherný rozhled po Štramberské vrchovině, do Jeseníků, části Moravské brány a hřebenů Beskyd. Poblíž se nachází chatka horní stanice lyžařského vleku Kocmínek. Tam jsme si všichni pořádně odpočinuli.
Odpoledne jsme pokračovali dál do Nového Jičína - Žiliny. Od soutoku s Jičínkou jsme se vydali podél Zrzávky ve směru proti jejímu proudu a zanedlouho už jsme došli téměř do cíle. Octli jsme u zbrusu nového mostku přímo naproti Bludičce. Ale Malče se ten mostek zase nějak nelíbil.
Tentokrát jsem to nechal na jejím rozhodnutí (resp už mi nezbývalo energie na přesvědčování:-) a vrátili jsme se o pár set metrů zpět k jinému ale úplně podobnému mostku, snad jen o něco širšímu. Ten jsme po rozvážné prohlídce snadno zdolali a zakrátko jsme už byli tam, na Bludičce.
Co je to ta Bludička?
Musím nejprve ještě trochu odbočit:
V souvislosti s technikou překonávání překážek na cestě jsem se totiž od loňského roku dozvěděl o metodice Natural Horsemanship (Přirozená Komunikace). Tuto metodu s úspěchem využívají po celém světě pro výcvik všech koňovitých zvířat, jak o tom svědčí množství různých publikací a řada uznávaných autorit v oboru. Tuto metodu s úspěchem používá i majitelka farmy "Oslí říše" v Rakousku, kde profesionálně provozuje trekink s oslíky, a od které jsem se o NH poprvé dozvěděl.
Název a hlavní téma tohoto příspěvku jsem si tedy spojil s takovou představou: Jdete v noci tmavým lesem a najednou ji uvidíte, Bludičku, mihotavé světýlko, světlušku - a vydáte se za ní...Zdá se mi to trochu podobné, a tak tím myslím i cestu za poznáním Natural Horsemanshipu - Přirozené Komunikace (a nejenom s koňmi).
Touto symbolickou "Cestou za Bludičkou" začínám vyhledávat někoho, kdo tuto metodu opravdu praktikuje a mohl bych od něj získat nejenom knižní vědomosti ale praktické znalosti. Vydávám se na jakýsi průzkum koňáků tady v blízkém okolí Horečky.
A jsme zpátky "na Bludičce":
Bludička je zdejší Občanské sdružení, školní ekologická farma a jezdecký oddíl v jednom. Chovají zde přes 200 různých zvířat a probíhá tu neustálé velké množství aktivit, však můžete sami posoudit z obsáhlé fotodokumentace.
Vlídně nás přijali, pro Bělku a Malu vyčlenili perfektní stáj po ovečkách (zrovna začlo zase vydatně pršet) a dovolili mi nahlédnout do tamního hospodářství, a též se i trochu zapojit.
Protože se následující den silně rozpršelo, museli jsme zrušit další naplánovanou "průzkumnou lokalitu" a byli moc vděčni za poskytnuté přístřeší a pohostinnost.
Vymezený čas uběhl velmi rychle a již jsme se museli vracet zpátky domů. Kvůli nejistému počasí a dalším termínům, které mě čekaly, jsem se rozhodl pro zpáteční trasu v nejrychlejší variantě, to je po silnici (nebo po trávnicích a loukách, kde to bylo možné). Velmi rychle (asi za 4 hodiny) jsme došli z Bludovic do Veřovic k železničnímu přejezdu.
A zde se opět ukázal důležitý nově nabytý poznatek: Když Malča "řekla že tudy se nepůjde", hned jsem ji respektoval a otočili jsme na známou cestu z Padolí pod Velkým Javorníkem a směrem domů. Za další 2 hodinky jsme tam v pořádku dorazili. Snad jsem při tom ušetřil i nějaký čas. Věřím, že techniku zdolávání překážek na cestě postupně ještě vylepšíme.
Cože jsem se to dozvěděl na Bludičce?
K otázce na metodu Horsemanshipu mi bylo řečeno:
"Při výcviku koně ani tak nezáleží, podle které metody se postupuje, ale jak je člověk důsledný. Že je to záležitost na celý život" - proto si tady zvířata většinou odchovávájí od hříběte. "A že když se něco začne, tak se to má i dokončit, tzn jakýkoliv jednoduchý úkon, úkol, činnost..."
Zdá se mi že to má v životě univerzální platnost a že je třeba, abych ještě šel trochu do sebe...
Za to Vám přátelé na Bludičce moc děkuji a přeji hodně zdraví, radosti a spokojenosti. Ať se Vám vše dobře daří a ať Vaše práce stále přináší prospěch, spokojenost a užitek dalšim lidem i zvířatům.
Jak se ukázalo, počasí ale nebylo až tak rozhodující. Trasu jsem naplánoval s ohledem na naše možnosti tak, aby byla co nejkratší a zároveň nejschůdnější. Za největší překážku jsem pokládal přechod železnice. Jak už jsem dříve několikrát zmínil, těmto novodobým krajinným prvkům Malka odmalička z nějakých důvodů nedůvěřuje, snad se jich bojí. Všechny železniční přechody, co jsme až dosud viděli nebo i přešli (nezáleží jak snadný a pěkně upravený dotyčný je) si prostě nějak zevšeobecnila a zařadila mezi škaredé a nebezpečné věci.
Tak proto jsem zvolil přechod železnice u zastávky v Ženklavě jako relativně ten nejjednodušší. Tam jsme došli přes Lichnov celkem rychle, ale podle očekávání se tu hned asi na dvě hodiny zasekli. Malka předvedla snad všechny svoje finesy a taktiku, aby prosadila svoji vedoucí úlohu v našem smíšeném stádu: Od prostého nesouhlasu a neochoty, přes zdánlivý náznak spolupráce a snahy přejít na některém lepším místě v okolí až jednoduše k úprku směrem zpátky domů.
Nakonec nezbylo než použít hrubou sílu. Ale i to není vůbec jednoduché. Síla jednoho člověka proti síle oslíka je směšná. Nebýt klacku i pořádných žduchanců od Bělky a nakonec i pomocí dvou děvčat, která tudy náhodou šla ke koním, asi bychom se museli vrátit zpátky domů s nepořízenou.
Pak jsme už ale snadno pokračovali přes vesnici a kolem štramberského Kotouče na koupaliště. Odsud jsme pohodlně pokračovali krásným a rozlehlým lesem Libotín. Skvostně upravené cesty jsou zde součástí přístupu k objektům podzemního plynového zásobníku. K cíli první etapy naší cesty - rozcestí turistických značek, jsme se dostali ještě za světla.
Utábořili jsme se nedaleko odsud u studánky na pokraji mýtiny pod staletými stromy. Složil jsem náklad, Malce a Bělce dal volno a spokojeně zalehnul. Po dobrém odpočinku a nádherné noci s hvězdami i tajemnými zvuky tohoto velikého lesa jsem ráno s odchodem ani moc nepospíchal, jak to tam bylo dobré. Vždyť do cíle naší cesty je to odsud vzdušnou čarou jenom asi 5 km.
Došli jsme na kraj lesa, vesnice Žilina u N.Jičína je už nadohled a krásná asfaltka kolem jenoho z domečků plynového zásobníku vede do obce. Ale objevila se další nečekaná překážka: Betonový mostek přes hlubší rokli, která se odsud směrem nahoru prstovitě větví. Mostek je vážně poničený po některé předchozí povodní, rozlámaný do několika šikmých ploch. Asi za dvě hodiny nato se ukázalo, že je tato překážka nad naše síly:
Bělka mostek přeskákala bez mrknutí oka. Ale Malče se tam vůbec nechtělo. Po důraznějším pobídnutí opatrně došla na první plotnu. Ale dál už ne. Opět jsem ji začal pobízet a zezadu ji začla strkat Bělka. Malka se vzpírala a najednou ji podjely na tom šikmém zabláceném betonu zadní nohy a lehce se odřela!
A já hloupý si teprve teď uvědomil, že jsem měl poslechnout ten zřetelný signál, který Malča vyslala předem: To je nebezpečné, tady to nepůjde! Že jsem tím naléháním nás všechny vystavil zbytečnému riziku ještě větších komplikací. Vždyť jsme zkoušeli přejít i několik sousedních roklí, ale po dešti klouzající prudké svahy to nikde neumožnily. Zkuste v takovém terénu nést ještě náklad!
Takže jsme se vrátili kus cesty zpátky až k rozcestí a vydali se do Bludovic oklikou po červené značce. Ta oklika byla možná 10 kilometrů, ale stála za to. Zavedla nás až do oblasti vrchu Puntík, odkud je nádherný rozhled po Štramberské vrchovině, do Jeseníků, části Moravské brány a hřebenů Beskyd. Poblíž se nachází chatka horní stanice lyžařského vleku Kocmínek. Tam jsme si všichni pořádně odpočinuli.
Odpoledne jsme pokračovali dál do Nového Jičína - Žiliny. Od soutoku s Jičínkou jsme se vydali podél Zrzávky ve směru proti jejímu proudu a zanedlouho už jsme došli téměř do cíle. Octli jsme u zbrusu nového mostku přímo naproti Bludičce. Ale Malče se ten mostek zase nějak nelíbil.
Tentokrát jsem to nechal na jejím rozhodnutí (resp už mi nezbývalo energie na přesvědčování:-) a vrátili jsme se o pár set metrů zpět k jinému ale úplně podobnému mostku, snad jen o něco širšímu. Ten jsme po rozvážné prohlídce snadno zdolali a zakrátko jsme už byli tam, na Bludičce.
Co je to ta Bludička?
Musím nejprve ještě trochu odbočit:
V souvislosti s technikou překonávání překážek na cestě jsem se totiž od loňského roku dozvěděl o metodice Natural Horsemanship (Přirozená Komunikace). Tuto metodu s úspěchem využívají po celém světě pro výcvik všech koňovitých zvířat, jak o tom svědčí množství různých publikací a řada uznávaných autorit v oboru. Tuto metodu s úspěchem používá i majitelka farmy "Oslí říše" v Rakousku, kde profesionálně provozuje trekink s oslíky, a od které jsem se o NH poprvé dozvěděl.
Název a hlavní téma tohoto příspěvku jsem si tedy spojil s takovou představou: Jdete v noci tmavým lesem a najednou ji uvidíte, Bludičku, mihotavé světýlko, světlušku - a vydáte se za ní...Zdá se mi to trochu podobné, a tak tím myslím i cestu za poznáním Natural Horsemanshipu - Přirozené Komunikace (a nejenom s koňmi).
Touto symbolickou "Cestou za Bludičkou" začínám vyhledávat někoho, kdo tuto metodu opravdu praktikuje a mohl bych od něj získat nejenom knižní vědomosti ale praktické znalosti. Vydávám se na jakýsi průzkum koňáků tady v blízkém okolí Horečky.
A jsme zpátky "na Bludičce":
| jobludickarajče.net |
Bludička je zdejší Občanské sdružení, školní ekologická farma a jezdecký oddíl v jednom. Chovají zde přes 200 různých zvířat a probíhá tu neustálé velké množství aktivit, však můžete sami posoudit z obsáhlé fotodokumentace.
Vlídně nás přijali, pro Bělku a Malu vyčlenili perfektní stáj po ovečkách (zrovna začlo zase vydatně pršet) a dovolili mi nahlédnout do tamního hospodářství, a též se i trochu zapojit.
Protože se následující den silně rozpršelo, museli jsme zrušit další naplánovanou "průzkumnou lokalitu" a byli moc vděčni za poskytnuté přístřeší a pohostinnost.
Vymezený čas uběhl velmi rychle a již jsme se museli vracet zpátky domů. Kvůli nejistému počasí a dalším termínům, které mě čekaly, jsem se rozhodl pro zpáteční trasu v nejrychlejší variantě, to je po silnici (nebo po trávnicích a loukách, kde to bylo možné). Velmi rychle (asi za 4 hodiny) jsme došli z Bludovic do Veřovic k železničnímu přejezdu.
A zde se opět ukázal důležitý nově nabytý poznatek: Když Malča "řekla že tudy se nepůjde", hned jsem ji respektoval a otočili jsme na známou cestu z Padolí pod Velkým Javorníkem a směrem domů. Za další 2 hodinky jsme tam v pořádku dorazili. Snad jsem při tom ušetřil i nějaký čas. Věřím, že techniku zdolávání překážek na cestě postupně ještě vylepšíme.
Cože jsem se to dozvěděl na Bludičce?
K otázce na metodu Horsemanshipu mi bylo řečeno:
"Při výcviku koně ani tak nezáleží, podle které metody se postupuje, ale jak je člověk důsledný. Že je to záležitost na celý život" - proto si tady zvířata většinou odchovávájí od hříběte. "A že když se něco začne, tak se to má i dokončit, tzn jakýkoliv jednoduchý úkon, úkol, činnost..."
Zdá se mi že to má v životě univerzální platnost a že je třeba, abych ještě šel trochu do sebe...
Za to Vám přátelé na Bludičce moc děkuji a přeji hodně zdraví, radosti a spokojenosti. Ať se Vám vše dobře daří a ať Vaše práce stále přináší prospěch, spokojenost a užitek dalšim lidem i zvířatům.
pondělí 19. září 2011
Cesta za Viktorkou
Minulý týden se našemu stádečku konečně podařila uskutečnit vícedenní cesta. Navštívili jsme naši známou osličku Viktorku a "její" lidi. Ve srovnání s "naší" Horečkou jsme uviděli pořádný kus světa a měli několik pěkných setkání. Za čtyři dny jsme sice ušli jen něco kolem padesáti kilometrů, ale co je důležitější, téměř bez úsilí a pobízení. Malča s Bělkou šly se mnou úplně vzorně všude: Po strmém lesním terénu, ale i po městském asfaltu, chodnících a rušných křižovatkách s blikajícími semafory!
Neumím si to vysvětlit jinak, než tím, že se nějak najednou zhodnotily plody dlouholetho učení, které jsem po kapkách dostával od naší velké Malky. Vždyť ona ještě před nedávnem doma odmítala přejít přes chodník a silnici do obchodu! Musím dodat, že některé "překážky" (pro ni zjevná, ale pro nás lidi skrytá nebezpečí) jako jsou železniční přejezdy (kde Tě ta příšera může chytit za nohu) nebo příliš úzké lávky a průchody, neviditelné dutiny pod zemí a mnoho dalších - dosud neuznává a nevím jestli kdy uzná.
Pro ilustraci uvedu drobnou příhodu z naší cesty. Prvý den jsme kvečeru vystoupali známým chodníčkem po severovýchodním svahu Velkého Javorníka až k tzv bráně = rovince odkud začíná jeho vrcholový výšvih. V těchto místech se nachází pro pocestného téměř neviditelná odbočka, která skoro vodorovně traverzuje východní svah až pod sedlo Javorníka. Už jsem tu tři roky nebyl a protože jsem chtěl dorazit ještě za světla na Dolní Paseky, nepodíval jsem se pořádně po té odbočce a odbočil na pěšince u kamenného mužíka.
Ale ouha! I když tato pěšinka zdánlivě vedla správným směrem, asi po půl kilometru začala trochu stoupat a postupně se vytrácet. Pochopil jsem, že správný chodníček je asi o pár desítek metrů níž a vydal se tudy. Malča (s nákladem něco přes 20 kg) ovšem viděla jeho pokračování vzhůru. Ale nebylo to jisté, terén byl pořád strmější a divočejší, tak zůstala stát.
Nezbylo nám s Bělkou než se vrátit zpátky za Malčou a společně najít schůdný a bezpečný průchod na lesní asfaltku, která vede pár desítek metrů nad tímto místem. Ovšem v terénu plném vývratů a v poslední metrech tvořeném odřezem silničky s prudkým náspem. Bělka je kamzík, tak byla už dávno nahoře, já jsem se snažil co nejvíc proklestit cestu Malče a dávat ji záchranu. Bělka skočila dolů a začala taky pomáhat - drcat Malču do zadku...Malča chtěla též nahoru, ale pod nohama ji to začalo klouzat a v náspu se uvolňovaly kameny. Už jsem se viděl jak všichni letíme v kotrmelcích dolů svahem...Nakonec jsme se přece nějak vyškrábali nahoru.
Z této malé příhody plyne poučení: Každý malý, i sebemenší detail je na Cestě důležitý! Kvůli nepatrné navigační chybě a chvilkové nepozornosti mohla tato cesta skončit dřív než vlastně začala. Vždyť stačilo třeba jen se vrátit k tomu kamennému mužíku...Ale Pánbíček (nebo Kdo ještě jiný?) nás opět ochránil, zajistil krásné tiché a míruplné noci blízko pod hvězdami a zase nás bezpečně dovedl zpátky domů...Ach, kde domov můj?
Nu a co naše milá Viktorka? Ta se má dobře, žije si tam jako v ráji, ti její se o ni dobře starají. Je to na ní vidět: Má nádhernou zářivou srst po své mámě, je plná energie, ráda si hraje - a jako většina oslíků - má velmi laskavou povahu.
Dneska, když tento příspěvek sepisuji, už mi to připadá zase jako v pohádce: "Bylo nebylo. Za devaterými horami a dolinami stála na palouku jedna krásná chaloupka s kouzelnou zahrádkou. V ní přebývaly tři začarované princezny s několika kůzlaty a dalšími zvířátky..."
Děkuji všem lidičkám (myslím tím všechny živé bytosti), kterých se to týká, za to že nám umožnili tuto cestu, za hezká setkání, vlídné přijetí a pohostinnost. Děkuji a přeji všem v životě hodně zdraví, radosti a spokojenosti.

Děkuji všem lidičkám (myslím tím všechny živé bytosti), kterých se to týká, za to že nám umožnili tuto cestu, za hezká setkání, vlídné přijetí a pohostinnost. Děkuji a přeji všem v životě hodně zdraví, radosti a spokojenosti.
úterý 21. prosince 2010
Mobilní škola
un.org - Can Education Be Made Mobile?
Tento projekt, který byl organizací Yoga in Daily Life nedávno ohlášen v OSN, mě opět přivedl k úvahám o józe a disciplině, o práci a celoživotním vzdělávání.
Rád bych mluvil o tom, jak vše souvisí se vším. O věčném koloběhu života a utrpení. Též o proslulé Marx-Engelsově Dialektické jednotě i boji protikladů, o vzniku i zániku pojmů, věcí a vztahů. O tom, jak se časem vyprazdňují a jak jsou vlastně prázdné.
O putování s oslíky - na cestách k radosti a štěstí. O nebezpečí na těchto cestách a zároveň potřebě dětské důvěry a bezpečnosti. O nebezpečích, strádání a chudobě vnější, ale především té vnitřní. O důležitosti rozvoje soucitu ke druhým.
O cestách za poznáním s určitým cílem, které nás někdy vedou neznámem hodně daleko, ale pak se obracejí zpátky domů zase po jiné trase. To jsou všechno případy mobilní školy. Paramhans Swami Maheshwarananda a organizace kterou vytvořil na celém světě je svou dlouhodobou veřejně prospěšnou činností nejlepším příkladem takového vyučování.
Rád bych o tom všem mluvil a psal, ale jsem jenom žáčkem a chráněncem naší malé školky (smečky-stáda-rodinky), se kterou brouzdáme skoro každý den po Horečkách. Tak alespoň děkuji Swámidžímu a organizaci JDŽ za jejich práci pro druhé a přeji úspěšnou realizaci mnoha dalších projektů. Zdravím všechny naše známé, přeji hezké prožití Vánočních svátků i hodně zdraví, radosti a spokojenosti do Nového roku.
Tento projekt, který byl organizací Yoga in Daily Life nedávno ohlášen v OSN, mě opět přivedl k úvahám o józe a disciplině, o práci a celoživotním vzdělávání.
Rád bych mluvil o tom, jak vše souvisí se vším. O věčném koloběhu života a utrpení. Též o proslulé Marx-Engelsově Dialektické jednotě i boji protikladů, o vzniku i zániku pojmů, věcí a vztahů. O tom, jak se časem vyprazdňují a jak jsou vlastně prázdné.
O putování s oslíky - na cestách k radosti a štěstí. O nebezpečí na těchto cestách a zároveň potřebě dětské důvěry a bezpečnosti. O nebezpečích, strádání a chudobě vnější, ale především té vnitřní. O důležitosti rozvoje soucitu ke druhým.
O cestách za poznáním s určitým cílem, které nás někdy vedou neznámem hodně daleko, ale pak se obracejí zpátky domů zase po jiné trase. To jsou všechno případy mobilní školy. Paramhans Swami Maheshwarananda a organizace kterou vytvořil na celém světě je svou dlouhodobou veřejně prospěšnou činností nejlepším příkladem takového vyučování.
Rád bych o tom všem mluvil a psal, ale jsem jenom žáčkem a chráněncem naší malé školky (smečky-stáda-rodinky), se kterou brouzdáme skoro každý den po Horečkách. Tak alespoň děkuji Swámidžímu a organizaci JDŽ za jejich práci pro druhé a přeji úspěšnou realizaci mnoha dalších projektů. Zdravím všechny naše známé, přeji hezké prožití Vánočních svátků i hodně zdraví, radosti a spokojenosti do Nového roku.
čtvrtek 17. června 2010
Jak mě Malka cvičí :-)
Není to tak dávno, co jsem psal, jaké Malča dělá pokroky, dneska se sám musím chytit za hlavu.
Bylo to tak: Minulý týden jsem se intenzivně připravoval na další putování = "oslí cestu". Chtěl jsem vyprovodit naše známé s kozičkou Jožkou a osličkou Viktorkou kousek na Slovensko. Představoval jsem si, že bychom s Bělkou a Malčou mohli dojít až k Váhu...Pilně jsem probíral seznamy cestovních potřeb a pečlivě je rozmisťoval podle váhy do jednotlivých zavazadel. Nakonec jsem si ještě osvojil techniku přivazování nákladu. A včera už jsem přátelům hlásil: "Jsme připraveni na cestu. Kdy a kde se můžeme sejít?"
Nebyli ještě připraveni, tak jsem si řekl, že využiji čas a jen tak nalehko se zajdeme s Malčou podívat k mostu, což je naše staré známé místo, obtížné k přecházení a klíčové k větším výpravám. Byli jsme tam naposledy před dvěma roky. Od té doby se tam leccos změnilo. Na silnici u obchodního střediska vzniknul kruhový objezd a vyrostl tam ještě jeden další křiklavě nabarvený obchod, nebezpečně blízko silnice. Taky železnice se v přilehlém úseku opravovala a kompletní rekonstrukcí prošel i podchod, kterým jsme přetím bez problémů procházeli.
Ne včera. Malka mě vpohodě doprovodila až k onomu podchodu, ale tam zůstala stát: Trochu se to změnilo: Nová dlažba, vyztužení zdiva, rozšíření náspu. Marně jsem se snažil Malku přesvědčit, chlácholil jsem ji, lákal jak se dalo, pobízel, sklonil se a zvednul ji přední nožku, ale žádná diplomacie nepomohla. Po několika rozhovorech s kolemjdoucími nakonec Malka rezolutně otočila na opačnou stranu: "Dědo, nepamatuješ se? Vždyť tam ve městě nikdy nebylo nic moc dobrého. Měli jsme tam vždy spíše jen nějaké trápení a zbytečnou práci".
Sama vyšla přede mnou podél trati z druhé strany na silnici. Zkusil jsem ještě pokračovat k železničnímu přejezdu - naší další výrazné a dosud nezdolané překážce. Co když třeba dojdeme až na pár metrů blízko a Malče si obhlídne pěkně opravený přejezd? Ale došli jsme jenom k sousedům, asi 50 m od trati a ona opět otočila: Copak si brachu neměl dost těch nepříjemností?
Tak teď začínám chápat, že z pohledu Malky jsem asi úplně vedle a stále propadám :-) Snad ale začínám rozumět tomu, že ty vnější bariéry nejsou až takovou překážkou, mnohem důležitější budou ty neviditelné. Jakou techniku zvolit při jejich zdolávání? Ještě nevím, ale věřím že se nějaká cesta najde. Mezitím ať tato drobná zkušenost poslouží jako další námět ke cvičení pro Školu...
Ovšem k řece Váhu už letos asi nedojdem. Na místo srazu pod horama si budeme muset přidat hezkých pár kilometrů :-( Ale beru to tak, že i každodenní procházka k našemu potůčku je skoro stejná jako třeba tradiční putování k posvátné Ganze. Proč jenom ti lidé pořád putují?
Bylo to tak: Minulý týden jsem se intenzivně připravoval na další putování = "oslí cestu". Chtěl jsem vyprovodit naše známé s kozičkou Jožkou a osličkou Viktorkou kousek na Slovensko. Představoval jsem si, že bychom s Bělkou a Malčou mohli dojít až k Váhu...Pilně jsem probíral seznamy cestovních potřeb a pečlivě je rozmisťoval podle váhy do jednotlivých zavazadel. Nakonec jsem si ještě osvojil techniku přivazování nákladu. A včera už jsem přátelům hlásil: "Jsme připraveni na cestu. Kdy a kde se můžeme sejít?"
Nebyli ještě připraveni, tak jsem si řekl, že využiji čas a jen tak nalehko se zajdeme s Malčou podívat k mostu, což je naše staré známé místo, obtížné k přecházení a klíčové k větším výpravám. Byli jsme tam naposledy před dvěma roky. Od té doby se tam leccos změnilo. Na silnici u obchodního střediska vzniknul kruhový objezd a vyrostl tam ještě jeden další křiklavě nabarvený obchod, nebezpečně blízko silnice. Taky železnice se v přilehlém úseku opravovala a kompletní rekonstrukcí prošel i podchod, kterým jsme přetím bez problémů procházeli.
Ne včera. Malka mě vpohodě doprovodila až k onomu podchodu, ale tam zůstala stát: Trochu se to změnilo: Nová dlažba, vyztužení zdiva, rozšíření náspu. Marně jsem se snažil Malku přesvědčit, chlácholil jsem ji, lákal jak se dalo, pobízel, sklonil se a zvednul ji přední nožku, ale žádná diplomacie nepomohla. Po několika rozhovorech s kolemjdoucími nakonec Malka rezolutně otočila na opačnou stranu: "Dědo, nepamatuješ se? Vždyť tam ve městě nikdy nebylo nic moc dobrého. Měli jsme tam vždy spíše jen nějaké trápení a zbytečnou práci".
Sama vyšla přede mnou podél trati z druhé strany na silnici. Zkusil jsem ještě pokračovat k železničnímu přejezdu - naší další výrazné a dosud nezdolané překážce. Co když třeba dojdeme až na pár metrů blízko a Malče si obhlídne pěkně opravený přejezd? Ale došli jsme jenom k sousedům, asi 50 m od trati a ona opět otočila: Copak si brachu neměl dost těch nepříjemností?
Tak teď začínám chápat, že z pohledu Malky jsem asi úplně vedle a stále propadám :-) Snad ale začínám rozumět tomu, že ty vnější bariéry nejsou až takovou překážkou, mnohem důležitější budou ty neviditelné. Jakou techniku zvolit při jejich zdolávání? Ještě nevím, ale věřím že se nějaká cesta najde. Mezitím ať tato drobná zkušenost poslouží jako další námět ke cvičení pro Školu...
Ovšem k řece Váhu už letos asi nedojdem. Na místo srazu pod horama si budeme muset přidat hezkých pár kilometrů :-( Ale beru to tak, že i každodenní procházka k našemu potůčku je skoro stejná jako třeba tradiční putování k posvátné Ganze. Proč jenom ti lidé pořád putují?
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)














