Zobrazují se příspěvky se štítkemOlda Novák. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemOlda Novák. Zobrazit všechny příspěvky

úterý 22. prosince 2015

Zimní slunovrat 2015

Vážený Oldo, včera jsem si přečetl Tvou vánoční motlitbu na Facebooku. Docela se s ní ztotožňuji, a tak ji uvádím zde:

Má vánoční modlitbaDo kostela nechodím...Jen jednou do roka, vždy před Vánoci. Zajdu tam, kde sedávaly v lavici mé...
Zveřejnil(a) Olda Novák dne 21. prosinec 2015


Mockrát děkuji za Tvou práci - nejenom pro koníky a jejich lidi - a přeji Tobě i všem blízkým a rodině dobré zdraví, hodně radosti a prospěchu. 

Přeji všem hezké a spokojené vánoce i celý nový rok, trvalou změnu mysli a srdce k lepšímu.

Tak ode dnešního rána se nám sluníčko začíná zase vracet zpátky, huráá :-)



pondělí 1. září 2014

Indiánské polštářové sedlo

Na svém webu, ve Škole nenásilného výcviku popisuje Olda Novák tento předmět následovně:



Poté, co mi nějaký velký dobrák a milovník koní před nedávnem odcizil mé staré pracovní sedlo, jsem přemítal, jak vzniklou situaci řešit. Investovat velké tisíce do nového, aby to zas nějaký nenažranec sbalil se mi nechtělo. Tak jsem si vzpomněl na svojí zašlou indiánskou slávu a vyřešil jsem to prostě postaru. Vytáhl jsem dvě zapomenuté dančí kůže, které jsem si vyčinil a ušil jsem “indiánské polštářové sedlo“. Je to nejstarší typ sedla s třmeny.



Stejné používali již staří Mongolové v době, kdy dobývali svět. To mé je vycpané rákosovými plodnicemi. Mongolové komory vycpávali suchou trávou a v nouzi pomohla tato hrsťová zásobička koníkům přežít o dva dni déle. Píše se, že jenom díky tomuto dokázali překonat nejvyšší průsmyky Pamiru a nečekaně následně napadnout země, které se cítily za střechou světa před nájezdníky ze stepí v bezpečí. Mongolové při tomto tažení ztratili celou polovinu koní. Nicméně bohatá kořist jim to jistě vynahradila.

No a na tomto sedle teď jezdím i já. Dnes jsem to vyzkoušel. Mé sedlo není ještě vysezené, takže mu trošku chybí tvar. Polštářové sedlo se musí přizpůsobit zadku majitele.

Musím říci, že na něm trošku postrádám zadní rozsochu, nicméně oproti dekovému sedlu jsou jistou předností třmeny. Obzvláště, když někteří koně, na kterých jezdím jsou větší než je mi milé a já se na ně ve svém pokročilém věku dost potupně sápu :-)




Jeho pěkné povídání mě natolik zaujalo, že jsem se pokusil vytvořit něco podobného i pro oslíka. Protože až dosud jsme se učili jezdit jen tak, bez ničeho anebo používali nákladní sedlo - krosnu, většinou pro nošení nákladů.

Ale pozvali nás, abychom pomohli pro děti s nějakou atrakcí ke 140. výročí založení Valašské hospody u Janíka. Tak jsem to sedlo podle uvedeného námětu narychlo ušil. Použil jsem různé zbytky textilií a látek. Komory jsem vycpal igelitovými sáčky a upevnění trochu přizpůsobil oslíkovu tělu. To se dopředu více zužuje než je tomu u koníka. Třmeny jsou v našem případě zbytečné, oslík je velice trpělivý a my se všichni učíme, člověku trocha pohybu neuškodí :-)


Ve výsledku to není nic zvláštního, ale oslíka už jezdec tolik netlačí a jezdci se jede pohodlněji a bezpečněji než předtím. Ty děti by to mohly dosvědčit.

Oldo, děkuji za Tvůj příklad a inspiraci a přeji Ti pevné zdraví, hodně radosti a spokojenosti ve Tvé práci.


čtvrtek 23. srpna 2012

Malí džigitové

Tento titulek je možná trochu zavádějící. Správněji bych to měl nadepsat : "Dětské hry s oslíkem" anebo podobně. Ale chtěl bych zde popsat jeden šikovný kousek, který před pár týdny ukázala Malka sama od sebe:

Hráli si s ní dva malí kluci od sousedů. Typicky rozjivené městské děti: Jeden hyperaktivní, druhý zatížený TV + IT. Chtěli se vozit, ale nedokázali se sami na Malču vyškrábat. Trochu se báli a neuměli se ani soustředit na to co jsem jim říkal nebo ukazoval (jeden se vůbec nedíval, druhý mi řekl, že měl zrovna "výpadek paměti"). Řekl jsem jim, že když se budou snažit a trochu se s Malčou skamarádí, možná do konce prázdnin budou sami jezdit.


Situace se opakovala nějakou dobu, ale začali za zvířaty sami chodit a donášeli jim větvičky nebo jablka a pod. Ale nic se nezměnilo, chvilku s námi zůstali a pak je zase zaujalo něco jiného.

Co vidím za dalšich pár dnů? Malča se zrovna váli, kluci jdou za ní a ten odvážnější si na ni sednul. A Malča ho jako pírko zvedla! Překvapený kluk sice hned seskočil, ale zachvíli se za ní zase vydal a zkusil sám vyšplhat. Malka ho tentokrát strpěla a za chvíli se mu to povedlo. A pak už na ni postupně začali kluci sami, bez osedlání "jezdit jako džigitové", kdykoli jim to dovolila. Získali si její důvěru.


Dovoluji si ještě upozornit na další věc: V poměrně krátké době se značně změnilo chování obou chlapců, zklidnili se, vzrostlo jejich soustředění a snad i trochu jejich fyzické schopnosti. V důsledku přátelské ale vcelku nekompromisní povahy osličky se brzy naučili respektu a začli brát obě zvířata jako partnery. Snad se zde projevil kladný vliv asinoterapie. Skoro mi bylo líto, že se vracejí do města.


V nadpisu jsem použil málo obvyklý termín "džigit" jen shodou okolností z posledních týdnů. Uvědomuji si že mezi obyčejným jezdcem na koni a džigitem je nebetyčný rozdíl. Společné mají oba snad jen to, že u obou je potřebná vzájemná důvěra se svým koněm a oba se museli dopracovat ke svému umění krok za krokem.

Ale zatímco normálnímu jezdci postačí k příjemné a bezpečné projížďce dobře vycvičený kůň a pár základních lekcí, džigit pracuje se svým koněm v plné rychlosti, obtížných pozicích a ve volnosti, ve velikém stresu, před velkým množstvím lidí, dříve hlavně v boji! Vzájemná důvěra s koněm je tady pro člověka životně důležitá a též výcvik musí být mnohem důkladnější.

Vzpoměl jsem si zde na jeden příběh, který Swámidží mnohokrát vyprávěl na různých místech naší zeměkoule a stále jej připomíná: Taming the wild horses (můžete jej shlédnout na Youtube i s překladem). Poučení odsud plynoucí má docela universální platnost a může sloužit jako všeobecné vodítko pro mnoho různých jiných věcí. Zde jakoby přímo popisuje metodou Přirozené komunikace a nenásilného výcviku koní. Děkuji Swámidžímu a jeho duchovní linii, že mě v mém osobním učení s Malkou neomylně přivedl až sem, k džigitům :-)

Pokud se někdo zasměje nad tímto termínem u oslíků, nevadí. Ale moderní technika (mám na mysli video na internetu) mi doslova umožnila vidět, jakého mistrovství lze dosáhnout s těmito ušatými kamarády i při základním výcviku. Přímo mě nadchly v tomto směru ukázky výsledků práce Jiřího Bendy. Moc pěknou práci s koňmi ukazuje Zuzka Prokopová na EquiTV a často se sem vracím.

Děkuji Oldovi Novákovi za krásná instruktážní videa i trpělivou práci s odpověďmi v diskuzi k uvedeným tématům. Jeho způsob i škola je pro mě ze všech, co jsem na internetu navštívil, asi nejpřístupnější.  Děkuji všem průkopníkům i mnoha autorům za jejich práci v oboru Natural Horsemanshipu a předávání vědomostí dalším.

A konečně děkuji i paní Markétě z Ranče na Žarách, která je opravdický džigit, že neváhala ani vteřinu a poskytla nám, obyčejným "oslíkům" první praktické vysvětlení a názorné ukázky, jak postupovat ve výcviku při práci ze země.