Zobrazují se příspěvky se štítkempopis. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkempopis. Zobrazit všechny příspěvky

pondělí 1. září 2014

Indiánské polštářové sedlo

Na svém webu, ve Škole nenásilného výcviku popisuje Olda Novák tento předmět následovně:



Poté, co mi nějaký velký dobrák a milovník koní před nedávnem odcizil mé staré pracovní sedlo, jsem přemítal, jak vzniklou situaci řešit. Investovat velké tisíce do nového, aby to zas nějaký nenažranec sbalil se mi nechtělo. Tak jsem si vzpomněl na svojí zašlou indiánskou slávu a vyřešil jsem to prostě postaru. Vytáhl jsem dvě zapomenuté dančí kůže, které jsem si vyčinil a ušil jsem “indiánské polštářové sedlo“. Je to nejstarší typ sedla s třmeny.



Stejné používali již staří Mongolové v době, kdy dobývali svět. To mé je vycpané rákosovými plodnicemi. Mongolové komory vycpávali suchou trávou a v nouzi pomohla tato hrsťová zásobička koníkům přežít o dva dni déle. Píše se, že jenom díky tomuto dokázali překonat nejvyšší průsmyky Pamiru a nečekaně následně napadnout země, které se cítily za střechou světa před nájezdníky ze stepí v bezpečí. Mongolové při tomto tažení ztratili celou polovinu koní. Nicméně bohatá kořist jim to jistě vynahradila.

No a na tomto sedle teď jezdím i já. Dnes jsem to vyzkoušel. Mé sedlo není ještě vysezené, takže mu trošku chybí tvar. Polštářové sedlo se musí přizpůsobit zadku majitele.

Musím říci, že na něm trošku postrádám zadní rozsochu, nicméně oproti dekovému sedlu jsou jistou předností třmeny. Obzvláště, když někteří koně, na kterých jezdím jsou větší než je mi milé a já se na ně ve svém pokročilém věku dost potupně sápu :-)




Jeho pěkné povídání mě natolik zaujalo, že jsem se pokusil vytvořit něco podobného i pro oslíka. Protože až dosud jsme se učili jezdit jen tak, bez ničeho anebo používali nákladní sedlo - krosnu, většinou pro nošení nákladů.

Ale pozvali nás, abychom pomohli pro děti s nějakou atrakcí ke 140. výročí založení Valašské hospody u Janíka. Tak jsem to sedlo podle uvedeného námětu narychlo ušil. Použil jsem různé zbytky textilií a látek. Komory jsem vycpal igelitovými sáčky a upevnění trochu přizpůsobil oslíkovu tělu. To se dopředu více zužuje než je tomu u koníka. Třmeny jsou v našem případě zbytečné, oslík je velice trpělivý a my se všichni učíme, člověku trocha pohybu neuškodí :-)


Ve výsledku to není nic zvláštního, ale oslíka už jezdec tolik netlačí a jezdci se jede pohodlněji a bezpečněji než předtím. Ty děti by to mohly dosvědčit.

Oldo, děkuji za Tvůj příklad a inspiraci a přeji Ti pevné zdraví, hodně radosti a spokojenosti ve Tvé práci.


úterý 24. prosince 2013

Živý Betlém na Bartoškách

Půjdem spolu do Betléma,
dujdaj, dujdaj, dujdaj dá!
Ježíšku, panáčku! Já tě budu kolíbati,
Ježíšku, panáčku! Já tě budu kolíbat. 

Tato melodie se mi docela přirozeně vybavila, když jsme šli s Bělkou a Malinou v sobotu odpoledne na Bartošky. 

Přestože se mi tam zpočátku vůbec nechtělo: Dobře už znám nástrahy a možná nebezpečí takové zimní cesty: Malča sama je strašně opatrná, nestoupne ani na malý kousek ledu... Já ji docela chápu, sám už na sebe musím hodně dávat pozor...zkrátka není na takové věci vůbec připravena, akce se konala dost pozdě - a potmě se mi dlouhá cesta zpátky domů už vůbec nechtěla absolvovat.

Pak mě napadlo jedno "šalamounské" řešení: Skoro každý den teď přicházím se svými "kočkami" z pastvy až potmě, kolem páté. Tak co kdybychom si tu vycházku zkusili jen trochu prodloužit?Vyjdeme všichni tři něco po 14 hod, kolem 16-té by jsme mohli být tam. Půjdeme nejkratší cestou, chilku se zdržíme a hned vydáme zase zpátky, tak aby jsme byli doma kolem 18 hod. V případě jakýchkoli problémů nebo nepřízně počasí bychom určitě "vycouvali" zpět.

Nakonec se nám to podařilo. S Bělkou se přesun náramně zrychlil (většinou chodíme volně, bez vodítek, ona se s překážkami nijak nepáře, Malka si je pak vyřeší - bez tíhy zodpovědnosti za dědu - nějakým způsobem sama). Jenom místy jsem musel vzít Bělku "za ruku", kvůli pejskům ap. 

A byli jsme tam - v Betlémě. Děcka z jezdeckého oddílu právě dokončovala úklid stáje a přiváděla koníky, další naposledy ještě secvičovala koledy, začali přicházet další a další lidičky.

Pak už se před pěkně vyzdobenou a osvětlenou stájí objevilo několik pasáčků s kozami a ovečkami, andělíčci začli zpívat koledy a roznášet přání štěstí, na koni přijeli zdaleka tři králové, poklonit se Ježíškovi...


Co ještě povídat? Nádhera. Skutečnost daleko předčila mé očekávání. Prostá oslava této významné události v krásné mrazivé zimní krajině, bez složitých technických prostředků. Lidé i zvířata shromáždění v tom tajemném a míruplném prostředí stáje, vzpomínka na dávné časy, dárky a modlitba za budoucnost. Všechno umocnila i záře zapadajícího sluníčka na obloze, blížil se zrovna okamžik slunovratu...A nebeský Kračun se k nám od této chvíle zase navrací.

Za krásnou podívanou a zážitky děkuji Zuzce, která vše vymyslela a zorganizovala. Především pak dětem, dospělým a živáčkům ze stáje Tennessee Bonanza, kteří ten Betlém uskutečnili. Mým ušatým parťákům zato, že mě doprovodili.

Přeji všem našim blízkým, rodině, přátelům a příznivcům (ale i těm, kteří nám nejsou příliš nakloněni) pěkné prožití Vánočních svátků, hodně zdraví, radosti a spokojenosti v Novém roce 2014.



čtvrtek 23. srpna 2012

Malí džigitové

Tento titulek je možná trochu zavádějící. Správněji bych to měl nadepsat : "Dětské hry s oslíkem" anebo podobně. Ale chtěl bych zde popsat jeden šikovný kousek, který před pár týdny ukázala Malka sama od sebe:

Hráli si s ní dva malí kluci od sousedů. Typicky rozjivené městské děti: Jeden hyperaktivní, druhý zatížený TV + IT. Chtěli se vozit, ale nedokázali se sami na Malču vyškrábat. Trochu se báli a neuměli se ani soustředit na to co jsem jim říkal nebo ukazoval (jeden se vůbec nedíval, druhý mi řekl, že měl zrovna "výpadek paměti"). Řekl jsem jim, že když se budou snažit a trochu se s Malčou skamarádí, možná do konce prázdnin budou sami jezdit.


Situace se opakovala nějakou dobu, ale začali za zvířaty sami chodit a donášeli jim větvičky nebo jablka a pod. Ale nic se nezměnilo, chvilku s námi zůstali a pak je zase zaujalo něco jiného.

Co vidím za dalšich pár dnů? Malča se zrovna váli, kluci jdou za ní a ten odvážnější si na ni sednul. A Malča ho jako pírko zvedla! Překvapený kluk sice hned seskočil, ale zachvíli se za ní zase vydal a zkusil sám vyšplhat. Malka ho tentokrát strpěla a za chvíli se mu to povedlo. A pak už na ni postupně začali kluci sami, bez osedlání "jezdit jako džigitové", kdykoli jim to dovolila. Získali si její důvěru.


Dovoluji si ještě upozornit na další věc: V poměrně krátké době se značně změnilo chování obou chlapců, zklidnili se, vzrostlo jejich soustředění a snad i trochu jejich fyzické schopnosti. V důsledku přátelské ale vcelku nekompromisní povahy osličky se brzy naučili respektu a začli brát obě zvířata jako partnery. Snad se zde projevil kladný vliv asinoterapie. Skoro mi bylo líto, že se vracejí do města.


V nadpisu jsem použil málo obvyklý termín "džigit" jen shodou okolností z posledních týdnů. Uvědomuji si že mezi obyčejným jezdcem na koni a džigitem je nebetyčný rozdíl. Společné mají oba snad jen to, že u obou je potřebná vzájemná důvěra se svým koněm a oba se museli dopracovat ke svému umění krok za krokem.

Ale zatímco normálnímu jezdci postačí k příjemné a bezpečné projížďce dobře vycvičený kůň a pár základních lekcí, džigit pracuje se svým koněm v plné rychlosti, obtížných pozicích a ve volnosti, ve velikém stresu, před velkým množstvím lidí, dříve hlavně v boji! Vzájemná důvěra s koněm je tady pro člověka životně důležitá a též výcvik musí být mnohem důkladnější.

Vzpoměl jsem si zde na jeden příběh, který Swámidží mnohokrát vyprávěl na různých místech naší zeměkoule a stále jej připomíná: Taming the wild horses (můžete jej shlédnout na Youtube i s překladem). Poučení odsud plynoucí má docela universální platnost a může sloužit jako všeobecné vodítko pro mnoho různých jiných věcí. Zde jakoby přímo popisuje metodou Přirozené komunikace a nenásilného výcviku koní. Děkuji Swámidžímu a jeho duchovní linii, že mě v mém osobním učení s Malkou neomylně přivedl až sem, k džigitům :-)

Pokud se někdo zasměje nad tímto termínem u oslíků, nevadí. Ale moderní technika (mám na mysli video na internetu) mi doslova umožnila vidět, jakého mistrovství lze dosáhnout s těmito ušatými kamarády i při základním výcviku. Přímo mě nadchly v tomto směru ukázky výsledků práce Jiřího Bendy. Moc pěknou práci s koňmi ukazuje Zuzka Prokopová na EquiTV a často se sem vracím.

Děkuji Oldovi Novákovi za krásná instruktážní videa i trpělivou práci s odpověďmi v diskuzi k uvedeným tématům. Jeho způsob i škola je pro mě ze všech, co jsem na internetu navštívil, asi nejpřístupnější.  Děkuji všem průkopníkům i mnoha autorům za jejich práci v oboru Natural Horsemanshipu a předávání vědomostí dalším.

A konečně děkuji i paní Markétě z Ranče na Žarách, která je opravdický džigit, že neváhala ani vteřinu a poskytla nám, obyčejným "oslíkům" první praktické vysvětlení a názorné ukázky, jak postupovat ve výcviku při práci ze země.


čtvrtek 27. března 2008

O tom, jak pravda a láska zase jednou zvítězila

nad falešnou nadřazeností a násilím člověka.
Událo se to včera při naší každodenní vycházce. Skoro všude leží mokrý sníh a není se kde napást, studený vítr a sněhové přeháňky. Tak jsme si udělali trochu větší výšlap. Nahoru přes Vodárenskou Horečku kolem Janíka k Vlčině. Tam jsme se na chvilku setkali s Lídou a Brokem, kteří se už vraceli domů.

Zamířili jsme dolů Vlčí ďurou kolem Mařenčiny studánky až k Lubině. S Bělkou jsme svižně přeběhli první lávku u hřiště a čekali, zda Malka přece jednou konečně překoná své "iracionální" zábrany a vydá se za námi. Vždyť ta plechová lávka je velice bytelná, Malka by se na ni pohodlně vešla dvakrát. Co na tom, že je poněkud křiklavě červenobíle natřená a že kroky na ní trochu duní?

Ale ne, zůstala nedůvěřivě stát v dostatečné vzdálenosti. Nepomohly ani naše přesvědčovací akce. Bělka se jakoby umělecky protahovala a balancovala po okraji základového zdiva. Já jsem si mezitím přisedl trochu blíž na zábradlí a Malku všelijak lákal. Stále nic. Popošla jen pár krůčků a natočila se slastně bokem ke sluníčku, které na cvhíli vykouklo z mraků.

Tak jsme šli zase dál. Bylo mi už trochu zima a představil jsem si doma horký čaj s rumem a něco dobrého k tomu. Abych zkrátil cestu, namířil jsem po chodníčku kolem vody. Došli jsme až k železničnímu mostu. Tedy my s Bělou až za ten most, ale Malča zůstala stát před ním. V minulosti jsme tudy už mnohokrát prošli, tak jsem si myslel že není objektivní důvod proč nejít dál.

A začal tanec. Vrátili jsme se s Bělkou zpátky a ta když viděla jak Malku pobízím, začala taky. Ona už má takovou techniku, že se vztyčí na zadní a zplné výšky Malku drcne do zadku. Jsou to pořádné žduchance! Malka si to chvilku nechává líbit, ale pak vykvikne a kopne. A já jsem k tomu vzal klacek a když Běla drcla z jedné strany, švihnul jsem z druhé. Když nešla, začal jsem křičet i nadávat. To bylo kopanců! všichni jsme nějaké schytali.

Bělka zkusila jinou taktiku: Chytala Malku z boku na citlivých místech za srst. Samozřejmě jsem to zkoušel taky a táhnul Malku vší silou pod ten most. Když se nám povedlo popojít pár metrů dopředu, Malka udělala kličku a otočila se zpátky. Škubnutí za ohlávku a znova dokola. Žádný křik, žádné bití a kopance! Úplně vysílen jsem nakonec klesnul Malce přes záda a v duchu přiznal, že má pravdu. V ten samý okamžik se mi vyjevilo staré indické přísloví: "To jenom ve společnosti oslů se rozdávají kopance, ve společnosti moudrých se rozdává poznání..."

Okolí pod mostem se od naší poslední návštěvy změnilo, při úpravách vysekali keře na břehu, na betonovém ochozu byla velikánská kaluž, dole nebezpečně hučela řeka a z železné konstrukce mostu tak strašidelně kapala voda!

Dali jsme si rozchod a co nejrychleji jsem zamířil zpátky. Po serpentinách nahoru k Janíkovi jsem -v těžkých gumákách- klel jak špaček a odkládal jednu vrstvu oblečení za druhou. Nahoře v ledovém větru si ještě našly kousíček trávy a tam jsem zase ještě jednou zanadával a vrátil se pro Malu s vodítkem. Šli jsme potom spolu bez jediné zastávky až domů. Malka šla opatrně těsně za mnou. Na jednom místě, v nejprudším srázu mě dokonce přátelsky chytla za kapuci, jako by říkala: Tak dědku, přestaň už brblat.

Zahrnuji včerejší vycházku též jako 67. cvičení v překonávání různých překážek počítaje od podzimu roku 2006.

úterý 24. července 2007

Přípravy na "oslí" putování

V těchto dnech vrcholí přípravy na další Velkou Oslí Cestu. Já se na ní též dlouhodobě připravuji a tak prohlížím seznamy potřebných věcí, které jsem si udělal hned po návratu z naší první velmi krátké zkušenosti před třemi lety. Zjišťuji, že je tam všechno, jedině, že bude třeba ze všeho - do počtu i do váhy - ubrat. Je to pro mne dost těžké rozhodování, protože přece jen jsem už zvyklý určitému pohodlí. Není to však jenom o balení, řadu jiných příprav jsem se snažil popsat už dříve.

Na těchto cestách jde o něco jiného než jsme zvyklí u běžné turistiky. Na sluníčku nebo v dešti, za větru a chladu, v prachu, blátě, s mouchami a komáry, někdy o hladu i žízni. Večer: Jak si usteleš, tak si lehneš - většinou na tvrdou zem. Toto je jen stručný a neúplný výčet všeho nepohodlí. Tak o co tu potom jde? Rád bych to někdy podrobněji rozebral, ale jsem v tomto oboru jen pouhý terotik. A navíc je třeba všechnu ty věci nějak nabalit, uložit a upevnit na hřbet oslíka tak, aby jej to neotlačilo, a cestou nepoztrácelo ani nepromoklo. Jak na to?

Uprostřed těchto úvah se tady včera objevil Pavel s tím že během jednoho až dvou dnů by chtěli vyrazit na cestu. A tak se rychle rozhoduji a namísto dlouhého uvažování honem naskládám pár nejnutnějších věcí na hromady a pak do vaků. Náklad dělá dohromady asi 40 kg, Malka je silná a věřím že jej na našich cestách bude spolehlivě nosit. A tak můžeme jít. Směr jako obvykle jihovýchod, návrat po nějaké době.

Rád bych průběžně dokumentoval průběh cesty, v administraci Bloggeru jsou již funkce pro Mobilní blog zabudovány, ale nemám na to zatím vybavení a tak snad až bude nějaká delší zastávka a připojení k internetu, pošlu možná pár fotek.

Myslím si, že téma těchto "oslích cest" může být pro někoho dosti zajímavé a snad by si zasloužilo podrobnějšího zpracování formou klasických webových stránek, publikace nebo podobně, nu uvidíme po návratu.

Je to už více než dva roky, co píšu do tohoto Blogu. Mohl jsem si na něm odzkoušet řadu technických postupů a ověřit si jak fungují. Otevírám tedy dnes tento Oslí zápisník pro všechny hledající s přáním, že třeba najdou něco užitečného.

úterý 17. července 2007

U splavu

Včera odpoledne bylo velké teplo, něco kolem 35 stupňů a tak jsme zašli s Brokem k řece. Tam v jejím údolí je v tomto letním období vždy velice příjemně, stín a chládek. Brok už taky docela potřeboval vyčistit kožich a mi se též zachtělo trochu očváchnout ve vodě.

Zašli jsme tedy nejdřív k "peřejím". Brok tam vlezl úplně sám od sebe a ponořil se až po uši, což jindy nedělá. Snad proto, aby se ukázal před malým mopslíkem, který se trochu nesměle brouzdal v mělčinách u břehu. Po obdržení souhlasu od jeho paničky se Brok nechal bez protestů důkladně namydlit a umýt (tuto proceduru provádíme jen jedenkrát za rok).

Pak jsme se ještě přesunuli ke splavu u starého koupaliště. Tam se chodívám dost často koupat od jara do podzimu. Letos to ale bylo poprvé. Obut ve starých sandálech, "prorazil" jsem si cestu ke středu splavu, kde bylo nejmíň smetí: Jenom asi 5 pet lahví, 2 hliníkové krabičky od piva (hned je poznat, že na druhém břehu se konala o víkendu lidová zábava), několik igelitů a pár kousků umělých hmot. V rozích pod splavem je toho ještě víc, ale převažuje rostliná drť a trochu pěny.

Voda je ěkně chladivá, čirá a průzračná. Plavou v ní - ještě - i malé rybky. Tak já se přidávám taky. Splav stejnoměrně hučí, proud vody vše odnáší dál. Nad námi je nádherná modrá obloha se zelenou klenbou stromů, čerstvý vánek provívá. Zemský ráj to napohled, zpívá se v jedné písni :-(

Zjišťuji - po kolikáté už? - že toto všecko nutně potřebuji k životu. Peníze sice nejsou špatné, ale Toto si za ně nekoupím...Neumím si představit že toho není.

pondělí 17. dubna 2006

Velikonoce 2006

Tento Velikonoční pozdrav přišel od Martiny z Oslí farmy v Čechách pro všechny přátele koz a oslíků:



U našich sousedů v Tiché: Pohoda, klid, radost a tvořivost - tak by se mohlo v krátkosti popsat zdejší prostředí o Velikonocích. Pár kamarádů ze Slovenska i Čech, staří známí z cest i dvě nedávno narozená kůzlátka.



Doprovázíme Raiku a Bonifáce na pastvu



Moje první kroky s Bonifácovou pomocí :-)


100_0191, originally uploaded by gpvlado.


Kozičky přišly samy za oslíky a Luckou

pondělí 27. února 2006

Dostatek pohybu a pobytu na čerstvém vzduchu

Chodíme ven za každého počasí. Od jara do podzimu jsou Bělka s Malkou po celé dny na pastvině, jenom na noc chodíme domů do chléva. Pravidelně si ale tyto každodenní procházky nějak zpestřujeme anebo obměňujeme. Občas se vydáváme i na větší túry do vzdálenějšího oklí.

Ale teď v zimě je situace opačná: Obě kamarádky jsou po většinu času ve chlévě, a tak aspoň jednou denně chodíme ven. Není toho moc na vybranou: Prošlapané chodníčky anebo prohrnuté cesty. Všude jinde se to hluboko boří, nechtějí dále jít...

V malých a úzkých prostorách se Malka nemůže nijak zvlášť projevit, jen tu a tam se všelijak protáhne. Jinak je bezmezně trpělivá a snášenlivá k množství různých strkanců - a dalo by se říci - poručníkování Bělky. Ale tady, ve volném prostoru Malušce jakoby "narostou křídla".

Tryskem proběhne kolem nás hodně daleko, pak se bleskurychle vrací, prudce zarazí a namístě otočí zpátky...Když se rozběhnem v jejím směru, hned nás předběhne a z bujnosti a radosti vyhazuje zadníma kopýtkama, když se ji snažíme utéct na opačnou stranu, hned je zpátky a chytá za rukáv nebo kožich. Zkrátka, Ona tu teď poroučí...



Některé dny se ale na vycházky vůbec jít nedá, jako třeba teď: Zledovatělý povrch se hluboko prolamuje i na dosud pevných chodníčkách. Chudáčci v lese, co všechno musejí přečkat...A tak my aspoň trochu chodíme kolem domu a pozorujem okolí.



Občas nefouká žádný vítr a svítí sluníčko. Tak se jenom spokojeně vyhříváme.

pátek 17. února 2006

Malka

je s námi už druhý rok. Před tím prožila několik měsíců se svoji mámou a rodinou v Bulharsku. Potom ji prodali a pak zažila s dalšími oslími kamarády (mezi kterými byl i dříve zmíněný Bonifác) namáhavý transport a několikaměsíční karanténu.
Teď se tu má dobře. Těšíme se na spoustu dalších společných příhod, dobrodružství a hezkých chvilek. Maluško, buď s námi zdráva a spokojena dlouhá léta.

neděle 5. února 2006

Jezdíme pro seno

Doma sice máme ještě nějakou zásobu sena, avšak za Horečkou ho máme plnou boudu. Tak tam pro ně jezdíme - co kdyby se počasí ještě zhoršilo a připadl další metr sněhu?



Malka má pěkné nové nákladní sáňky ze starých lyží. Seno se tam naloží do velkého pytle. Malka též umí ten pytel nosit.
Ale ouha! Protože je tolik sněhu, nechce se jí chodit mimo chodníček: "Hrozí tam nebezpečí!" "Při každém kroku vedle se propadneš, jak se potom mám s tím nákladem zvedat!" "Jen si to chlapče vyzkoušej sám!" No a tak se zapřahá děda a ostatní doprovází :-)



Chvílema si spočnem, povykládáme a zase jdem dál. Zima nám dobře ubíhá.

pátek 27. ledna 2006

Z návštěvy v Tiché

Naši nejbližší "oslí" sousedi jsou v Tiché a několik týdnů o nich nemáme zprávy. A v posledních dnech byly až 30 stupňové mrazy! Tak jsem za nimi jedno pěkné dopoledne zajel podívat.

Jsou vpořádku a mají se dobře, sena je dost, jen voda v chaloupce zamrzla...Oslíci Raika a Bonifác a kozičky Olivka, Žofka a Roháček přebývají v přístřešku (na smnímku vzadu), který je jenom ze tří stran chráněn. Uvnitř jsou jesličky se senem a celý prostor je důmyslně rozdělen na několik menších komůrek. Ty jsou vystlány slámou a každý z našich kamarádů si může vybrat...



Venku mají prostorný výběh na sluníčku a hromady nařezaných větví, které si rádi okusují.



S Bonifácem

neděle 15. ledna 2006

Leden

je zde v plné síle a kráse!

Sněhu stále přibývá, už je ho asi 1 metr



Postupně se stává slehlý, zledovatělý a deskový. Špatně se v něm pohybuje. Malka s Bělkou ale i Brok se místy hluboko zabořují, Všichni nejraději chodíme po našem vychozeném chodníčku v lese.