Zobrazují se příspěvky se štítkemnenásilný výcvik. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemnenásilný výcvik. Zobrazit všechny příspěvky

pondělí 3. června 2013

Cirkus Berosini


Po delší době se tady u nás pod Horečkama zase objevil cirkus. Protože já jsem od malička jeho obdivovatelem a naše "oslí školka" má s ním taky cosi společného, tak jsem se tam byl podívat. Musím říct, že jeho představení bylo jakoby ušité přesně na mou míru.

Jedná se o malý rodinný cirkus, jakých ještě pár podobných jezdí i v dnešní době po světě. Myslím, že důstojně udržují živou tradicí po svých předcích. V tomto případě se jedná o principála Ferdinanda Berouska a jeho rodinu plus několik dalších spolupracovníků.

Těžištěm všech vystoupení je zábava pro děti a vystoupení se zvířaty. Ta nám zprostředkuje především Karolína Berousková a mnoho jejich zvířátek, od kachen a holubů až nádherného velikého koně...

Právě její vystoupení na něm mi úplně vzalo dech. Provádí v manéži vysokou jezdeckou školu a zároveň se záměrně nechává "vyrušovat" velkým štěkajícím hafanem. Tomu ze sedla udílí příkazy, ať jde pryč anebo ať se vrátí a provádí různě složité cviky, anebo se jenom proplétá ze všech stran tomu velkému koni pod nohama...


Bylo to pro mne jako zjevení, a hned bych se šel krásné Karolínky zeptat, jak toho všeho mohla docílit. Sám se s Malkou už celé roky snažím dobrovolně přejít nějaké ty hloupé překážky, jako kaluž vody, úzká lávka, nebo železniční přejezd a pořád nechce...A tady tato mladá dívka dovede už se svými svěřenci takové věci...

Ale včera jsem si listoval na hezkých webových stránkách cirkusu Berosini a našel jsem výstižnou odpověď na své otázky:

Jak se zvířata vše naučí, vysvětlil majitel cirkusu Berosini Ferdinand Berousek.
„Zvířátka se učí jenom na jídlo, za žrádlo udělají všechno. Neučíme je žádné těžké věci. Baví je to a to je důležité. Cvičíme je z devětadevadesáti procent sami. Když je to naučíte, víte, jakou mají povahu a jak budou reagovat,“ řekl Berousek s tím, že na stáří už zvířata nevystupují, ale jsou takzvaně v důchodu a žijí s nimi dál.

Přeloženo do terminologie Natural Horsemanshipu a metodiky Nenásilného výcviku je to pozitivní motivace zvířat, dobrovolnost, žádné násilí. 
Děkuji, vážení a blízcí přátelé za toto vysvětlení. Myslím, že už se dál ptát nebudu a nemusím: Je to vše jen otázka trpělivosti, dobré vůle a discipliny. 

Děláte krásné a užitečné umění pro lidi i zvířata. Vaše odměna je určitě v potlesku a zářicích dětských očích z obecenstva. Ale (aspoň zde ve Frenštátě) možná i poněkud trpká při konečném zúčtování počtu prodaných vstupenek, příjmů a všech výdajů, tak, aby taky zbylo něco na živobytí...

Děkuji za všechnu Vaši práci a nádherné, pro mne velice poučné představení. Přeji Vám všem dobré zdraví, hodně radosti, spokojenosti a prosperity. Hodně šťastných cest a návratů po celém světě, hodně předané pozitivní energie Vašemu obecenstvu.

středa 3. října 2012

Svatováclavské putování do Trojanovic

Podívejte se jakou nádhernou akci uskutečnili naši přátelé z Bludičky. Blahopřeji všem k tomuto výkonu. I ta malá děvčata už nejsou jen tak nějací "obyčejní" jezdci, ale dokáží zvládnout se svými velkými čtyřnohými kamarády různé překážky, překonat vzdálenost i nepříznivé podmínky, vydržet a bezpečně dojet do cíle.

http://jobludicka.rajce.idnes.cz/Svatovaclavske_putovani_do_Trojanovic_-_27.9.-29.9.2012/

Dík za to patří všem ve vedení Bludičky, že dokázali něco tak pěkného zorganizovat, uskutečnit a předat další generaci. Je za tím dlouhodobá práce, výcvik dětí i zvířat, spousty drobných činností, jako třeba příprava svačiny na cestu :-)

čtvrtek 23. srpna 2012

Malí džigitové

Tento titulek je možná trochu zavádějící. Správněji bych to měl nadepsat : "Dětské hry s oslíkem" anebo podobně. Ale chtěl bych zde popsat jeden šikovný kousek, který před pár týdny ukázala Malka sama od sebe:

Hráli si s ní dva malí kluci od sousedů. Typicky rozjivené městské děti: Jeden hyperaktivní, druhý zatížený TV + IT. Chtěli se vozit, ale nedokázali se sami na Malču vyškrábat. Trochu se báli a neuměli se ani soustředit na to co jsem jim říkal nebo ukazoval (jeden se vůbec nedíval, druhý mi řekl, že měl zrovna "výpadek paměti"). Řekl jsem jim, že když se budou snažit a trochu se s Malčou skamarádí, možná do konce prázdnin budou sami jezdit.


Situace se opakovala nějakou dobu, ale začali za zvířaty sami chodit a donášeli jim větvičky nebo jablka a pod. Ale nic se nezměnilo, chvilku s námi zůstali a pak je zase zaujalo něco jiného.

Co vidím za dalšich pár dnů? Malča se zrovna váli, kluci jdou za ní a ten odvážnější si na ni sednul. A Malča ho jako pírko zvedla! Překvapený kluk sice hned seskočil, ale zachvíli se za ní zase vydal a zkusil sám vyšplhat. Malka ho tentokrát strpěla a za chvíli se mu to povedlo. A pak už na ni postupně začali kluci sami, bez osedlání "jezdit jako džigitové", kdykoli jim to dovolila. Získali si její důvěru.


Dovoluji si ještě upozornit na další věc: V poměrně krátké době se značně změnilo chování obou chlapců, zklidnili se, vzrostlo jejich soustředění a snad i trochu jejich fyzické schopnosti. V důsledku přátelské ale vcelku nekompromisní povahy osličky se brzy naučili respektu a začli brát obě zvířata jako partnery. Snad se zde projevil kladný vliv asinoterapie. Skoro mi bylo líto, že se vracejí do města.


V nadpisu jsem použil málo obvyklý termín "džigit" jen shodou okolností z posledních týdnů. Uvědomuji si že mezi obyčejným jezdcem na koni a džigitem je nebetyčný rozdíl. Společné mají oba snad jen to, že u obou je potřebná vzájemná důvěra se svým koněm a oba se museli dopracovat ke svému umění krok za krokem.

Ale zatímco normálnímu jezdci postačí k příjemné a bezpečné projížďce dobře vycvičený kůň a pár základních lekcí, džigit pracuje se svým koněm v plné rychlosti, obtížných pozicích a ve volnosti, ve velikém stresu, před velkým množstvím lidí, dříve hlavně v boji! Vzájemná důvěra s koněm je tady pro člověka životně důležitá a též výcvik musí být mnohem důkladnější.

Vzpoměl jsem si zde na jeden příběh, který Swámidží mnohokrát vyprávěl na různých místech naší zeměkoule a stále jej připomíná: Taming the wild horses (můžete jej shlédnout na Youtube i s překladem). Poučení odsud plynoucí má docela universální platnost a může sloužit jako všeobecné vodítko pro mnoho různých jiných věcí. Zde jakoby přímo popisuje metodou Přirozené komunikace a nenásilného výcviku koní. Děkuji Swámidžímu a jeho duchovní linii, že mě v mém osobním učení s Malkou neomylně přivedl až sem, k džigitům :-)

Pokud se někdo zasměje nad tímto termínem u oslíků, nevadí. Ale moderní technika (mám na mysli video na internetu) mi doslova umožnila vidět, jakého mistrovství lze dosáhnout s těmito ušatými kamarády i při základním výcviku. Přímo mě nadchly v tomto směru ukázky výsledků práce Jiřího Bendy. Moc pěknou práci s koňmi ukazuje Zuzka Prokopová na EquiTV a často se sem vracím.

Děkuji Oldovi Novákovi za krásná instruktážní videa i trpělivou práci s odpověďmi v diskuzi k uvedeným tématům. Jeho způsob i škola je pro mě ze všech, co jsem na internetu navštívil, asi nejpřístupnější.  Děkuji všem průkopníkům i mnoha autorům za jejich práci v oboru Natural Horsemanshipu a předávání vědomostí dalším.

A konečně děkuji i paní Markétě z Ranče na Žarách, která je opravdický džigit, že neváhala ani vteřinu a poskytla nám, obyčejným "oslíkům" první praktické vysvětlení a názorné ukázky, jak postupovat ve výcviku při práci ze země.


pondělí 23. srpna 2010

Lucka

Když už jsem si posledně nevěděl s Malčou rady, obrátil jsem se na naši známou kamarádku Lucku. Bez váhání nám oběma přišla na pomoc. A světe div se! Po prvých dvou lekcích výcviku "chůze v opratích" už Malka sama prochází tím zmíněným hrůzostrašným tunelem!

Dlužno ale dodat, že tam pořád nerada chodí a že se v jednom místě viditelně bojí. Na vstupu do tunelu při cestě zhora je totiž to kritické místo s nejprudším sklonem, kde i lidé v zimě často padají, protože se nemají čeho pořádně zachytit. Navíc po dešti se dlaždičky v tunelu lesknou a Malka tam rozhodně nechce uklouznout nebo dokonce spadnout!

Jak toho Lucka dosáhla? Poté co jsem měl možnost její práci zblízka pozorovat i trochu asistovat (učíme se už třetí měsíc), řekl bych, že snadno. Ale při bližším zkoumání to zase až tak není. Bylo zapotřebí mít:
  • znalost o životě, zvycích a chování daného druhu zvířat.
  • vědomost o výcvikových metodách a postupech výcviku. U koní je třeba jednotlivé lekce co možná nejvíc zkrátit a využít doby, po kterou je zvíře schopno soustředění. U oslíků to platí dvojnásob, lépe je kratičké lekce opakovat vícekrát za den. Lucka se sama vzdělává v kurzu drezury koní podle rakouské školy. Ale dalších vědomostí je po světě rozprostřeno spousty, stačí jen je posbírat a učit se z nich.
  • správné nástroje a pomůcky i znalost jak je správně používat, tj uzdečka, opratě srávné délky, otěže, drezurní bičík, hlasové, i náznakové povely, řeč těla obou zúčastněných stran, ohrada přiměřené velikosti.
  • rozdělení výcviku do etap a systematický postup v jednotlivých krocích pro každou etapu zvlášť. Lucka tvrdí že chůze v opratích je základem pro všechno další, a tak to v každodenním programu dodržujeme. Jak dochází ke zpevňování vytvořených návyků, postupně se zařazují prvky dalších etap jako je chůze na vodítku, jízda s otěžemi a jízda v zápřahu.
  • nekonečnou trpělivost a laskavost ke zvířecímu partneru, repektovat jeho možnosti a potřeby.
  • naprostou důslednost a pořádek, zkrátka disciplinu a především i sebedisciplinu.
  • tvůrčí přístup a nápaditost během vlastního treningu - maximální využití daných podmínek a možností. Onehdy jsem užasnul, jak Lucka zapojila do treningu i Betty (svého psa) při rozpohybování Malky v chůzi na vodítku. A sám začínám (s úspěchem) využívat tento "Betčin trik" jdyž potřebuji Malku dostat rychle domů :-)
  • ... a nejsem si vůbec jistý, zda jsem to napsal všechno ...
Lucka se odmalička zajímá o koně a další zvířata. Její první koník se jmenoval Import. Ale myslím si, že se měl jmenovat Important. Protože vše, co se s ním naučila a zažila, bylo, je a bude ještě velice důležité a významné. Nejenom v jejím životě, ale i v životech dalších, jak snad vyplývá z tohoto příspěvku. Lucko, děkuji Ti a přeji hodně zdraví, radosti a zdaru ve všem konání.


Lucka with Import, originally uploaded by gpvlado.

čtvrtek 27. března 2008

O tom, jak pravda a láska zase jednou zvítězila

nad falešnou nadřazeností a násilím člověka.
Událo se to včera při naší každodenní vycházce. Skoro všude leží mokrý sníh a není se kde napást, studený vítr a sněhové přeháňky. Tak jsme si udělali trochu větší výšlap. Nahoru přes Vodárenskou Horečku kolem Janíka k Vlčině. Tam jsme se na chvilku setkali s Lídou a Brokem, kteří se už vraceli domů.

Zamířili jsme dolů Vlčí ďurou kolem Mařenčiny studánky až k Lubině. S Bělkou jsme svižně přeběhli první lávku u hřiště a čekali, zda Malka přece jednou konečně překoná své "iracionální" zábrany a vydá se za námi. Vždyť ta plechová lávka je velice bytelná, Malka by se na ni pohodlně vešla dvakrát. Co na tom, že je poněkud křiklavě červenobíle natřená a že kroky na ní trochu duní?

Ale ne, zůstala nedůvěřivě stát v dostatečné vzdálenosti. Nepomohly ani naše přesvědčovací akce. Bělka se jakoby umělecky protahovala a balancovala po okraji základového zdiva. Já jsem si mezitím přisedl trochu blíž na zábradlí a Malku všelijak lákal. Stále nic. Popošla jen pár krůčků a natočila se slastně bokem ke sluníčku, které na cvhíli vykouklo z mraků.

Tak jsme šli zase dál. Bylo mi už trochu zima a představil jsem si doma horký čaj s rumem a něco dobrého k tomu. Abych zkrátil cestu, namířil jsem po chodníčku kolem vody. Došli jsme až k železničnímu mostu. Tedy my s Bělou až za ten most, ale Malča zůstala stát před ním. V minulosti jsme tudy už mnohokrát prošli, tak jsem si myslel že není objektivní důvod proč nejít dál.

A začal tanec. Vrátili jsme se s Bělkou zpátky a ta když viděla jak Malku pobízím, začala taky. Ona už má takovou techniku, že se vztyčí na zadní a zplné výšky Malku drcne do zadku. Jsou to pořádné žduchance! Malka si to chvilku nechává líbit, ale pak vykvikne a kopne. A já jsem k tomu vzal klacek a když Běla drcla z jedné strany, švihnul jsem z druhé. Když nešla, začal jsem křičet i nadávat. To bylo kopanců! všichni jsme nějaké schytali.

Bělka zkusila jinou taktiku: Chytala Malku z boku na citlivých místech za srst. Samozřejmě jsem to zkoušel taky a táhnul Malku vší silou pod ten most. Když se nám povedlo popojít pár metrů dopředu, Malka udělala kličku a otočila se zpátky. Škubnutí za ohlávku a znova dokola. Žádný křik, žádné bití a kopance! Úplně vysílen jsem nakonec klesnul Malce přes záda a v duchu přiznal, že má pravdu. V ten samý okamžik se mi vyjevilo staré indické přísloví: "To jenom ve společnosti oslů se rozdávají kopance, ve společnosti moudrých se rozdává poznání..."

Okolí pod mostem se od naší poslední návštěvy změnilo, při úpravách vysekali keře na břehu, na betonovém ochozu byla velikánská kaluž, dole nebezpečně hučela řeka a z železné konstrukce mostu tak strašidelně kapala voda!

Dali jsme si rozchod a co nejrychleji jsem zamířil zpátky. Po serpentinách nahoru k Janíkovi jsem -v těžkých gumákách- klel jak špaček a odkládal jednu vrstvu oblečení za druhou. Nahoře v ledovém větru si ještě našly kousíček trávy a tam jsem zase ještě jednou zanadával a vrátil se pro Malu s vodítkem. Šli jsme potom spolu bez jediné zastávky až domů. Malka šla opatrně těsně za mnou. Na jednom místě, v nejprudším srázu mě dokonce přátelsky chytla za kapuci, jako by říkala: Tak dědku, přestaň už brblat.

Zahrnuji včerejší vycházku též jako 67. cvičení v překonávání různých překážek počítaje od podzimu roku 2006.

čtvrtek 27. září 2007

Malé oslí cesty

Pár dní před koncem prázdnin jsme si udělali s babičkou a vnukama výlet na hrad Hukvaldy. Jeli jsme tam autobusem a chtěli jsme ještě projít oborou a navštívit starý vodní mlýn na dolním konci Kozlovic.

Procházeli jsme dobře známá, předtím už mockrát navštívená místa. Všude je tu vidět plno změn: Zub času ulámal větve některým stromovým velikánům anebo je vyvrátil i s kořeny. Ale z kůry několika vykotlaných líp už zase vyrůstají mladé stromky.

Z podhradí až na hrad je položena nová asfaltka, po níž frčí kolem návštěvníků auta (řemeslníků ?) Snad ta úprava neublížila kořenům staletých buků okolo. Přečkaly tady už nejednoho zeměpána.


Celý hrad prošel za poslední léta rozsáhlou rekonstrukcí a je pěkně opraven, člověk se dostane i tam , kde dříve ne. Hned za hradní branou padnou do oka 3 výrazné reklamy: Mittal steel, Tatra Kopřivnice, Letiště Leoše Janáčka. Proč asi jenom ty tři?

Vstupné pořádně podražilo, ale hned za pokladnou pestrá nabídka všelijakých tretek i výtvarných ? prací. Ale pěkná zákoutí, zpřístupněné sklepy i místnosti, schodiště až na vrchol hradu s krásnou vyhlídkou stojí za to.


Hradní cisterna jakoby připravená k napuštění vody, též studna stojí na svém místě. Je pročištěná až do hloubky cca 140 m, tj asi 50 m nad úroveň Ondřejnice, doplněna o popis historie: Kdysi dávno ve středověku z té veliké hloubky čerpali vodu pomocí obrovského dřevěného mechanizmu - nevolníci, vězni a kdo ještě asi?..

Snažím se představit, jak to vypadalo a probíhalo, kolik tady muselo žít lidí a kolik síly, odvahy, vytrvalosti, technické dovednosti, ale i strádání a utrpení bylo potřeba k tomu až se to vše podařilo uskutečnit. A ovšem taky - velké víry a snad i bezděčného smyslu pro vše krásné, vždy v harmonii s přírodou.

Dodnes o tom svědčí další kamenné stavby nejen na hradu, ale i v jeho okolí: Sochy, kostely, kapličky, kříže a památníky u cest i v polích. Boží muka i odpočívadla pro pocestné. My jsme kolem šli taky - bylo horko a nechtělo se čekat na autobus.

Ale: Ta silnice, po níž před pár lety projelo možná jen pár desítek aut za den je dneska pěkně opravená a je na ní mnohem větší provoz. Zmíněná odpočívadla už skoro zmizela, nebo jsou jakoby skrčena kdesi v trní a kopřivách pod silnicí. Anebo vandalsky zničena! Všechny svatostánky zamčeny. Proč? Jaký je sled příčin a následků, který dovedl k tomuto stavu? A tak poutníče, buď vděčný i za kousek stínu na neposečené mezi. Zato však jdeš po nově označkované naučné stezce Leoše Janáčka.


Nemám vůbec nic proti našemu slavnému rodákovi, ale podle toho, co jsem na webu "vyGooglil", možná se ta stezka (a další chodníčky) dříve jmenovaly jinak. Třeba měly něco společného se svatým Ondřejem (viz taky pojmenování říčky, zasvěcení kostela na Hukvaldech i jméno každoroční listopadové pouti). Kdo to byl? Jaky měl vztah ke zdejšímu kraji?

Zrovna mám rozečtenou knihu "Cestou hvězdy" od Pavly Jazairiové o slavné Svatojakubské pouti do Santiago de Compostely. O dodnes živé pouti, která je doslova prošpikovaná historii na každém kroku a každoročně ji absolvuje po různých trasách tisíce poutníků z celého světa. Dostal jsem se k té knize vlastně oklikou přes odkazy na francouzském oslíkářském portále a informaci svého bratra. Asi by bylo zajímavé porovnat líčení dalších cestovatelů, vydané v knižní podobě, jako třeba: Poutník - Mágův deník od Paula Coelha nebo Ultreia od Zdeňka Susy. Kdo je tak netrpělivý jako já, může si o tom prolistovat na webu dokument Pavla Stěhuleho se spoustou obrázků. A najít tam spoustu dalšího. Jenom jsem si všiml, že kostely tam mají pro pocestné otevřeno - jak tomu ještě donedávna bývalo i u nás...

Přemítám o podobnostech a rozdílech této slavné pouti s naší méně slavnou Svatoondřejskou. Pardon, měl bych říct: Naučnou stezkou našeho Slavného Rodáka. Na jednom panelu této stezky se dočítám, že kámen pro zmíněné pomníčky a stavby pochází z nedalekého Kazničova. V kamenolomu lámali až 20m velké kusy pískovce, některé z nich dotáhli až na hrad a dosud tam leží. Kdo a jak?

Cestou jsme uviděli i dva příklady vztahu člověka ke zvířatům: Mladá rodinka táhne velkého psa bernardýna po desítkách železných schdů až na vrchol hradu. Pes v tom horku sotva lapá po dechu...Dvě děvčata přijíždí odkudsi na koních až k dolním hradbám, uvážou zpocené koníčky na plném slunci na parkovišti mezi auty a samy se jdou osvěžit - naštěstí se za chvilku vracejí a jedou dál...

Před setměním jsme se zdrávi vrátili domů, a tam už netrpělivě vyhlíželi naši čtvernozí kamarádi, připraveni vydat se za svou každodenní činností, na svou malou oslí cestu za Horečku. Jsem v pokušení tento výlet zahrnout taky do těchto cest a přiřadit mu pořadové číslo 1. Proč, mají zde číslovky vůbec nějaký význam?

Možná mají, stojí na nich přísloví, že "opakování, matka moudrosti". Podobně jako při našem "Oslím výcviku", učíme se navzájem. Především já se učím od svých ušáků základní logice, jako že není radno vynechávat nebo přeskakovat stupínky vývoje, neboli "stavět dům od střechy". A jednou z podmínek uskutečnění větší cesty je třeba, že musíš nejdřív projít určitý počet menších cest s různým stupněm obtížnosti, Malých oslích cest. Ze stovek drobností na těchto cestách se mohu učit chápat jejich "řeč", kterou vyjadřují své potřeby, strasti i radosti...

Děkuji svým spolucestovatelům za pěkné zážitky a nové podněty. Děkuji i milým ušákům Brokovi, Bělce a Malušce za to, že v jejich přítomnosti mohu rozvíjet svou trpělivost a učit se z jejich obrovské intuice. Za to, jak dávají člověku pocítit sounáležitost stáda nebo smečky, rodiny. Za spřízněnost na pouti životem. Jednoduchý, čistý a naprosto nezáludný vztah, kdy ve stádu se nestrpí žádné úmyslné zranění druhého, protože jeho jediným smyslem je: Přežít!

Vztah, který vzniká bez jakýchkoli vedlejších podmínek, vyvíjí se na těchto cestách a trvá po celé věky. Od narození k smrti a od nového zrození dál.

úterý 31. července 2007

Návrat

Tak už jsme zase zpátky doma. Cestovali jsme jenom jeden den. Na místo srazu pod horama jsme došli s malým zpožděním, protože bylo horko, skoro na každém kousku stezky nějaká dobrá travička, plno dětí na prázdninách, a to většinou vyvolávalo oboustranný zájem.

Přátelé tu byli už od předchozího dne. Oba naši známí oslíci, Raika s Bonifácem byli uvázáni na louce, ve stímu u zdi polehávalo asi 5 nebo 6 koziček. Ale náhle se stalo, čeho jsem se nejvíc obával: Bonifác se utrhl z úvazku a jako blesk vyskočil na přicházející Malku, plně zatíženou svým nákladem. A jak to bývá, zakousl se ji do krku. Ta to chudák chvilku ustála, pak pod tou tíhou klesla na zem.

Kamarádi sotva odtáhli rozvášného Bonifáce pryč, ale Malka spadla nějak nešikovně a nemohla chvíli vstát. Náklad rozházený, krosna zkřivená a pootočená, zamotaná lanka, zmatek. Nakonec sama vstala a podařilo se mi ji uvolnit. Ale vtom tu byl Bonifác znovu! Malka se mu snažila utéct, ale po pár set metrech se - v pro ni dosud neznámém terénu - zastavila před mostem a Bonifác na ni znovu skočil.

Všude plno lidí, na cestě auta. Situace vysloveně nebezpečná! Naštěstí se nikomu nic nestalo a s pomocí známých jsme to nakonec vše zase dali do pořádku.

Po obědě a chvilce odpočinku jsme se přece ještě rozhodli zkusit jít dál. Ale na přechodu první strže a potůčku se to definitivně rozhodlo. Cítil jsem, že už to není ono, ale rozhodující byla Malka. Čekal jsem, až půjde dál za ostatními, ale ona se rezolutně otočila a vystoupala zpět na okraj strže. Náklad se ji zase otočil na bok! Jenom Bělka by šla dál a čile se trkala s ostatními kozičkami.

A tak jsme si popřáli šťastnou cestu a obě karavany se vydaly opačnými směry. Z dálky bylo ještě slyšet žalostné Bonifácovo hýkání.

Jakoby instinktivně cítily, že se jde domů, šly moje "děvčata" zpátky docela vzorně, ani jsem je nemusel nijak pobízet nebo táhnout. A to i po silnicích s poměrně hustým provozem. Jenom krosna s nákladem už nedržely pohromadě, cestou se to ještě dvakrát sesunulo. Přesto jsme k večeru už zase byli zpátky, asi o hodinu rychleji než ráno, v klidu a bezpečí domova.

Po odpočinku jsem Malce prohlídnul, vyčistil a ošetřil Bonifácovy kousance. Druhý den tam měla kolem nich otoky velké jako pěsti a sálalo z nich horko. Dával jsem na ně studené obklady. Drobné oděrky má i na bocích a též odřeniny v "podpaží" za předními nohami od podpínky. Lékař doporučil dávat obklady dál, v případě, že by ranky začaly hnisat, tak desinfikovat, v případě horečky asi antibiotika.

Ale třetí den se už otoky hodně zmenšily, ranky zaschly a Malka se už zase vyválela v popelu ohniště, ale jenom na jednom boku s menším otokem. Včera večer už se tam vykutálela z obou stran.

Shrnutí:

Naše cesta trvala 11 hodin. Ušli jsme za tu dobu něco přes 16 km. Malka nesla hlavní tíhu a většinu našeho vybavení pro několikatýdenní táboření. Přes uvedené problémy jej donesla celý vpořádku zpátky. Velice dobře se projevila ve vypjatých chvílích: Postála i v rušném provozu, počkala při upevňování nákladu, trpělivě zvedala nožky, když bylo třeba rozplést lanka. Drobná poranění se ji velice rychle hojí.

Závěry:

Střetnutí s hřebcem je třeba předem připravit, zajistit klidné prostředí, volnost a rovné podmínky pro oba, bezpečí pro všechny, kdo se mohou vyskytnout poblíž.

Použitá krosna - nosič nákladů se neosvědčila. Těžiště nákladu bylo moc vysoko, bude třeba snížit. Pak odzkoušet při delším nošení středně těžkých nákladů, zda se netvoří otlaky a odřeniny, případně dále upravit.

Tuto cestu započítávám jako 45. trenink zdolávání překážek, celodenní túru s velkou zátěží 40 kg, místy v rušném silničním provozu.

P.S.:

Dneska ráno: Malka má "výbornou náladu". Jdeme z pastvy domů a Malka do mě zezadu drcá nosem, nebo se všelijak "kočkují" s Bělkou - navzájem se pošťuchují a prohánějí, chvílema jakoby hrají na schovávanou...
Odpoledne jsme spolu měli 46. trening bez zátěže u řeky. Na prvním brodu nechtěla jít, na druhém poprvé vstoupila předníma nohama do vody. Ve třetím brodu je zúžené místo, kde je proud široký jen asi 2m, ale voda hlubší. Malka to místo téměř bez váhání zvládla, i když musela vejít asi do 30cm hloubky!

neděle 17. června 2007

Základy výcviku

Chtěl bych předeslat, že to, co se tady snažím sepsat, nemá za cíl danou tematiku jakkoli zobecňovat, ale spíš dokumentovat moje konkretní zkušenosti s konkrétními zvířaty, tedy Malkou, Bělkou a Brokem.

Přestože jsem sám velmi nedůsledný a nepořádný - a snad právě proto - se snažím směřovat k nějakému výcviku a především sebe, ale i tyto své kamarády naučit v budoucnu nějakým "novým kouskům". Jen jestli už na to není příliš pozdě.

Spolu s Malkou jsme ale přesto udělali další malý krůček. Z určitého hlediska možná i dost velký: Při dnešní trenigové vycházce se nám podařilo překonat zase jednu z jejích bariér - silniční most přes Lubinu. Nešlo to zase tak hladce, jak by se zdálo, Malce se ten most a provoz na něm už odedávna silně nelíbí, a tak vždy vyvíjí všelijaké aktivity, jak se z daného úkolu vykroutit.

Jak znám Malku, tak je to osobnost velice opatrná a konzervativní. Jakékoliv překážky nejdřív prozkoumá, a pokud se ji něco nezdá, raději je obejde a spíše ustoupí. Anebo si časem najde vlastní způsob. Je zvyklá chodit až poslední. Už jsem si dávno zvykl, že důsledně obchází každou větší kaluž na cestě, výmol a jiné podezřelé věci. Tak se už jejím "bariérám" vůbec nedivím.

Od jejího nejranějšího dětství tady na Horečkách bylo těch bariér nepočítaně, vyjímám jenom některé: Hluboký sníh, rozblácený terén, mokrý asfaltový chodník, který se najednou objeví uprostřed louky, kanalizační vpusť na cestě, docela malý potůček (velmi dlouho to trvalo než jej poprvé překročila, a pak ještě mnohem déle, než se jej naučila přeskakovat i na jiných místech). Též všechny lávky, mostky, železniční tratě a pochopitelně vodní plochy a toky vůbec.

Kdysi už dávno, po několika počátečních bolestných pokusech o překonávání těchto bariér, kdy jsem se snažil na Malku působit i hrubou silou, jsem od jakéhokoliv násilí definitivně ustoupil, protože mě to bolelo možná víc než ji. Postupně a po dobrém jsme během následujícíh let zvládli všechny drobnější překážky. Ale ty větší - a to jsou právě ty, které nás oddělují od "okolního světa" tu přetrvávaly i nadále: Silniční most, železniční přejezd, vodní toky...

Tak jsem se asi před rokem rozhodl, že podle možnosti budeme k těmto překážkám opakovaně chodit, s cílem je někdy překonat, ale bez nároku na nějaké předem stanovené hranice a dílčí výsledky, prostě jen tak, když to půjde, dobrá, když ne, tak zase jindy. Ale předsevzal jsem si zapisovat každý tento "trening" do deníčku. Tak, abych si někdy mohl třeba říci: Železnici se nám podařilo překročit na dvěstěpadesátýšestý pokus...Od té doby, co si vedu tu evidenci, proběhlo už 37 takových cvičných vycházek. U železnice jsme se dostali nejdál až asi 1m ke koleji, na mostovce jsme byli skoro až 4 metry.

Dneska tedy mohu konstatovat: Na 38. pokus se nám podařilo přejít celý silniční most tam a zpátky. Vybral jsem toto nedělní ráno pro menší dopravní provoz, možná nám přálo i štěstí v tom, že těsně před mostem stálo porouchané auto a ostatní projížděly krokem. Možná zapůsobilo i to, že jsem Malku před odchodem pěkně vykartáčoval a nasadil ji novou krosnu - nákladní sedlo. Každopádně Malka po několika obvyklých "výkrutech" nakonec přece jen celý most vedle mě přešla. Hodná, šikovná! Za odměnu dostala hned kousek suchého chleba a mohla si pak do libosti pochutnávat na klasech dozrávající trávy na zpáteční cestě domů.