Dnešní den byl velice horký a dusný, už kolikátý v řadě za sebou. Malka s Bělkou jej většinou proležely doma ve chlévě. K večeru jsme se vydali na pastvu. Když přejdu do naší ohrady, většinou samy chodí přes branku za mnou. Ale tentokrát bylo vše jinak:
S prvními kapkami deště po předchozích parných dnech jakoby najednou celá příroda ožila a blížící se bouřka vše zelektrizovala, samořejmě i naše milé kozy. Ty zamířily právě na opačnou stranu, do chatoviště. Začaly nakukovat do zahrádek a běhat po loukách, které jsou již posečeny.
Běhaly kolem mě, a když jsem se snažil přiblížt, velkým obloukem oběhly a nedaly se nijak chytit. Ale přitom všude lítaly i za mnou, jakoby z velké radosti a bujnosti, jakoby říkaly: "Tak si nás dědku chytej, schválně, jestli nás dohoníš"! Malka přitom stihla navštívit i několik chat a se všemi komunikovala, jenom se mnou ne.
Se dvěma malými pejsky: Dělá se, jakoby z nich měla náramný strach, kličkuje a vzápětí zase stojí, natáčí za nimi hlavu i své radary - uši. S jedním chatařem a jeho paní: Nechá se i klidně pohladit.
Bylo už tsně před bouřkou a chtěl jsem se dostat domů ještě za světla i za sucha, a tak mi nezbylo, než poprosit onoho chataře, jestli by Malku vzal za ohlávku. Beze všeho ji chytil a předal. Pak už jsme šli všeci tři (Bělka je vždy u každého dění), velice klidně a spořádaně - jako někde ve městě na kolonádě - zpátky na naší pastvinu.
Pak začalo lít jak z konve. Největší liják jsme přečkali v boudě. Domů jsem se dostal sice až za tmy a notně promoklý, ale bohatší o právě popisované zážitky.
Žádné komentáře:
Okomentovat