středa 9. dubna 2008

Písnička "Louange à l'âne"

Zkouším tady přidat krátké video - písničku a fotografickou prezentaci - z loňského setkání francouzské asociace oslíkářů Mediane. Osel je po francouzsky Ane anebo taky Bourricot. Z názvu písně i obsahu fotek je zřejmé poslání těchto setkání: Poděkování, obdiv a úcta k těmto zvířatům. Zmíněná asociace se zabývá mnoha sociálními aspekty a vazbami které umožňují oslíci, především Asinoterapií.

Písničku zpívá Phillipe Forcioli, jeden z nejoblíbenějších současných umělců ve Francii, v našich hitparádách bohužel neznámý...

Video je ve větší kvalitě než na YouTube a k jeho okamžitému přehrání musí být dostatečně rychlé připojení k internetu, mi se to podařilo přehrát až offline, po nainstalování doplňku Firefoxu "Fast video download".

pondělí 7. dubna 2008

Různé koníčky

Bělka s Malkou se toho dne pásly na louce u kolíku pod jižním svahem naší Horečky. Kvečeru jsme se spolu vydali na obvyklou procházku. Sotva jsme vycházeli na silnici, když obě holky natočily své radary (uši) směrem k protější stráni. Ozval se odtamtud typický zvuk terénních motocyklů. A než jsme došli k další odbočce, právě tam ti jezdci dojížděli.

Začal jsem své společnice uklidňovat, ale tu náhle oba stroje zastavily a motory začaly jen tiše bublat. "Dobrý den šéfe!", ozval se přední jezdec, mohutný zavalitý a již prošedivělý strejda v gumákách a pracovní nepromokavé bundě, jakoby zrovna přijel odněkud ze stavby. Ten druhý, asi o generaci mladší byl ale oblečen docela stylově, v závodnické kombinéze s reklamou. "Kde jsme se to tady octli ?", pokračoval ten první.

"Dobrý den, na kraji Frenštátu" odpovídám. Tajemný jezdec natáhnul ruku směrem k Červenému Kameni, "...A kde se dostaneme tam ?" "Do Kopřivnice" říkám. Chlapík na vteřinku zauvažoval. "Tak dobře, díky, ahoj. " Nasadili si brýle, jen trochu polechtali své oře a už byli dole v zatáče pod Horečkou. Tam zase oba motory zaburácely, stroje vzaly smykem odbočku k lesu, hluk rychle utichal, jezdci se pořád zmenšovali a brzy se proměnili ve dvě malé tečky, které zmizely na horizontu.

My jsme si ještě trochu polebedili na sluníčku na sousední Horečce. Malka se na pečlivě vybraném místě důkladně vyválela. Je to její očista, masáž a potěšení, které si nikdy nenechá ujít. Pomalu jsme se začli ubírat zase domů, aniž bychom vynechali jedinou zajímavost. Do chléva přicházíme až skoro za tmy. Znovu si promítám ten zážitek: Téměř jakoby se potkali poutníci ze dvou různých světů. A přesto spolu našli řeč.

čtvrtek 27. března 2008

O tom, jak pravda a láska zase jednou zvítězila

nad falešnou nadřazeností a násilím člověka.
Událo se to včera při naší každodenní vycházce. Skoro všude leží mokrý sníh a není se kde napást, studený vítr a sněhové přeháňky. Tak jsme si udělali trochu větší výšlap. Nahoru přes Vodárenskou Horečku kolem Janíka k Vlčině. Tam jsme se na chvilku setkali s Lídou a Brokem, kteří se už vraceli domů.

Zamířili jsme dolů Vlčí ďurou kolem Mařenčiny studánky až k Lubině. S Bělkou jsme svižně přeběhli první lávku u hřiště a čekali, zda Malka přece jednou konečně překoná své "iracionální" zábrany a vydá se za námi. Vždyť ta plechová lávka je velice bytelná, Malka by se na ni pohodlně vešla dvakrát. Co na tom, že je poněkud křiklavě červenobíle natřená a že kroky na ní trochu duní?

Ale ne, zůstala nedůvěřivě stát v dostatečné vzdálenosti. Nepomohly ani naše přesvědčovací akce. Bělka se jakoby umělecky protahovala a balancovala po okraji základového zdiva. Já jsem si mezitím přisedl trochu blíž na zábradlí a Malku všelijak lákal. Stále nic. Popošla jen pár krůčků a natočila se slastně bokem ke sluníčku, které na cvhíli vykouklo z mraků.

Tak jsme šli zase dál. Bylo mi už trochu zima a představil jsem si doma horký čaj s rumem a něco dobrého k tomu. Abych zkrátil cestu, namířil jsem po chodníčku kolem vody. Došli jsme až k železničnímu mostu. Tedy my s Bělou až za ten most, ale Malča zůstala stát před ním. V minulosti jsme tudy už mnohokrát prošli, tak jsem si myslel že není objektivní důvod proč nejít dál.

A začal tanec. Vrátili jsme se s Bělkou zpátky a ta když viděla jak Malku pobízím, začala taky. Ona už má takovou techniku, že se vztyčí na zadní a zplné výšky Malku drcne do zadku. Jsou to pořádné žduchance! Malka si to chvilku nechává líbit, ale pak vykvikne a kopne. A já jsem k tomu vzal klacek a když Běla drcla z jedné strany, švihnul jsem z druhé. Když nešla, začal jsem křičet i nadávat. To bylo kopanců! všichni jsme nějaké schytali.

Bělka zkusila jinou taktiku: Chytala Malku z boku na citlivých místech za srst. Samozřejmě jsem to zkoušel taky a táhnul Malku vší silou pod ten most. Když se nám povedlo popojít pár metrů dopředu, Malka udělala kličku a otočila se zpátky. Škubnutí za ohlávku a znova dokola. Žádný křik, žádné bití a kopance! Úplně vysílen jsem nakonec klesnul Malce přes záda a v duchu přiznal, že má pravdu. V ten samý okamžik se mi vyjevilo staré indické přísloví: "To jenom ve společnosti oslů se rozdávají kopance, ve společnosti moudrých se rozdává poznání..."

Okolí pod mostem se od naší poslední návštěvy změnilo, při úpravách vysekali keře na břehu, na betonovém ochozu byla velikánská kaluž, dole nebezpečně hučela řeka a z železné konstrukce mostu tak strašidelně kapala voda!

Dali jsme si rozchod a co nejrychleji jsem zamířil zpátky. Po serpentinách nahoru k Janíkovi jsem -v těžkých gumákách- klel jak špaček a odkládal jednu vrstvu oblečení za druhou. Nahoře v ledovém větru si ještě našly kousíček trávy a tam jsem zase ještě jednou zanadával a vrátil se pro Malu s vodítkem. Šli jsme potom spolu bez jediné zastávky až domů. Malka šla opatrně těsně za mnou. Na jednom místě, v nejprudším srázu mě dokonce přátelsky chytla za kapuci, jako by říkala: Tak dědku, přestaň už brblat.

Zahrnuji včerejší vycházku též jako 67. cvičení v překonávání různých překážek počítaje od podzimu roku 2006.