středa 29. října 2008

Vylet do Roznova

Jedno krásné ráno jsme se zase konečně vydali na svou "malou oslí cestu". Hlavním důvodem sice bylo rodinné setkání, ale neméně důležitým bodem byla má dlouhodobá cestovatelská příprava. Po celý rok nebyl na ty věci čas kvůli stavbě seníku. Konečně však máme střechu nad hlavou. Tak jsem narychlo ušil cestovní vaky pro Malku ze starých povleků křesel. Při zkouškách ji ty vaky celkem seděly na míru, ale když jsem tam naložil náklad (asi 20 kg), tak se ji to prověsilo pod břicho. Ale už nebyl čas, tak jenom přeložit tak, aby ji to nikde netlačilo a nevyčnívaly žádné hranaté výčnělky - a vyšli jsme.


Cestou bylo jako vždy mnoho setkání a hovorů. Jeden turista říkal, že nedávno potkal ve Vysokých Tatrách až nedaleko pod Slavkovským štítem jednoho mladíka s kozou - chodí prý tak odmalička spolu. Nu vida: Naši noví neznámí kamarádi... Na úbočí Javorníka jsme potkali známé. Divili se, kde se tu bereme. Malka si brzy nato zakřičela na jednoho psa, který ji chtěl prohánět. Jedno z děvčat, která doprovázel, neslo obrovský batoh. "Odkud s tím jdete? Z Javorníka, ale to mám jenom takovou cvičnou atrapu. Tak to jsme na tom skoro stejně, akorát že my jdeme teprve nahoru"...

Sedlo Javorníka je asi na půl cesty a byli jsme tam docela rychle, Malka se trochu zpotila. Tady jsme zvolnili tempo a vyhřívali se na sluníčku, kde to šlo, Mala s Bělkou si cestou pochutnávaly na všech darech přírody a následovalo ještě mnoho dalších rozhovorů. Brzy jsme byli dole na Pasekách. Poslední kilometr po asfaltce přes vesnici šly obě "holky" vzorně na vodítku, tak že jsem mohl druhou rukou poslat z mobilu zprávu o dosažení cíle. Cesta dlouhá necelých 15 km nám trvala asi 4 hodiny.

Domácímu pejsku Arnoldovi se ale naše karavana nijak nelíbila, hlavně proto že Bělka si jej dovolila náznakově trknout (ona to tak dělá jenom těm nejhodnějším), takže se po dobu párty museli přemístit na louku za dům. Po skončení jsme se ještě se všemi rozloučili a šli doprovodit Irenku domů.


Z různých důvodů jsem chtěl pokračovat hned zpátky domů, s tím že si cestou někde odpočneme. Vydali jsme se na cestu už potmě. Avšak nedaleko odtud obě zvířata rozhodla nejít dál. Zastavila na pěkném suchém místě na kraji lesa a městské zástavby. Stačilo jen se dovolit u místního občana a uložit se k bivaku. Zvířata jsem ale musel uvázat, protože blízko byly nějaké neoplocené parcely se stavbami. Ve tmě se mi vysypal batoh a začlo velké hledání věcí ve vrstvě napadaného listí. Dobře posloužila baterka, co mi prozíravě půjčili rožnováci na cestu.

Noc ubíhala pod starými lípami a hvězdami s měsícem v úplňku. Ten však postupoval velice, velice pomalu od východu k západu :-) Na tomto "tábořišti" nebylo moc místa a tak jsem musel Malku i Bělu několikrát přemísťovat, protože se zapletly mezi stromy. Obě milé kamarádky byly však velice klidné, pohybovaly se téměř neslyšně. Zatímco Bělka většinu noci polehávala a jednou si dokonce přisedla i ke mně, Malka byla většinou stále vzhůru a jenom dvakrát za celou noc si asi na půlhodinku lehla

Ráno ještě před úsvitem balím věci a vydáváme se na zpáteční cestu. Kousek za vesnicí, už na úpatí Veřovických vrchů jdeme kolem nově postavené kapličky. Zastavujeme, protože tou dobou je třeba podojit Bělku. Ona je již na to tak zvyklá, že stojí úplně klidně, a protože je docela chladno, ani si v průběhu dojení nesedáme jako jindy.


Misku s mlékem dávám Panence Marii k nohám a zkouším si přeříkat modlitbičku z dětství: "Zdrávas Mária, milosti plna..." ale moc si ji už nepamatuji. Též se mi vybavuje připomínka na jeden verš z Bhagavadgíty. Tady je:

Všechny živé bytosti vznikají z potravy,
potrava vzniká z deště,
déšť vzniká z oběti,
oběť se rodí z lidských činů.

Pak se s chutí o to mléčko podělíme s Malkou a jdeme dál.


Údolí, kterým stoupáme směrem ke Kamenárce je dosti hluboké, a tak první paprsky slunce nás vítají až po nějaké době. Cestou se ještě stačím umýt v potoce a postupně odkládám vrstvy oblečení. Na hřeben a hlavní Evropské rozvodí Odra - Dunaj dojdeme docela rozehřátí.



V sedle mezi Kamenárkou a Velkým Javorníkem blízko pramene Jičínky si ještě prostudujeme informace z tabule naučné stezky a již se zvolna přesouváme na naše známé severní svahy a domů na Horečky. Moje kamarádky nijak nespěchají, já ovšem ano, tak mi nezbývá, než se chvílema zapřáhnout s Malkou a zkoušet kdo z nás je silnější... Doma nás přece čeká tolik dobrého sena, oběd a odpočinek :D

pondělí 29. září 2008

Doba jasanových listů

Neklamným znamením začátku podzimu je období padání jasanových listů. Dříve jsem o tom vůbec nevěděl, ale od té doby co pravidelně brouzdáme s Malkou a Bělou po Horečce za pastvou to vím zcela jistě.

V barvě listí stromů a keřů ještě zcela převládá zelená, jen tu a tam se některé začínají vybarvovat do zlaté a červené. Ale vždycky, když se náhle ochladí, zaprší a začne foukat silnější vítr, nacházíme na určitých místech spadlé jasanové listy nebo celé větvičky.

Obě "děcka" je mají hrozně rády a nikdy se tu neopomenou na chvíli zastavit. Listy jsou ještě pořád zelené, ale nádherně křehoučké, musí tam být něco moc dobrého...Tak zatímco mlsají, sbírám též to listí do kytic. Jak to "děvčata" vidí, předbíhají se v tom, která bude u mne dřív a kytici si "slupne".

Tady a v nesčetných dalších příležitostech obě přímo vyzařují svou nesmírnou radost ze života a dovedou ji nádherně sdílet. Jsem jim za to moc vděčný. Zvířata mají velkou část z toho, co my lidé nemáme. Možná jsme to jednou měli, ale kdysi dávno ztratili a dosud marně hledáme...Mastana!

O tomto cizím slově nedávno vyprávěl Swámidži: "...je to stav čisté a trvalé radosti, bez jakékoli starosti nebo zármutku. Je to jako opilost boží láskou. Něco vám ukradli? Nevadí. Pokazilo se auto? Nevadí. Někdo tě pomlouvá? Co na tom...Zkrátka na ničem nezáleží- s výjimkou Boha, Života, Existence. Jsi prostě v božím vědomí, v náručí samotné bohyně Matky Země.

Někdy je ti zima, jindy horko, štípou komáři, nemáš co jíst, oblečení chatrné, nemáš se ani kde schovat před větrem a deštěm, jenom hvězdy nad hlavou...Nevadí. Nezáleží na tom co se událo, zda dobré nebo špatné. Po noci zase přijde den. Co se jednou udělalo, bude časem zase zničeno. Co se postavilo, bude jednou rozebráno. Co se narodilo, jednou zemře. Kdo přišel, zase odejde. Co se objevilo, po čase zmizí. Tak, proč si dělat starosti?

Mastana. Snadno se to řekne, velmi těžko uskuteční...
Buď stále šťastný. Mastana!

Tak alespoň pěkně po anglicku - Keep smiling :-)

neděle 22. června 2008

Hrátky při kouzelném slunovratu

Pátým rokem se starám hlavně o blaho svých "oslíků", ale tím zároveň i o své zdraví: Už několik dní mám zafačované koleno, když jsem před pár dny s nimi prohrál v nové hře, nazvané "Kdo bude první u branky do ohrady". Vlastně ta hra vznikla z mé pohodlnosti, jako moje nejnovější oslovina :-)

Abych si usnadnil práci na stavbě seníku, postavil jsem kolem ohradu, kde bych mohl nerušeně pracovat, anebo kde Malka s Bělou přebývají v době mé nepřítomnosti. Obě naše "děvčata" jsou totiž velmi aktivní, nic nenechají bez povšimnutí, do všeho strkají nos, na všechno si musí "sáhnout".

Vně ohrady máme velkou posečenou louku a ještě větší louky dosud neposečené. Malka s Bělkou tam ale samy nejdou! Musím jít sám první a nabídnout jim něco dobrého a zajímavého k snědku - třeba přitaženou jasanovou větev. Většinou pospíchám, abych zase přibil nějaké to další prkno na střechu, a tak jsem začal s tou novou hrou: "Děcka, kdo bude první u branky ven z ohrady?" A sám běžím jak o závod. Oni se však jenom klidně přiloudají, teprve až vidí tu větev.

Začíná druhá část hry: Poznenáhlu a nenápadně se začínám stahovat zpátky do ohrady. Když už jsem dost blízko vrátek, vystartuji, abych už byl zase na pracovišti a chci za sebou zavřít vrátka. Jenomže hru tentokrát vyhrála Bělka, když si v plné rychlosti a váze svých 60 kg prorazila cestu zpátky mezi mým kolenem a sloupkem branky. Malka proběhla okolo mne z druhé strany jenom o fousek pozadu.

V koleně to křuplo a snad pouhý závan větru kolem nich mě okamžitě složil na zem. Oba "oslíci" se jenom podívali, jak se zase pomalu zvedám se země, pak ztratili další zájem a odešli zpátky na rozkvetlou louku...Vklidu jsem mohl za sebou zavřít, ale to bylo asi tak vše co jsem ještě toho dne stihl udělat...Vlastně ne úplně. Ještě v lehu na zádech jsem si trochu "zabicykloval", abych se přesvědčil zda koleno drží pohromadě.

Snad dílem šťastné náhody cvičím po velkou část svého dosavadního života Sarva Hita Ásany, cviky "dobré pro všechny" ze sytému Jóga v denním životě. Necvičím je nijak soustavě a systematicky, ale v nesčetných variacích se k nim stále vracím, zejména, když je mi nejhůř.
Zrovna před pár dny jsem si procvičoval sestavu Khatu Pránam, která je již součástí prvního dílu cvičení. Vychází se ze sedu na patách. Ten teď bude pro mne po nějakou dobu nedostupný...O to víc však mohu přemítat o významu tohoto a dalších cvičení.

Při cvičení jógy totiž nezáleží až tak na počtu nebo obtížnosti cviků, jako spíš na kvalitě jejich provedení. Vědomé procítění každého detailu pohybu, protažení a fáze napětí. Hluboký nádech doprovází pohyb, při kterém do těla nebo jeho určité části vstupuje čistá energie z okolí. Protipohybem s hlubokým výdechem zase odchází z těla všechny nečistoty, trápení a bolesti...

Hluboký podřep, ve kterém jsem až dosud vykonával velkou část prací ve stáji, jako uklízení a dojení, jsem teď nucen nahradit stojem s hlubokým předklonem anebo sedem. Bělunka si toho při dojení hned všimla a využila k mnohem častějším přestávkám.

Tak ráno sedíme pohodlně v boudě vedle sebe, sluníčko nás hřeje. Je jasná obloha, bezvětří, úplný klid. Jen ptáci kolem prozpěvují. Zdálky je slyšet letadlo. Malka nastražila uši: Na naši louku kolem potoka právě přihopkal srneček, už ho asi delší dobu pozorovala. Brok leží vedle nás na zemi, nejeví zájem, asi jenom čeká na mléko. Taky už se na ně těším.

Zavelím (a jsem to opravdu já, kdo tady velí?): "Konec odpočinku"! Konec toho skvělého uvolnění, při kterém působí všechny ty hojivé přírodní síly v nás i kolem?... "Vstáváme, do práce se dáváme!"

Zdá se, že to moje nové bolínko se zázračně rychle hojí. Že by snad přece jen nějaká kouzla o slunovratu?