Neklamným znamením začátku podzimu je období padání jasanových listů. Dříve jsem o tom vůbec nevěděl, ale od té doby co pravidelně brouzdáme s Malkou a Bělou po Horečce za pastvou to vím zcela jistě.
V barvě listí stromů a keřů ještě zcela převládá zelená, jen tu a tam se některé začínají vybarvovat do zlaté a červené. Ale vždycky, když se náhle ochladí, zaprší a začne foukat silnější vítr, nacházíme na určitých místech spadlé jasanové listy nebo celé větvičky.
Obě "děcka" je mají hrozně rády a nikdy se tu neopomenou na chvíli zastavit. Listy jsou ještě pořád zelené, ale nádherně křehoučké, musí tam být něco moc dobrého...Tak zatímco mlsají, sbírám též to listí do kytic. Jak to "děvčata" vidí, předbíhají se v tom, která bude u mne dřív a kytici si "slupne".
Tady a v nesčetných dalších příležitostech obě přímo vyzařují svou nesmírnou radost ze života a dovedou ji nádherně sdílet. Jsem jim za to moc vděčný. Zvířata mají velkou část z toho, co my lidé nemáme. Možná jsme to jednou měli, ale kdysi dávno ztratili a dosud marně hledáme...Mastana!
O tomto cizím slově nedávno vyprávěl Swámidži: "...je to stav čisté a trvalé radosti, bez jakékoli starosti nebo zármutku. Je to jako opilost boží láskou. Něco vám ukradli? Nevadí. Pokazilo se auto? Nevadí. Někdo tě pomlouvá? Co na tom...Zkrátka na ničem nezáleží- s výjimkou Boha, Života, Existence. Jsi prostě v božím vědomí, v náručí samotné bohyně Matky Země.
Někdy je ti zima, jindy horko, štípou komáři, nemáš co jíst, oblečení chatrné, nemáš se ani kde schovat před větrem a deštěm, jenom hvězdy nad hlavou...Nevadí. Nezáleží na tom co se událo, zda dobré nebo špatné. Po noci zase přijde den. Co se jednou udělalo, bude časem zase zničeno. Co se postavilo, bude jednou rozebráno. Co se narodilo, jednou zemře. Kdo přišel, zase odejde. Co se objevilo, po čase zmizí. Tak, proč si dělat starosti?
Mastana. Snadno se to řekne, velmi těžko uskuteční...
Buď stále šťastný. Mastana!
Tak alespoň pěkně po anglicku - Keep smiling :-)
pondělí 29. září 2008
neděle 22. června 2008
Hrátky při kouzelném slunovratu
Pátým rokem se starám hlavně o blaho svých "oslíků", ale tím zároveň i o své zdraví: Už několik dní mám zafačované koleno, když jsem před pár dny s nimi prohrál v nové hře, nazvané "Kdo bude první u branky do ohrady". Vlastně ta hra vznikla z mé pohodlnosti, jako moje nejnovější oslovina :-)
Abych si usnadnil práci na stavbě seníku, postavil jsem kolem ohradu, kde bych mohl nerušeně pracovat, anebo kde Malka s Bělou přebývají v době mé nepřítomnosti. Obě naše "děvčata" jsou totiž velmi aktivní, nic nenechají bez povšimnutí, do všeho strkají nos, na všechno si musí "sáhnout".
Vně ohrady máme velkou posečenou louku a ještě větší louky dosud neposečené. Malka s Bělkou tam ale samy nejdou! Musím jít sám první a nabídnout jim něco dobrého a zajímavého k snědku - třeba přitaženou jasanovou větev. Většinou pospíchám, abych zase přibil nějaké to další prkno na střechu, a tak jsem začal s tou novou hrou: "Děcka, kdo bude první u branky ven z ohrady?" A sám běžím jak o závod. Oni se však jenom klidně přiloudají, teprve až vidí tu větev.
Začíná druhá část hry: Poznenáhlu a nenápadně se začínám stahovat zpátky do ohrady. Když už jsem dost blízko vrátek, vystartuji, abych už byl zase na pracovišti a chci za sebou zavřít vrátka. Jenomže hru tentokrát vyhrála Bělka, když si v plné rychlosti a váze svých 60 kg prorazila cestu zpátky mezi mým kolenem a sloupkem branky. Malka proběhla okolo mne z druhé strany jenom o fousek pozadu.
V koleně to křuplo a snad pouhý závan větru kolem nich mě okamžitě složil na zem. Oba "oslíci" se jenom podívali, jak se zase pomalu zvedám se země, pak ztratili další zájem a odešli zpátky na rozkvetlou louku...Vklidu jsem mohl za sebou zavřít, ale to bylo asi tak vše co jsem ještě toho dne stihl udělat...Vlastně ne úplně. Ještě v lehu na zádech jsem si trochu "zabicykloval", abych se přesvědčil zda koleno drží pohromadě.
Snad dílem šťastné náhody cvičím po velkou část svého dosavadního života Sarva Hita Ásany, cviky "dobré pro všechny" ze sytému Jóga v denním životě. Necvičím je nijak soustavě a systematicky, ale v nesčetných variacích se k nim stále vracím, zejména, když je mi nejhůř.
Zrovna před pár dny jsem si procvičoval sestavu Khatu Pránam, která je již součástí prvního dílu cvičení. Vychází se ze sedu na patách. Ten teď bude pro mne po nějakou dobu nedostupný...O to víc však mohu přemítat o významu tohoto a dalších cvičení.
Při cvičení jógy totiž nezáleží až tak na počtu nebo obtížnosti cviků, jako spíš na kvalitě jejich provedení. Vědomé procítění každého detailu pohybu, protažení a fáze napětí. Hluboký nádech doprovází pohyb, při kterém do těla nebo jeho určité části vstupuje čistá energie z okolí. Protipohybem s hlubokým výdechem zase odchází z těla všechny nečistoty, trápení a bolesti...
Hluboký podřep, ve kterém jsem až dosud vykonával velkou část prací ve stáji, jako uklízení a dojení, jsem teď nucen nahradit stojem s hlubokým předklonem anebo sedem. Bělunka si toho při dojení hned všimla a využila k mnohem častějším přestávkám.
Tak ráno sedíme pohodlně v boudě vedle sebe, sluníčko nás hřeje. Je jasná obloha, bezvětří, úplný klid. Jen ptáci kolem prozpěvují. Zdálky je slyšet letadlo. Malka nastražila uši: Na naši louku kolem potoka právě přihopkal srneček, už ho asi delší dobu pozorovala. Brok leží vedle nás na zemi, nejeví zájem, asi jenom čeká na mléko. Taky už se na ně těším.
Zavelím (a jsem to opravdu já, kdo tady velí?): "Konec odpočinku"! Konec toho skvělého uvolnění, při kterém působí všechny ty hojivé přírodní síly v nás i kolem?... "Vstáváme, do práce se dáváme!"
Zdá se, že to moje nové bolínko se zázračně rychle hojí. Že by snad přece jen nějaká kouzla o slunovratu?
Abych si usnadnil práci na stavbě seníku, postavil jsem kolem ohradu, kde bych mohl nerušeně pracovat, anebo kde Malka s Bělou přebývají v době mé nepřítomnosti. Obě naše "děvčata" jsou totiž velmi aktivní, nic nenechají bez povšimnutí, do všeho strkají nos, na všechno si musí "sáhnout".
Vně ohrady máme velkou posečenou louku a ještě větší louky dosud neposečené. Malka s Bělkou tam ale samy nejdou! Musím jít sám první a nabídnout jim něco dobrého a zajímavého k snědku - třeba přitaženou jasanovou větev. Většinou pospíchám, abych zase přibil nějaké to další prkno na střechu, a tak jsem začal s tou novou hrou: "Děcka, kdo bude první u branky ven z ohrady?" A sám běžím jak o závod. Oni se však jenom klidně přiloudají, teprve až vidí tu větev.
Začíná druhá část hry: Poznenáhlu a nenápadně se začínám stahovat zpátky do ohrady. Když už jsem dost blízko vrátek, vystartuji, abych už byl zase na pracovišti a chci za sebou zavřít vrátka. Jenomže hru tentokrát vyhrála Bělka, když si v plné rychlosti a váze svých 60 kg prorazila cestu zpátky mezi mým kolenem a sloupkem branky. Malka proběhla okolo mne z druhé strany jenom o fousek pozadu.
V koleně to křuplo a snad pouhý závan větru kolem nich mě okamžitě složil na zem. Oba "oslíci" se jenom podívali, jak se zase pomalu zvedám se země, pak ztratili další zájem a odešli zpátky na rozkvetlou louku...Vklidu jsem mohl za sebou zavřít, ale to bylo asi tak vše co jsem ještě toho dne stihl udělat...Vlastně ne úplně. Ještě v lehu na zádech jsem si trochu "zabicykloval", abych se přesvědčil zda koleno drží pohromadě.
Snad dílem šťastné náhody cvičím po velkou část svého dosavadního života Sarva Hita Ásany, cviky "dobré pro všechny" ze sytému Jóga v denním životě. Necvičím je nijak soustavě a systematicky, ale v nesčetných variacích se k nim stále vracím, zejména, když je mi nejhůř.
Zrovna před pár dny jsem si procvičoval sestavu Khatu Pránam, která je již součástí prvního dílu cvičení. Vychází se ze sedu na patách. Ten teď bude pro mne po nějakou dobu nedostupný...O to víc však mohu přemítat o významu tohoto a dalších cvičení.
Při cvičení jógy totiž nezáleží až tak na počtu nebo obtížnosti cviků, jako spíš na kvalitě jejich provedení. Vědomé procítění každého detailu pohybu, protažení a fáze napětí. Hluboký nádech doprovází pohyb, při kterém do těla nebo jeho určité části vstupuje čistá energie z okolí. Protipohybem s hlubokým výdechem zase odchází z těla všechny nečistoty, trápení a bolesti...
Hluboký podřep, ve kterém jsem až dosud vykonával velkou část prací ve stáji, jako uklízení a dojení, jsem teď nucen nahradit stojem s hlubokým předklonem anebo sedem. Bělunka si toho při dojení hned všimla a využila k mnohem častějším přestávkám.
Tak ráno sedíme pohodlně v boudě vedle sebe, sluníčko nás hřeje. Je jasná obloha, bezvětří, úplný klid. Jen ptáci kolem prozpěvují. Zdálky je slyšet letadlo. Malka nastražila uši: Na naši louku kolem potoka právě přihopkal srneček, už ho asi delší dobu pozorovala. Brok leží vedle nás na zemi, nejeví zájem, asi jenom čeká na mléko. Taky už se na ně těším.
Zavelím (a jsem to opravdu já, kdo tady velí?): "Konec odpočinku"! Konec toho skvělého uvolnění, při kterém působí všechny ty hojivé přírodní síly v nás i kolem?... "Vstáváme, do práce se dáváme!"
Zdá se, že to moje nové bolínko se zázračně rychle hojí. Že by snad přece jen nějaká kouzla o slunovratu?
Štítky:
cvičení,
jóga,
Khatu Pránam,
kozy,
letní slunovrat,
oslíci,
Sarva Hita Ásany,
zdraví,
zkušenosti
sobota 31. května 2008
Černý bez
Minulý týden, když tady skoro 5 dní vkuse pršelo, začly rozkvétat první bezinky. Je to ten krásný čas, kdy tráva začne růst jak divá a všechy rostliny i všechno živé se náramně rozvíjí. V té době se na louce taky začínají objevovat první kohoutky luční a kopretiny - jen z těch nejnápadnějších. Jen škoda že to tak rychle ubíhá! Teprve včera jsem se dostal k tomu, že jsem cestou kolem Horečky nasbíral pár bezových květů a založil první várku bezinkové limonády (někdo ji spíše nazývá bezinkové víno).
U nás doma se však používal ten první název, tak u něj zůstávám. Moje novojičínská babička celé léto připravovala tento (alespoň pro někoho) lahodný nápoj, musely ho být snad hektolitry, protože pokud mi paměť sahá, všichni ho rádi pili a nijak se s ním nešetřilo. Ve všech oknech stály 3 a 5 litrové sklenice s právě založenou limonádou a sodovkové sklenice nedávno stočené limonády. A v chladném výklenku ve zdi již čekaly vyrovnané řady hotových limonád. Děda Štěpán nás děti povzbuzoval k "okoštování" slovy: "...už to tam muzíruje..." Což tam doma u babičky, na "Najštiftě" v místním dialektu znamenalo, že limonáda už šumí, a při otevření i někdy vystřeluje jako šampaňské.
Ale zpátky k tomuto období černému bezu. Naše stádečko už kolikátou noc tráví venku na pastvě. Dopoledne se vracíme na pár hodin domů do chléva. Běluška dává na jedno dojení 1,4 litru mléka. V přestávce mezi dojením mi položí hlavu do klína a rychle přerývavě dýchá, jakoby mi chtěla sdělit, co všechno se tam venku v noci událo. Dlouho to trvá, než se ji dech uklidní. Podojíme mléčko, zkontrolujeme všechna "bolinka", vyčistíme, uklidníme a všichni si pak vklidu odpočneme. Z venku voní posečená tráva, za chlévem je rozkvetlá kalina a až z kraje lesa sem proudí vůně kvetoucích bezinek.
Vzpomínám si na naší milou sousedku, starou paní Kaděrkovou. K té skromné ženě přicházelo mnoho lidí na besedu. Svou vlídnou řečí dovedla každého potěšit. Jednou řekla přesně tuto větu:
Přikládám tady babiččin recept, dle kterého bezinkovou limonádu vyrábím:
Do 3 litrové skleněné láhve od okurek dám asi 1 až 2 cm cukru - cca 10% obsahu, 3 až 4 středně velké omyté bezové květy, 3 až 4 plátky citronu, zaliju až po hrdlo studenou vodou, přikryju pokličkou a postavím na slunce k oknu.
Druhý den ještě obsah důkladně promíchám a ponechám na slunci několik dnů, až se šťáva zakalí. Pak vyberu bezinky a citron, štávu přecedím přes síto do čistých pet lahví a ještě několik dní ponechám na slunci.
Pak ty láhve přemístím do sklepa a několik týdnů nechávám uzrát a "natlakovat". Hotovo. Pokud je tento postup dodržen a všechny proporce jsou OK, výsledkem je lahodný šumivý nápoj, který vydrží i několik měsíců.
Uvedl jsem tu záměrně jen přibližné podíly jednotlivých součástí, protože s ohledem na tuto přírodní alchymii ( má se používat nepřevařená pitná voda z pramene nebo ze studny, v takto připravené šťávě je též proměnlivý podíl a složení mikroflory a mikrofauny ), může v závislosti na obsahu cukru dojít k různým nežádoucím výsledkům :-(
U nás doma se však používal ten první název, tak u něj zůstávám. Moje novojičínská babička celé léto připravovala tento (alespoň pro někoho) lahodný nápoj, musely ho být snad hektolitry, protože pokud mi paměť sahá, všichni ho rádi pili a nijak se s ním nešetřilo. Ve všech oknech stály 3 a 5 litrové sklenice s právě založenou limonádou a sodovkové sklenice nedávno stočené limonády. A v chladném výklenku ve zdi již čekaly vyrovnané řady hotových limonád. Děda Štěpán nás děti povzbuzoval k "okoštování" slovy: "...už to tam muzíruje..." Což tam doma u babičky, na "Najštiftě" v místním dialektu znamenalo, že limonáda už šumí, a při otevření i někdy vystřeluje jako šampaňské.
Ale zpátky k tomuto období černému bezu. Naše stádečko už kolikátou noc tráví venku na pastvě. Dopoledne se vracíme na pár hodin domů do chléva. Běluška dává na jedno dojení 1,4 litru mléka. V přestávce mezi dojením mi položí hlavu do klína a rychle přerývavě dýchá, jakoby mi chtěla sdělit, co všechno se tam venku v noci událo. Dlouho to trvá, než se ji dech uklidní. Podojíme mléčko, zkontrolujeme všechna "bolinka", vyčistíme, uklidníme a všichni si pak vklidu odpočneme. Z venku voní posečená tráva, za chlévem je rozkvetlá kalina a až z kraje lesa sem proudí vůně kvetoucích bezinek.
Vzpomínám si na naší milou sousedku, starou paní Kaděrkovou. K té skromné ženě přicházelo mnoho lidí na besedu. Svou vlídnou řečí dovedla každého potěšit. Jednou řekla přesně tuto větu:
" ...kdysi se říkalo: Před černým bezem klekni a klobuk smekni "
Přikládám tady babiččin recept, dle kterého bezinkovou limonádu vyrábím:
Do 3 litrové skleněné láhve od okurek dám asi 1 až 2 cm cukru - cca 10% obsahu, 3 až 4 středně velké omyté bezové květy, 3 až 4 plátky citronu, zaliju až po hrdlo studenou vodou, přikryju pokličkou a postavím na slunce k oknu.
Druhý den ještě obsah důkladně promíchám a ponechám na slunci několik dnů, až se šťáva zakalí. Pak vyberu bezinky a citron, štávu přecedím přes síto do čistých pet lahví a ještě několik dní ponechám na slunci.
Pak ty láhve přemístím do sklepa a několik týdnů nechávám uzrát a "natlakovat". Hotovo. Pokud je tento postup dodržen a všechny proporce jsou OK, výsledkem je lahodný šumivý nápoj, který vydrží i několik měsíců.
Uvedl jsem tu záměrně jen přibližné podíly jednotlivých součástí, protože s ohledem na tuto přírodní alchymii ( má se používat nepřevařená pitná voda z pramene nebo ze studny, v takto připravené šťávě je též proměnlivý podíl a složení mikroflory a mikrofauny ), může v závislosti na obsahu cukru dojít k různým nežádoucím výsledkům :-(
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)