pondělí 23. srpna 2010

Lucka

Když už jsem si posledně nevěděl s Malčou rady, obrátil jsem se na naši známou kamarádku Lucku. Bez váhání nám oběma přišla na pomoc. A světe div se! Po prvých dvou lekcích výcviku "chůze v opratích" už Malka sama prochází tím zmíněným hrůzostrašným tunelem!

Dlužno ale dodat, že tam pořád nerada chodí a že se v jednom místě viditelně bojí. Na vstupu do tunelu při cestě zhora je totiž to kritické místo s nejprudším sklonem, kde i lidé v zimě často padají, protože se nemají čeho pořádně zachytit. Navíc po dešti se dlaždičky v tunelu lesknou a Malka tam rozhodně nechce uklouznout nebo dokonce spadnout!

Jak toho Lucka dosáhla? Poté co jsem měl možnost její práci zblízka pozorovat i trochu asistovat (učíme se už třetí měsíc), řekl bych, že snadno. Ale při bližším zkoumání to zase až tak není. Bylo zapotřebí mít:
  • znalost o životě, zvycích a chování daného druhu zvířat.
  • vědomost o výcvikových metodách a postupech výcviku. U koní je třeba jednotlivé lekce co možná nejvíc zkrátit a využít doby, po kterou je zvíře schopno soustředění. U oslíků to platí dvojnásob, lépe je kratičké lekce opakovat vícekrát za den. Lucka se sama vzdělává v kurzu drezury koní podle rakouské školy. Ale dalších vědomostí je po světě rozprostřeno spousty, stačí jen je posbírat a učit se z nich.
  • správné nástroje a pomůcky i znalost jak je správně používat, tj uzdečka, opratě srávné délky, otěže, drezurní bičík, hlasové, i náznakové povely, řeč těla obou zúčastněných stran, ohrada přiměřené velikosti.
  • rozdělení výcviku do etap a systematický postup v jednotlivých krocích pro každou etapu zvlášť. Lucka tvrdí že chůze v opratích je základem pro všechno další, a tak to v každodenním programu dodržujeme. Jak dochází ke zpevňování vytvořených návyků, postupně se zařazují prvky dalších etap jako je chůze na vodítku, jízda s otěžemi a jízda v zápřahu.
  • nekonečnou trpělivost a laskavost ke zvířecímu partneru, repektovat jeho možnosti a potřeby.
  • naprostou důslednost a pořádek, zkrátka disciplinu a především i sebedisciplinu.
  • tvůrčí přístup a nápaditost během vlastního treningu - maximální využití daných podmínek a možností. Onehdy jsem užasnul, jak Lucka zapojila do treningu i Betty (svého psa) při rozpohybování Malky v chůzi na vodítku. A sám začínám (s úspěchem) využívat tento "Betčin trik" jdyž potřebuji Malku dostat rychle domů :-)
  • ... a nejsem si vůbec jistý, zda jsem to napsal všechno ...
Lucka se odmalička zajímá o koně a další zvířata. Její první koník se jmenoval Import. Ale myslím si, že se měl jmenovat Important. Protože vše, co se s ním naučila a zažila, bylo, je a bude ještě velice důležité a významné. Nejenom v jejím životě, ale i v životech dalších, jak snad vyplývá z tohoto příspěvku. Lucko, děkuji Ti a přeji hodně zdraví, radosti a zdaru ve všem konání.


Lucka with Import, originally uploaded by gpvlado.

pátek 18. června 2010

Daleká pouť s Viktorkou


Přátelé s naši známou osličkou Viktorkou a kozičkou Jožkou se právě vydali na dalekou pouť až k řece Hron, kousek za Zvolen. Viktorka se vrátila do svého rodiště asi na jeden rok a už je téměř dospělá. Zdědila po svých rodičích mnoho dobrých vlastností a poznávacích znamení a nabyla mnoho cestovatelských zkušeností. Teď si krásně stejnoměrně vykračuje bez velkého pobízení a nese většinu nákladu.

Původně jsem se chtěl přidat se svým stádečkem alespoň kousek této cesty na Slovensko, ale nepovedlo se ani to. Musíme s Malčou trochu přidat v treningu :-) Tak jsem je aspoň sám vyprovodil kousek cesty pod hory.

Děcka, přeji Vám mnoho zdaru, hodně poznání, šťastnou Cestu i návrat.

čtvrtek 17. června 2010

Jak mě Malka cvičí :-)

Není to tak dávno, co jsem psal, jaké Malča dělá pokroky, dneska se sám musím chytit za hlavu.

Bylo to tak: Minulý týden jsem se intenzivně připravoval na další putování = "oslí cestu". Chtěl jsem vyprovodit naše známé s kozičkou Jožkou a osličkou Viktorkou kousek na Slovensko. Představoval jsem si, že bychom s Bělkou a Malčou mohli dojít až k Váhu...Pilně jsem probíral seznamy cestovních potřeb a pečlivě je rozmisťoval podle váhy do jednotlivých zavazadel. Nakonec jsem si ještě osvojil techniku přivazování nákladu. A včera už jsem přátelům hlásil: "Jsme připraveni na cestu. Kdy a kde se můžeme sejít?"

Nebyli ještě připraveni, tak jsem si řekl, že využiji čas a jen tak nalehko se zajdeme s Malčou podívat k mostu, což je naše staré známé místo, obtížné k přecházení a klíčové k větším výpravám. Byli jsme tam naposledy před dvěma roky. Od té doby se tam leccos změnilo. Na silnici u obchodního střediska vzniknul kruhový objezd a vyrostl tam ještě jeden další křiklavě nabarvený obchod, nebezpečně blízko silnice. Taky železnice se v přilehlém úseku opravovala a kompletní rekonstrukcí prošel i podchod, kterým jsme přetím bez problémů procházeli.

Ne včera. Malka mě vpohodě doprovodila až k onomu podchodu, ale tam zůstala stát: Trochu se to změnilo: Nová dlažba, vyztužení zdiva, rozšíření náspu. Marně jsem se snažil Malku přesvědčit, chlácholil jsem ji, lákal jak se dalo, pobízel, sklonil se a zvednul ji přední nožku, ale žádná diplomacie nepomohla. Po několika rozhovorech s kolemjdoucími nakonec Malka rezolutně otočila na opačnou stranu: "Dědo, nepamatuješ se? Vždyť tam ve městě nikdy nebylo nic moc dobrého. Měli jsme tam vždy spíše jen nějaké trápení a zbytečnou práci".

Sama vyšla přede mnou podél trati z druhé strany na silnici. Zkusil jsem ještě pokračovat k železničnímu přejezdu - naší další výrazné a dosud nezdolané překážce. Co když třeba dojdeme až na pár metrů blízko a Malče si obhlídne pěkně opravený přejezd? Ale došli jsme jenom k sousedům, asi 50 m od trati a ona opět otočila: Copak si brachu neměl dost těch nepříjemností?

Tak teď začínám chápat, že z pohledu Malky jsem asi úplně vedle a stále propadám :-) Snad ale začínám rozumět tomu, že ty vnější bariéry nejsou až takovou překážkou, mnohem důležitější budou ty neviditelné. Jakou techniku zvolit při jejich zdolávání? Ještě nevím, ale věřím že se nějaká cesta najde. Mezitím ať tato drobná zkušenost poslouží jako další námět ke cvičení pro Školu...

Ovšem k řece Váhu už letos asi nedojdem. Na místo srazu pod horama si budeme muset přidat hezkých pár kilometrů :-( Ale beru to tak, že i každodenní procházka k našemu potůčku je skoro stejná jako třeba tradiční putování k posvátné Ganze. Proč jenom ti lidé pořád putují?