úterý 29. ledna 2008

Kozí mléko, ale nejen to

Za posledních několik let se mi k uvedenému tématu (jedná se o mléko naší kozy Bělky) nahromadilo mnoho faktů i souvislostí a rád bych to nějak uspořádal. Nejlépe formou stručné technické zprávy, jak se to kdysi dělávalo v práci:

1. Počátek období laktace:
Květen 2004. Bělce jakoby napuchlo jedno vemínko. Zrovna byl u nás i veterinář, aby píchnul Male injekci proti tetanu. Tak se též podíval Bělce na to vemínko. Trochu je prohnětl, zmáčknul struky...a už to bylo. Řekl, že se to může upravit i samo, v tomto případě je však lepší trochu mléka oddojit. Pokud se však začne dojit, pak je třeba v tom neustále a pravidelně pokračovat - nebo jinak hrozí záněty vemínka i další komplikace. Rozhodl jsem se pro tu druhou variantu a od té doby máme každý den kozí mléko...a

1.1.Konec období laktace ?

2.Technika ručního dojení:
Je dobře popsaná i nakreslená v knížce Chov koz (M. Fantová a kol., Praha 2000). Tuto techniku po celou dobu přesně dodržuji, a mačkám prsty pouze struky, palec a ukazováček, pak postupně další. Musel jsem zpočátku vyvinout značné úsilí a trpělivost, abych se to naučil a vydržel bolest v revmatických prstech. Zpočátku to šlo jen levou rukou - prsty na té druhé byly nepoužitelné, ale postupně se též vycvičily tak, že dneska to jde docela dobře oběma rukama současně.

2.1. Místo a čas dojení
tvoří samostatnou kapitolou této techniky, protože jsme si museli oba (Bělka i já) na sebe a na ty nové věci zvyknout a poznat co a jak, kdy a kde. Je pravda že teď dojíme většinou ve chlévě v jednom čistém koutku, ale je to spíš otázka pohodlí. Samotné místo není až tak důležité, zkusili jsme to i jinde - třeba na jejím oblíbeném ponku nebo někde venku na louce, u stromu a podobně. Ani čas není příliš rozhodující, myslím si (a Bělka sama svým chování to dovede připomínat) že důležité je dodržování pravidelnosti intervalu (v zimě 1x, v létě 2x denně).

2.2. Způsob dojení
Je velice individuální. Zpočátku bylo pro mladou a energickou Bělku vůbec obtížné chvilku v klidu postát, musel jsem ji nakrátko uvazovat a všelijak lákat, hladit a uklidňovat, někdy jsem musel poprosit i Lídu, aby nám pomohla. V současnosti už nemusím Bělku ani uvazovat. Ale než dá mléko, je to hotový rituál: Zajde do "svého" koutku, a nikdo další (Brok nebo Malka) nesmí být poblíž, nebo je nekompromisně vytrká. Pak pohladíme, otřeme vemínko a uděláme několik prvních střiků. Následuje přestávka, odpočinek. Bělka si lehne a já mohu přisednout. I ti druzí mohou taky na chvilku přijít. Podrobuji se tomuto zvyku docela rád, protože po předchozím poklízení bývám zadýchaný a bolí mě ve hřbetě. Tak přisedám a říkám: Máme schůzi, soudruzi...:-)

Chvilku posedíme - Bělka si někdy položí hlavu na mé koleno, přivře oči a jenom přežvykuje. Anebo i přežvykovat přestane, zavře oči úplně a jakoby chrápe. Malka potichu šrotuje vedle, spokojeně pošvihává ocáskem a někdy mi zafuní do ucha. Brok se plete mezi námi a vůbec mu nevadí, že Malka si stoupla asi jenom jeden centimetr vedle. Nebo někde pohodlně zalehne do slámy a jenom občas dá o sobě vědět packou. Ani se mi nechce vstávat. Ale co naplat, čeká nás práce. Toto vše se během necelé půlhodinky ještě několikrát opakuje. Při dojení zmáčknu oba struky asi 40 až 60x (v létě asi 150 až 180x). Plně respektuji Bělku, kdykoli potřebuje popojít, pootočit se nebo podrbat.

2.3. Množství nadojeného mléka
se mění v průběhu celého roku a zdá se mi že přímo souvisí se Sluncem. Teď, v období zimního slunovratu (listopad až únor) je sluníčka i mléka nejméně, něco kolem 0,5 l denně. Hned jak se naše každodenní vycházky začnou prodlužovat a na pastvě přibývat všeliakých výhonků a pupenů rostlin, mléka postupně přibývá a v období letního slunovratu (květen až srpen) je ho nejvíce - až 1,8 l/den.

3. Zpracování a spotřeba
Už od července 2004 dávala Bělka na jedno dojení až 0,7 l mléka. Bylo ho vždy za několik dnů tolik, že jsme jej zkoušeli zpracovat na tvaroh, sýr, jogurt i máslo. Techniku zpracování vynechám, protože je vynikajícím způsobem posaná na webu O domácí výrobě všemožných sýrů. Za zmínku stojí snad jen to, že jsme v té době nejčastěji zpracovávali mléko na tvaroh, protože to bylo nejméně pracné s ohledem na četnost a množství dávek. Během času jsme si zvykli zkonzumovat všechno mléko čerstvé, hned po dojení, protože je tak nejlepší a nejzdravější. Brok si nenechá uniknout žádnou příležitost, kdy se jej může napít. Od loňského léta mu přišla na chuť též Malka, která měla jenom tak krátké dětství u mámy...

4. Vlastnosti
Co vše je v tom mléku obsaženo? Esence těch nejlepších bylinek, semínek a větviček, co Bělka najde a pečlivě vybere - a nikdy si nevezme to co nechce nebo co ji nechutná... Skvostný výběr všech možných vitaminů, enzymů a bioaktivních látek. Nejlepší produkt zdravé výživy, nedá se ovšem koupit. Ale co ještě navíc? Jedno indické slovo, pro které není ekvivalent v žádném jiném indoevropském jazyce: Prána.... životodárná mateřská láska, energie naší Matky Země. Jestli se někdo zeptá, jak je o tom možno mluvit v případě naší Bělky, která ještě nikdy neměla kůzlátko, tak to vysvětlím jednoduše: My teď patříme do její rodiny. Ona je na své rodině - stádu plně závislá. Žije s ní v jednotě, stará se aby byli všichni pohromadě (trpělivě čeká na Malku, která se často někde opozdí, ale naopak, když se sám víc vzdálím, honem běží zase za mnou). Sdílí s ostatními členy rodiny všecho dobré i špatné a dává jim ze sebe to nejlepší - mléko.

5. Díkuvzdání
Děkuji svým rodičům i prarodičům, že se o mně pěkně starali. Děkuji babičce v Kyjovicích, za to že jsem už jako docela malý mohl zažít a pocítit nádheru, čistotu a mír ve chlévě s kravičkou a dalšími zvířaty. Ta byla ustájená přímo v domku jen za dvěma dveřmi. Babička byla vdova se sedmi dětmi a zvířata dávala obživu celé rodině. Vzpomínám si, že k jídlu se mohlo jít teprve až bylo vše poklizeno a o zvířata postaráno. Děkuji celé své rodině, přátelům a známým za všechny pěkné společné chvíle i strpení mých nedostatků a zlozvyků. Prosím za odpuštění všechny, komu jsem kdy ublížil. Děkuji svým zvířecím kamarádům Brokovi, Bělce a Male za nevšední dobrodružství poslední doby. Děkuji všem přátelům v dalekém a zároveň i blízkém Jadanu, že postavili a provozují školu, Taláb (mezinárodní pilotní projekt pro zachycování dešťové vody v pouštních oblastech), nemocnici, útulek pro opuštěná zvířata a spoustu jiných dobrých věcí. Zdravím novorozence Sundar Dáse a přeji mu dlouhý a spokojený život. Děkuji všem dalším za všechno ostatní, co jsem tady nestačil vyjmenovat. Děkuji Swámidžimu a všem kamarádům na cestě k Poznání. Vybavuji si nádherné Himalájské štíty a jejich jména, bohyně jedna vznešenější než druhá: Annapurna, Čhomolungma, Nanda Devi...
Skláním se s úctou a pokorou před nekonečnou štědrostí a milostí té nejvyšší - Bohyně Matky Země.

sobota 22. prosince 2007

Kračun



Zima teprve začíná, ale starodávný nebeský Kračun právě obrátil své kroky a zase se k nám vrací.





Už Ho vidíš?


Hezké prožití Vánočních svátků a hodně zdraví, štěstí a spokojenosti v Novém roce 2008 Vám přejeme z Horeček

čtvrtek 27. září 2007

Malé oslí cesty

Pár dní před koncem prázdnin jsme si udělali s babičkou a vnukama výlet na hrad Hukvaldy. Jeli jsme tam autobusem a chtěli jsme ještě projít oborou a navštívit starý vodní mlýn na dolním konci Kozlovic.

Procházeli jsme dobře známá, předtím už mockrát navštívená místa. Všude je tu vidět plno změn: Zub času ulámal větve některým stromovým velikánům anebo je vyvrátil i s kořeny. Ale z kůry několika vykotlaných líp už zase vyrůstají mladé stromky.

Z podhradí až na hrad je položena nová asfaltka, po níž frčí kolem návštěvníků auta (řemeslníků ?) Snad ta úprava neublížila kořenům staletých buků okolo. Přečkaly tady už nejednoho zeměpána.


Celý hrad prošel za poslední léta rozsáhlou rekonstrukcí a je pěkně opraven, člověk se dostane i tam , kde dříve ne. Hned za hradní branou padnou do oka 3 výrazné reklamy: Mittal steel, Tatra Kopřivnice, Letiště Leoše Janáčka. Proč asi jenom ty tři?

Vstupné pořádně podražilo, ale hned za pokladnou pestrá nabídka všelijakých tretek i výtvarných ? prací. Ale pěkná zákoutí, zpřístupněné sklepy i místnosti, schodiště až na vrchol hradu s krásnou vyhlídkou stojí za to.


Hradní cisterna jakoby připravená k napuštění vody, též studna stojí na svém místě. Je pročištěná až do hloubky cca 140 m, tj asi 50 m nad úroveň Ondřejnice, doplněna o popis historie: Kdysi dávno ve středověku z té veliké hloubky čerpali vodu pomocí obrovského dřevěného mechanizmu - nevolníci, vězni a kdo ještě asi?..

Snažím se představit, jak to vypadalo a probíhalo, kolik tady muselo žít lidí a kolik síly, odvahy, vytrvalosti, technické dovednosti, ale i strádání a utrpení bylo potřeba k tomu až se to vše podařilo uskutečnit. A ovšem taky - velké víry a snad i bezděčného smyslu pro vše krásné, vždy v harmonii s přírodou.

Dodnes o tom svědčí další kamenné stavby nejen na hradu, ale i v jeho okolí: Sochy, kostely, kapličky, kříže a památníky u cest i v polích. Boží muka i odpočívadla pro pocestné. My jsme kolem šli taky - bylo horko a nechtělo se čekat na autobus.

Ale: Ta silnice, po níž před pár lety projelo možná jen pár desítek aut za den je dneska pěkně opravená a je na ní mnohem větší provoz. Zmíněná odpočívadla už skoro zmizela, nebo jsou jakoby skrčena kdesi v trní a kopřivách pod silnicí. Anebo vandalsky zničena! Všechny svatostánky zamčeny. Proč? Jaký je sled příčin a následků, který dovedl k tomuto stavu? A tak poutníče, buď vděčný i za kousek stínu na neposečené mezi. Zato však jdeš po nově označkované naučné stezce Leoše Janáčka.


Nemám vůbec nic proti našemu slavnému rodákovi, ale podle toho, co jsem na webu "vyGooglil", možná se ta stezka (a další chodníčky) dříve jmenovaly jinak. Třeba měly něco společného se svatým Ondřejem (viz taky pojmenování říčky, zasvěcení kostela na Hukvaldech i jméno každoroční listopadové pouti). Kdo to byl? Jaky měl vztah ke zdejšímu kraji?

Zrovna mám rozečtenou knihu "Cestou hvězdy" od Pavly Jazairiové o slavné Svatojakubské pouti do Santiago de Compostely. O dodnes živé pouti, která je doslova prošpikovaná historii na každém kroku a každoročně ji absolvuje po různých trasách tisíce poutníků z celého světa. Dostal jsem se k té knize vlastně oklikou přes odkazy na francouzském oslíkářském portále a informaci svého bratra. Asi by bylo zajímavé porovnat líčení dalších cestovatelů, vydané v knižní podobě, jako třeba: Poutník - Mágův deník od Paula Coelha nebo Ultreia od Zdeňka Susy. Kdo je tak netrpělivý jako já, může si o tom prolistovat na webu dokument Pavla Stěhuleho se spoustou obrázků. A najít tam spoustu dalšího. Jenom jsem si všiml, že kostely tam mají pro pocestné otevřeno - jak tomu ještě donedávna bývalo i u nás...

Přemítám o podobnostech a rozdílech této slavné pouti s naší méně slavnou Svatoondřejskou. Pardon, měl bych říct: Naučnou stezkou našeho Slavného Rodáka. Na jednom panelu této stezky se dočítám, že kámen pro zmíněné pomníčky a stavby pochází z nedalekého Kazničova. V kamenolomu lámali až 20m velké kusy pískovce, některé z nich dotáhli až na hrad a dosud tam leží. Kdo a jak?

Cestou jsme uviděli i dva příklady vztahu člověka ke zvířatům: Mladá rodinka táhne velkého psa bernardýna po desítkách železných schdů až na vrchol hradu. Pes v tom horku sotva lapá po dechu...Dvě děvčata přijíždí odkudsi na koních až k dolním hradbám, uvážou zpocené koníčky na plném slunci na parkovišti mezi auty a samy se jdou osvěžit - naštěstí se za chvilku vracejí a jedou dál...

Před setměním jsme se zdrávi vrátili domů, a tam už netrpělivě vyhlíželi naši čtvernozí kamarádi, připraveni vydat se za svou každodenní činností, na svou malou oslí cestu za Horečku. Jsem v pokušení tento výlet zahrnout taky do těchto cest a přiřadit mu pořadové číslo 1. Proč, mají zde číslovky vůbec nějaký význam?

Možná mají, stojí na nich přísloví, že "opakování, matka moudrosti". Podobně jako při našem "Oslím výcviku", učíme se navzájem. Především já se učím od svých ušáků základní logice, jako že není radno vynechávat nebo přeskakovat stupínky vývoje, neboli "stavět dům od střechy". A jednou z podmínek uskutečnění větší cesty je třeba, že musíš nejdřív projít určitý počet menších cest s různým stupněm obtížnosti, Malých oslích cest. Ze stovek drobností na těchto cestách se mohu učit chápat jejich "řeč", kterou vyjadřují své potřeby, strasti i radosti...

Děkuji svým spolucestovatelům za pěkné zážitky a nové podněty. Děkuji i milým ušákům Brokovi, Bělce a Malušce za to, že v jejich přítomnosti mohu rozvíjet svou trpělivost a učit se z jejich obrovské intuice. Za to, jak dávají člověku pocítit sounáležitost stáda nebo smečky, rodiny. Za spřízněnost na pouti životem. Jednoduchý, čistý a naprosto nezáludný vztah, kdy ve stádu se nestrpí žádné úmyslné zranění druhého, protože jeho jediným smyslem je: Přežít!

Vztah, který vzniká bez jakýchkoli vedlejších podmínek, vyvíjí se na těchto cestách a trvá po celé věky. Od narození k smrti a od nového zrození dál.