sobota 28. října 2006

Viktorka (malé vítězství)

Přišla na svět právě před třemi měsíci. Narodila se Raice na stráni pod lesem, nikdo u toho nebyl. Po nějakých 20ti minutách přišla Andrejka a odvedla Raiku do sadu. Hodeňák odnesl tu malou přes cestu.



Viktorka se má pěkně k světu a Raika se o ní vzorně stará, prvých 14 dnů nedovolila nikomu cizímu ani se přiblížit, všechny hned nekompromisně kopala nebo kousala. Koncem prázdnin už to bylo lepší. Raika nechávala Viktorce větší volnost a začala dohlížet jen tak zpovzdálí ( malá už mohla sama kousek poodejít za zvířaty nebo lidmi, Raika ji až po chvilce otáčela pryč). Na chalupě bylo v té době plno lidí a byly tam s nimi ještě i tři kozí rodinky. Viktorka se všemi čile komunikovala.



Ale co Bonifác? Zkuste být někdo uvázaný u kolíku nepřetržitě po celý měsíc... Někde na louce, ve dne v noci, v horku i dešti, za větru i v bouřce...Jméno Bonifác...dobrý osud...zní v této souvislosti poněkud smutně. Navštívil jsem ho v té době jenom dvakrát: Poprvé klidně odpočíval ve stínu na kraji lesa, po druhé byl na louce, do lana zamotaný a zablácený a hýkal...
Lidé začali říkat, že Bonfác se stává agresivní...
Andrejka s Milanem se jej báli přivést zpátky domů, hlavně kvůli bezpečí malé Viktorky. A měli pravdu, protože ohrady, které tam byly, Bonifác později snadno prorazil...






Ve druhém měsíci ale nakonec Bonifáce přivádějí aspoň na pár hodin několikrát týdně do zahrady blízko Raiky a Viktorky. Zpočátku bylo nebezpečné se vůbec přiblížit, jak byl po dlouhém odloučení divoký. Ale tím, jak se ním trošku začlo pracovat (a též po schytání bezpočtu kopanců od Raiky) se neuvěřitelně zklidnil. Ten chlapík přece vždycky býval a stále je náramný dobrák... Trpělivě snáší všechna nepohodlí - třeba když je několik hodin zapletený do lana někde v křoví... Je teď trochu hubenější, ale stejně mi připadá ohromně velký a silný.

A tak zase uběhl další měsíc...na chalupě skoro prázdno, návštěvníci se rozjeli do svých domovů. Ale Oslí rodinka je už pohromadě a naplno si tady užívá klidu, volnosti i bezpečí. Jenom kozičky musí být uvázané na stráni za cestou...

Říkal jsi v úvodu: ..."malé vítězství"...Jaképak vítězství? Vždyť zase jenom přibyl na světě další hladový krk... Kdo jej vůbec očekával, těšil se na něj a pečoval o něj...?
Andrejce s Milanem, Hodeňákovi i dalším patří díky za ty hezké chvile jejího dětství.
Viktorko, vítej a vše nejlepší do dalšího života.

pátek 28. července 2006

Běluška

Bělunka je tady už 3 roky. Narodila se někdy v březnu 2003 na sousední Horečce. Přivezl jsem ji tehdy v zavazdlovém kufru auta. Byla ještě malá a snadno jsem ji unesl v náručí. Ale hrozně se bála...přišla najednou do úplně jiného prostředí. Když jsem ji poprvé uvázal doma na zahradě ke kolíku, po chvilce se něčeho lekla, udělala ohromný skok - a přetrhla nový kožený obojek. V mžiku zmizela v lese Horečky.

Já jsem neměl žádné předchozí zkušenosti v práci se zvířaty. Zoufale jsem se ji začal hledat. Po několika hodinách jsem ji zahlédl na vrchu Horečky, ale kdykoli jsem se přiblížil, utekla. Poradili mi nejbližší sousedé, co chovají též kozy: Ona půjde za zvířaty! Tak jsem si od nich půjčil malé kůzle a šli jsme spolu pomalu na Horečku. Bělunka tam ještě byla a jak nás uviděla, hned se začala po kouskách přibližovat. A za chvíli se začaly obě kozičky trkat...Pak už to netrvalo dlouho a byli jsme všichni doma ve chlévě, v bezpečí.

Vlastně jsem o tomto "stádovém" efektu četl už předtím v knihách a tady se to jen v praxi potvrdilo. Bělunku jsem vlastně přivedl jen proto, aby později mohla nahradit společnost jiných zvířat Malce - aby si mohly dělat společnost navzájem. Následujího půl roku bylo pro nás oba krušné. Musel jsem dělat Bělce společníka téměř neustále, jestli jsem nechtěl poslouchat její nářky. Dneska mohu říct, že se to snad povedlo. Usuzuji podle příhod, které nastaly potom i podle vzájemného způsobu chování které pozoruji každodenně. Ale o tom zas někdy příště.
Tagy:

středa 21. června 2006

Vozík

Malka už je dost velká a silná, aby mohla pracovat, ale až dosud jsou všechny "práce" spíše zábavou a hrou. Ostatně věřím, že to tak zůstane, i když začneme pracovat opravdicky.

K práci jsou zapotřebí i nějaké ty pomůcky a nástroje. Ale skoro nic dosud nemáme. Ze svého dětského poprsního postroje Malka už dávno vytloustla, nákladní sáňky si v zimě ani nevyzkoušela. A tak jsme začali dávat dohromady lehký dvoukolový vozík. Tady je náš první prototyp, zatím jen holá kostra, v dalších verzích asi bude třeba tuatam pár centimetrů ubrat nebo přidat, nevím ještě jak dopadne postroj (vše podle fotografií), zda to vůbec bude držet pohromadě a zdali se to bude naší Malce líbit. Věřím že ano.



Jako předlohu jsem vybral vozík z Ujgurska, to proto že v této části světa jsou dosud živé a nepřerušené tradice chovu a využití mnoha druhů zvířat. Z různých fotogafií na internetu je vidět, že oslí dvoukoláčky jsou tam naprosto masovým jevem a spolehlivě slouží. Ve této části severozápadní Číny se nachází i poušť Taklamakan s velmi drsnými přírodními (ale i společenskými) podmínkami. A býval to vždy i nejobtížnější úsek na Hedvábné stezce. Usuzuji tedy, že konstrukce tohoto "modelu" se vyvíjela po celé věky až dodnes a je časem i podmínkami dobře prověřena.