Hráli si s ní dva malí kluci od sousedů. Typicky rozjivené městské děti: Jeden hyperaktivní, druhý zatížený TV + IT. Chtěli se vozit, ale nedokázali se sami na Malču vyškrábat. Trochu se báli a neuměli se ani soustředit na to co jsem jim říkal nebo ukazoval (jeden se vůbec nedíval, druhý mi řekl, že měl zrovna "výpadek paměti"). Řekl jsem jim, že když se budou snažit a trochu se s Malčou skamarádí, možná do konce prázdnin budou sami jezdit.
Situace se opakovala nějakou dobu, ale začali za zvířaty sami chodit a donášeli jim větvičky nebo jablka a pod. Ale nic se nezměnilo, chvilku s námi zůstali a pak je zase zaujalo něco jiného.
Co vidím za dalšich pár dnů? Malča se zrovna váli, kluci jdou za ní a ten odvážnější si na ni sednul. A Malča ho jako pírko zvedla! Překvapený kluk sice hned seskočil, ale zachvíli se za ní zase vydal a zkusil sám vyšplhat. Malka ho tentokrát strpěla a za chvíli se mu to povedlo. A pak už na ni postupně začali kluci sami, bez osedlání "jezdit jako džigitové", kdykoli jim to dovolila. Získali si její důvěru.
Dovoluji si ještě upozornit na další věc: V poměrně krátké době se značně změnilo chování obou chlapců, zklidnili se, vzrostlo jejich soustředění a snad i trochu jejich fyzické schopnosti. V důsledku přátelské ale vcelku nekompromisní povahy osličky se brzy naučili respektu a začli brát obě zvířata jako partnery. Snad se zde projevil kladný vliv asinoterapie. Skoro mi bylo líto, že se vracejí do města.
V nadpisu jsem použil málo obvyklý termín "džigit" jen shodou okolností z posledních týdnů. Uvědomuji si že mezi obyčejným jezdcem na koni a džigitem je nebetyčný rozdíl. Společné mají oba snad jen to, že u obou je potřebná vzájemná důvěra se svým koněm a oba se museli dopracovat ke svému umění krok za krokem.
Ale zatímco normálnímu jezdci postačí k příjemné a bezpečné projížďce dobře vycvičený kůň a pár základních lekcí, džigit pracuje se svým koněm v plné rychlosti, obtížných pozicích a ve volnosti, ve velikém stresu, před velkým množstvím lidí, dříve hlavně v boji! Vzájemná důvěra s koněm je tady pro člověka životně důležitá a též výcvik musí být mnohem důkladnější.
Vzpoměl jsem si zde na jeden příběh, který Swámidží mnohokrát vyprávěl na různých místech naší zeměkoule a stále jej připomíná: Taming the wild horses (můžete jej shlédnout na Youtube i s překladem). Poučení odsud plynoucí má docela universální platnost a může sloužit jako všeobecné vodítko pro mnoho různých jiných věcí. Zde jakoby přímo popisuje metodou Přirozené komunikace a nenásilného výcviku koní. Děkuji Swámidžímu a jeho duchovní linii, že mě v mém osobním učení s Malkou neomylně přivedl až sem, k džigitům :-)
Pokud se někdo zasměje nad tímto termínem u oslíků, nevadí. Ale moderní technika (mám na mysli video na internetu) mi doslova umožnila vidět, jakého mistrovství lze dosáhnout s těmito ušatými kamarády i při základním výcviku. Přímo mě nadchly v tomto směru ukázky výsledků práce Jiřího Bendy. Moc pěknou práci s koňmi ukazuje Zuzka Prokopová na EquiTV a často se sem vracím.
Děkuji Oldovi Novákovi za krásná instruktážní videa i trpělivou práci s odpověďmi v diskuzi k uvedeným tématům. Jeho způsob i škola je pro mě ze všech, co jsem na internetu navštívil, asi nejpřístupnější. Děkuji všem průkopníkům i mnoha autorům za jejich práci v oboru Natural Horsemanshipu a předávání vědomostí dalším.
A konečně děkuji i paní Markétě z Ranče na Žarách, která je opravdický džigit, že neváhala ani vteřinu a poskytla nám, obyčejným "oslíkům" první praktické vysvětlení a názorné ukázky, jak postupovat ve výcviku při práci ze země.
