neděle 22. června 2008

Hrátky při kouzelném slunovratu

Pátým rokem se starám hlavně o blaho svých "oslíků", ale tím zároveň i o své zdraví: Už několik dní mám zafačované koleno, když jsem před pár dny s nimi prohrál v nové hře, nazvané "Kdo bude první u branky do ohrady". Vlastně ta hra vznikla z mé pohodlnosti, jako moje nejnovější oslovina :-)

Abych si usnadnil práci na stavbě seníku, postavil jsem kolem ohradu, kde bych mohl nerušeně pracovat, anebo kde Malka s Bělou přebývají v době mé nepřítomnosti. Obě naše "děvčata" jsou totiž velmi aktivní, nic nenechají bez povšimnutí, do všeho strkají nos, na všechno si musí "sáhnout".

Vně ohrady máme velkou posečenou louku a ještě větší louky dosud neposečené. Malka s Bělkou tam ale samy nejdou! Musím jít sám první a nabídnout jim něco dobrého a zajímavého k snědku - třeba přitaženou jasanovou větev. Většinou pospíchám, abych zase přibil nějaké to další prkno na střechu, a tak jsem začal s tou novou hrou: "Děcka, kdo bude první u branky ven z ohrady?" A sám běžím jak o závod. Oni se však jenom klidně přiloudají, teprve až vidí tu větev.

Začíná druhá část hry: Poznenáhlu a nenápadně se začínám stahovat zpátky do ohrady. Když už jsem dost blízko vrátek, vystartuji, abych už byl zase na pracovišti a chci za sebou zavřít vrátka. Jenomže hru tentokrát vyhrála Bělka, když si v plné rychlosti a váze svých 60 kg prorazila cestu zpátky mezi mým kolenem a sloupkem branky. Malka proběhla okolo mne z druhé strany jenom o fousek pozadu.

V koleně to křuplo a snad pouhý závan větru kolem nich mě okamžitě složil na zem. Oba "oslíci" se jenom podívali, jak se zase pomalu zvedám se země, pak ztratili další zájem a odešli zpátky na rozkvetlou louku...Vklidu jsem mohl za sebou zavřít, ale to bylo asi tak vše co jsem ještě toho dne stihl udělat...Vlastně ne úplně. Ještě v lehu na zádech jsem si trochu "zabicykloval", abych se přesvědčil zda koleno drží pohromadě.

Snad dílem šťastné náhody cvičím po velkou část svého dosavadního života Sarva Hita Ásany, cviky "dobré pro všechny" ze sytému Jóga v denním životě. Necvičím je nijak soustavě a systematicky, ale v nesčetných variacích se k nim stále vracím, zejména, když je mi nejhůř.
Zrovna před pár dny jsem si procvičoval sestavu Khatu Pránam, která je již součástí prvního dílu cvičení. Vychází se ze sedu na patách. Ten teď bude pro mne po nějakou dobu nedostupný...O to víc však mohu přemítat o významu tohoto a dalších cvičení.

Při cvičení jógy totiž nezáleží až tak na počtu nebo obtížnosti cviků, jako spíš na kvalitě jejich provedení. Vědomé procítění každého detailu pohybu, protažení a fáze napětí. Hluboký nádech doprovází pohyb, při kterém do těla nebo jeho určité části vstupuje čistá energie z okolí. Protipohybem s hlubokým výdechem zase odchází z těla všechny nečistoty, trápení a bolesti...

Hluboký podřep, ve kterém jsem až dosud vykonával velkou část prací ve stáji, jako uklízení a dojení, jsem teď nucen nahradit stojem s hlubokým předklonem anebo sedem. Bělunka si toho při dojení hned všimla a využila k mnohem častějším přestávkám.

Tak ráno sedíme pohodlně v boudě vedle sebe, sluníčko nás hřeje. Je jasná obloha, bezvětří, úplný klid. Jen ptáci kolem prozpěvují. Zdálky je slyšet letadlo. Malka nastražila uši: Na naši louku kolem potoka právě přihopkal srneček, už ho asi delší dobu pozorovala. Brok leží vedle nás na zemi, nejeví zájem, asi jenom čeká na mléko. Taky už se na ně těším.

Zavelím (a jsem to opravdu já, kdo tady velí?): "Konec odpočinku"! Konec toho skvělého uvolnění, při kterém působí všechny ty hojivé přírodní síly v nás i kolem?... "Vstáváme, do práce se dáváme!"

Zdá se, že to moje nové bolínko se zázračně rychle hojí. Že by snad přece jen nějaká kouzla o slunovratu?

Žádné komentáře: