je jeden z nesčetných indických svátků a zároveň velký oslí trh. Koná se od nepaměti každoročně u vesničky Vauth ve státě Gudžarát. Začíná o úplňku měsíce Kartik podle tamějšího lunárního kalendáře. Jestli se nemýlím, tak začíná právě v těchto dnech.
Zmínky o této události jsem našel na webu při vyhledávání klíčových slov, týkajících se činností ve spojitosti s oslíky. A následně pak i mnoho pěkných obrázků, hlavně na Flickru, některé z nich tu přikládám.
Onen trh a zároveň svátek se koná v místě poblíž soutoku sedmi řek u vesničky Vauth. Podle pověsti je toto místo i domovinou sedmi velkých světců a jednou zde zavítal i král Kartikeya - syn samotného boha Šivy. Podle jeho jména i této události je pojmenován celý následující indický měsíc.
Vesnička Vauth je během roku na zdejší poměry docela malá - má jen asi 2000 obyvatel, ale v době konání oslího trhu tu přijde až půl milionů lidí. Rozloha areálu je něco kolem 5 čtverečních km. Je to celostátně hospodářsky důležitá událost, protože se tu každoročně prodá asi 4 až 5 tisíc oslíků a dochází k výměně souvisejích věcí a produktů.
Skrze těch několika obrázků taky získávám nové "oslí" poznatky: Třeba způsob jakým se oslíci učí vstupovat do vody a s jakou snadností a hromadně tam pak chodí. Asi to má určitou souvislost i s daným klimatem, ale každý oslíkář ví o čem je tu řeč. Nebo způsob uvazování - zde není skoro žádné třeba. Nebo barevné označování - podle příslušnosti k určitému stádu. A několik dalších detailů, které při zběžném pohledu nemusí být zřejmé.
Vautha Mela se poslední dobou stává i turisticky vyhledávanou akcí, je to jeden z nejbarvitějších svátků, srovnatelný snad jedině se světově proslulým velbloudím trhem v Puskharu v sousedním Rádžastánu.
úterý 11. listopadu 2008
středa 29. října 2008
Vylet do Roznova
Jedno krásné ráno jsme se zase konečně vydali na svou "malou oslí cestu". Hlavním důvodem sice bylo rodinné setkání, ale neméně důležitým bodem byla má dlouhodobá cestovatelská příprava. Po celý rok nebyl na ty věci čas kvůli stavbě seníku. Konečně však máme střechu nad hlavou. Tak jsem narychlo ušil cestovní vaky pro Malku ze starých povleků křesel. Při zkouškách ji ty vaky celkem seděly na míru, ale když jsem tam naložil náklad (asi 20 kg), tak se ji to prověsilo pod břicho. Ale už nebyl čas, tak jenom přeložit tak, aby ji to nikde netlačilo a nevyčnívaly žádné hranaté výčnělky - a vyšli jsme.
Cestou bylo jako vždy mnoho setkání a hovorů. Jeden turista říkal, že nedávno potkal ve Vysokých Tatrách až nedaleko pod Slavkovským štítem jednoho mladíka s kozou - chodí prý tak odmalička spolu. Nu vida: Naši noví neznámí kamarádi... Na úbočí Javorníka jsme potkali známé. Divili se, kde se tu bereme. Malka si brzy nato zakřičela na jednoho psa, který ji chtěl prohánět. Jedno z děvčat, která doprovázel, neslo obrovský batoh. "Odkud s tím jdete? Z Javorníka, ale to mám jenom takovou cvičnou atrapu. Tak to jsme na tom skoro stejně, akorát že my jdeme teprve nahoru"...
Sedlo Javorníka je asi na půl cesty a byli jsme tam docela rychle, Malka se trochu zpotila. Tady jsme zvolnili tempo a vyhřívali se na sluníčku, kde to šlo, Mala s Bělkou si cestou pochutnávaly na všech darech přírody a následovalo ještě mnoho dalších rozhovorů. Brzy jsme byli dole na Pasekách. Poslední kilometr po asfaltce přes vesnici šly obě "holky" vzorně na vodítku, tak že jsem mohl druhou rukou poslat z mobilu zprávu o dosažení cíle. Cesta dlouhá necelých 15 km nám trvala asi 4 hodiny.
Domácímu pejsku Arnoldovi se ale naše karavana nijak nelíbila, hlavně proto že Bělka si jej dovolila náznakově trknout (ona to tak dělá jenom těm nejhodnějším), takže se po dobu párty museli přemístit na louku za dům. Po skončení jsme se ještě se všemi rozloučili a šli doprovodit Irenku domů.
Z různých důvodů jsem chtěl pokračovat hned zpátky domů, s tím že si cestou někde odpočneme. Vydali jsme se na cestu už potmě. Avšak nedaleko odtud obě zvířata rozhodla nejít dál. Zastavila na pěkném suchém místě na kraji lesa a městské zástavby. Stačilo jen se dovolit u místního občana a uložit se k bivaku. Zvířata jsem ale musel uvázat, protože blízko byly nějaké neoplocené parcely se stavbami. Ve tmě se mi vysypal batoh a začlo velké hledání věcí ve vrstvě napadaného listí. Dobře posloužila baterka, co mi prozíravě půjčili rožnováci na cestu.
Noc ubíhala pod starými lípami a hvězdami s měsícem v úplňku. Ten však postupoval velice, velice pomalu od východu k západu :-) Na tomto "tábořišti" nebylo moc místa a tak jsem musel Malku i Bělu několikrát přemísťovat, protože se zapletly mezi stromy. Obě milé kamarádky byly však velice klidné, pohybovaly se téměř neslyšně. Zatímco Bělka většinu noci polehávala a jednou si dokonce přisedla i ke mně, Malka byla většinou stále vzhůru a jenom dvakrát za celou noc si asi na půlhodinku lehla
Ráno ještě před úsvitem balím věci a vydáváme se na zpáteční cestu. Kousek za vesnicí, už na úpatí Veřovických vrchů jdeme kolem nově postavené kapličky. Zastavujeme, protože tou dobou je třeba podojit Bělku. Ona je již na to tak zvyklá, že stojí úplně klidně, a protože je docela chladno, ani si v průběhu dojení nesedáme jako jindy.
Misku s mlékem dávám Panence Marii k nohám a zkouším si přeříkat modlitbičku z dětství: "Zdrávas Mária, milosti plna..." ale moc si ji už nepamatuji. Též se mi vybavuje připomínka na jeden verš z Bhagavadgíty. Tady je:
Pak se s chutí o to mléčko podělíme s Malkou a jdeme dál.
Údolí, kterým stoupáme směrem ke Kamenárce je dosti hluboké, a tak první paprsky slunce nás vítají až po nějaké době. Cestou se ještě stačím umýt v potoce a postupně odkládám vrstvy oblečení. Na hřeben a hlavní Evropské rozvodí Odra - Dunaj dojdeme docela rozehřátí.
V sedle mezi Kamenárkou a Velkým Javorníkem blízko pramene Jičínky si ještě prostudujeme informace z tabule naučné stezky a již se zvolna přesouváme na naše známé severní svahy a domů na Horečky. Moje kamarádky nijak nespěchají, já ovšem ano, tak mi nezbývá, než se chvílema zapřáhnout s Malkou a zkoušet kdo z nás je silnější... Doma nás přece čeká tolik dobrého sena, oběd a odpočinek :D
Cestou bylo jako vždy mnoho setkání a hovorů. Jeden turista říkal, že nedávno potkal ve Vysokých Tatrách až nedaleko pod Slavkovským štítem jednoho mladíka s kozou - chodí prý tak odmalička spolu. Nu vida: Naši noví neznámí kamarádi... Na úbočí Javorníka jsme potkali známé. Divili se, kde se tu bereme. Malka si brzy nato zakřičela na jednoho psa, který ji chtěl prohánět. Jedno z děvčat, která doprovázel, neslo obrovský batoh. "Odkud s tím jdete? Z Javorníka, ale to mám jenom takovou cvičnou atrapu. Tak to jsme na tom skoro stejně, akorát že my jdeme teprve nahoru"...
Sedlo Javorníka je asi na půl cesty a byli jsme tam docela rychle, Malka se trochu zpotila. Tady jsme zvolnili tempo a vyhřívali se na sluníčku, kde to šlo, Mala s Bělkou si cestou pochutnávaly na všech darech přírody a následovalo ještě mnoho dalších rozhovorů. Brzy jsme byli dole na Pasekách. Poslední kilometr po asfaltce přes vesnici šly obě "holky" vzorně na vodítku, tak že jsem mohl druhou rukou poslat z mobilu zprávu o dosažení cíle. Cesta dlouhá necelých 15 km nám trvala asi 4 hodiny.
Domácímu pejsku Arnoldovi se ale naše karavana nijak nelíbila, hlavně proto že Bělka si jej dovolila náznakově trknout (ona to tak dělá jenom těm nejhodnějším), takže se po dobu párty museli přemístit na louku za dům. Po skončení jsme se ještě se všemi rozloučili a šli doprovodit Irenku domů.
Z různých důvodů jsem chtěl pokračovat hned zpátky domů, s tím že si cestou někde odpočneme. Vydali jsme se na cestu už potmě. Avšak nedaleko odtud obě zvířata rozhodla nejít dál. Zastavila na pěkném suchém místě na kraji lesa a městské zástavby. Stačilo jen se dovolit u místního občana a uložit se k bivaku. Zvířata jsem ale musel uvázat, protože blízko byly nějaké neoplocené parcely se stavbami. Ve tmě se mi vysypal batoh a začlo velké hledání věcí ve vrstvě napadaného listí. Dobře posloužila baterka, co mi prozíravě půjčili rožnováci na cestu.
Noc ubíhala pod starými lípami a hvězdami s měsícem v úplňku. Ten však postupoval velice, velice pomalu od východu k západu :-) Na tomto "tábořišti" nebylo moc místa a tak jsem musel Malku i Bělu několikrát přemísťovat, protože se zapletly mezi stromy. Obě milé kamarádky byly však velice klidné, pohybovaly se téměř neslyšně. Zatímco Bělka většinu noci polehávala a jednou si dokonce přisedla i ke mně, Malka byla většinou stále vzhůru a jenom dvakrát za celou noc si asi na půlhodinku lehla
Ráno ještě před úsvitem balím věci a vydáváme se na zpáteční cestu. Kousek za vesnicí, už na úpatí Veřovických vrchů jdeme kolem nově postavené kapličky. Zastavujeme, protože tou dobou je třeba podojit Bělku. Ona je již na to tak zvyklá, že stojí úplně klidně, a protože je docela chladno, ani si v průběhu dojení nesedáme jako jindy.
Misku s mlékem dávám Panence Marii k nohám a zkouším si přeříkat modlitbičku z dětství: "Zdrávas Mária, milosti plna..." ale moc si ji už nepamatuji. Též se mi vybavuje připomínka na jeden verš z Bhagavadgíty. Tady je:
Všechny živé bytosti vznikají z potravy,
potrava vzniká z deště,
déšť vzniká z oběti,
oběť se rodí z lidských činů.
potrava vzniká z deště,
déšť vzniká z oběti,
oběť se rodí z lidských činů.
Pak se s chutí o to mléčko podělíme s Malkou a jdeme dál.
Údolí, kterým stoupáme směrem ke Kamenárce je dosti hluboké, a tak první paprsky slunce nás vítají až po nějaké době. Cestou se ještě stačím umýt v potoce a postupně odkládám vrstvy oblečení. Na hřeben a hlavní Evropské rozvodí Odra - Dunaj dojdeme docela rozehřátí.
V sedle mezi Kamenárkou a Velkým Javorníkem blízko pramene Jičínky si ještě prostudujeme informace z tabule naučné stezky a již se zvolna přesouváme na naše známé severní svahy a domů na Horečky. Moje kamarádky nijak nespěchají, já ovšem ano, tak mi nezbývá, než se chvílema zapřáhnout s Malkou a zkoušet kdo z nás je silnější... Doma nás přece čeká tolik dobrého sena, oběd a odpočinek :D
pondělí 29. září 2008
Doba jasanových listů
Neklamným znamením začátku podzimu je období padání jasanových listů. Dříve jsem o tom vůbec nevěděl, ale od té doby co pravidelně brouzdáme s Malkou a Bělou po Horečce za pastvou to vím zcela jistě.
V barvě listí stromů a keřů ještě zcela převládá zelená, jen tu a tam se některé začínají vybarvovat do zlaté a červené. Ale vždycky, když se náhle ochladí, zaprší a začne foukat silnější vítr, nacházíme na určitých místech spadlé jasanové listy nebo celé větvičky.
Obě "děcka" je mají hrozně rády a nikdy se tu neopomenou na chvíli zastavit. Listy jsou ještě pořád zelené, ale nádherně křehoučké, musí tam být něco moc dobrého...Tak zatímco mlsají, sbírám též to listí do kytic. Jak to "děvčata" vidí, předbíhají se v tom, která bude u mne dřív a kytici si "slupne".
Tady a v nesčetných dalších příležitostech obě přímo vyzařují svou nesmírnou radost ze života a dovedou ji nádherně sdílet. Jsem jim za to moc vděčný. Zvířata mají velkou část z toho, co my lidé nemáme. Možná jsme to jednou měli, ale kdysi dávno ztratili a dosud marně hledáme...Mastana!
O tomto cizím slově nedávno vyprávěl Swámidži: "...je to stav čisté a trvalé radosti, bez jakékoli starosti nebo zármutku. Je to jako opilost boží láskou. Něco vám ukradli? Nevadí. Pokazilo se auto? Nevadí. Někdo tě pomlouvá? Co na tom...Zkrátka na ničem nezáleží- s výjimkou Boha, Života, Existence. Jsi prostě v božím vědomí, v náručí samotné bohyně Matky Země.
Někdy je ti zima, jindy horko, štípou komáři, nemáš co jíst, oblečení chatrné, nemáš se ani kde schovat před větrem a deštěm, jenom hvězdy nad hlavou...Nevadí. Nezáleží na tom co se událo, zda dobré nebo špatné. Po noci zase přijde den. Co se jednou udělalo, bude časem zase zničeno. Co se postavilo, bude jednou rozebráno. Co se narodilo, jednou zemře. Kdo přišel, zase odejde. Co se objevilo, po čase zmizí. Tak, proč si dělat starosti?
Mastana. Snadno se to řekne, velmi těžko uskuteční...
Buď stále šťastný. Mastana!
Tak alespoň pěkně po anglicku - Keep smiling :-)
V barvě listí stromů a keřů ještě zcela převládá zelená, jen tu a tam se některé začínají vybarvovat do zlaté a červené. Ale vždycky, když se náhle ochladí, zaprší a začne foukat silnější vítr, nacházíme na určitých místech spadlé jasanové listy nebo celé větvičky.
Obě "děcka" je mají hrozně rády a nikdy se tu neopomenou na chvíli zastavit. Listy jsou ještě pořád zelené, ale nádherně křehoučké, musí tam být něco moc dobrého...Tak zatímco mlsají, sbírám též to listí do kytic. Jak to "děvčata" vidí, předbíhají se v tom, která bude u mne dřív a kytici si "slupne".
Tady a v nesčetných dalších příležitostech obě přímo vyzařují svou nesmírnou radost ze života a dovedou ji nádherně sdílet. Jsem jim za to moc vděčný. Zvířata mají velkou část z toho, co my lidé nemáme. Možná jsme to jednou měli, ale kdysi dávno ztratili a dosud marně hledáme...Mastana!
O tomto cizím slově nedávno vyprávěl Swámidži: "...je to stav čisté a trvalé radosti, bez jakékoli starosti nebo zármutku. Je to jako opilost boží láskou. Něco vám ukradli? Nevadí. Pokazilo se auto? Nevadí. Někdo tě pomlouvá? Co na tom...Zkrátka na ničem nezáleží- s výjimkou Boha, Života, Existence. Jsi prostě v božím vědomí, v náručí samotné bohyně Matky Země.
Někdy je ti zima, jindy horko, štípou komáři, nemáš co jíst, oblečení chatrné, nemáš se ani kde schovat před větrem a deštěm, jenom hvězdy nad hlavou...Nevadí. Nezáleží na tom co se událo, zda dobré nebo špatné. Po noci zase přijde den. Co se jednou udělalo, bude časem zase zničeno. Co se postavilo, bude jednou rozebráno. Co se narodilo, jednou zemře. Kdo přišel, zase odejde. Co se objevilo, po čase zmizí. Tak, proč si dělat starosti?
Mastana. Snadno se to řekne, velmi těžko uskuteční...
Buď stále šťastný. Mastana!
Tak alespoň pěkně po anglicku - Keep smiling :-)
neděle 22. června 2008
Hrátky při kouzelném slunovratu
Pátým rokem se starám hlavně o blaho svých "oslíků", ale tím zároveň i o své zdraví: Už několik dní mám zafačované koleno, když jsem před pár dny s nimi prohrál v nové hře, nazvané "Kdo bude první u branky do ohrady". Vlastně ta hra vznikla z mé pohodlnosti, jako moje nejnovější oslovina :-)
Abych si usnadnil práci na stavbě seníku, postavil jsem kolem ohradu, kde bych mohl nerušeně pracovat, anebo kde Malka s Bělou přebývají v době mé nepřítomnosti. Obě naše "děvčata" jsou totiž velmi aktivní, nic nenechají bez povšimnutí, do všeho strkají nos, na všechno si musí "sáhnout".
Vně ohrady máme velkou posečenou louku a ještě větší louky dosud neposečené. Malka s Bělkou tam ale samy nejdou! Musím jít sám první a nabídnout jim něco dobrého a zajímavého k snědku - třeba přitaženou jasanovou větev. Většinou pospíchám, abych zase přibil nějaké to další prkno na střechu, a tak jsem začal s tou novou hrou: "Děcka, kdo bude první u branky ven z ohrady?" A sám běžím jak o závod. Oni se však jenom klidně přiloudají, teprve až vidí tu větev.
Začíná druhá část hry: Poznenáhlu a nenápadně se začínám stahovat zpátky do ohrady. Když už jsem dost blízko vrátek, vystartuji, abych už byl zase na pracovišti a chci za sebou zavřít vrátka. Jenomže hru tentokrát vyhrála Bělka, když si v plné rychlosti a váze svých 60 kg prorazila cestu zpátky mezi mým kolenem a sloupkem branky. Malka proběhla okolo mne z druhé strany jenom o fousek pozadu.
V koleně to křuplo a snad pouhý závan větru kolem nich mě okamžitě složil na zem. Oba "oslíci" se jenom podívali, jak se zase pomalu zvedám se země, pak ztratili další zájem a odešli zpátky na rozkvetlou louku...Vklidu jsem mohl za sebou zavřít, ale to bylo asi tak vše co jsem ještě toho dne stihl udělat...Vlastně ne úplně. Ještě v lehu na zádech jsem si trochu "zabicykloval", abych se přesvědčil zda koleno drží pohromadě.
Snad dílem šťastné náhody cvičím po velkou část svého dosavadního života Sarva Hita Ásany, cviky "dobré pro všechny" ze sytému Jóga v denním životě. Necvičím je nijak soustavě a systematicky, ale v nesčetných variacích se k nim stále vracím, zejména, když je mi nejhůř.
Zrovna před pár dny jsem si procvičoval sestavu Khatu Pránam, která je již součástí prvního dílu cvičení. Vychází se ze sedu na patách. Ten teď bude pro mne po nějakou dobu nedostupný...O to víc však mohu přemítat o významu tohoto a dalších cvičení.
Při cvičení jógy totiž nezáleží až tak na počtu nebo obtížnosti cviků, jako spíš na kvalitě jejich provedení. Vědomé procítění každého detailu pohybu, protažení a fáze napětí. Hluboký nádech doprovází pohyb, při kterém do těla nebo jeho určité části vstupuje čistá energie z okolí. Protipohybem s hlubokým výdechem zase odchází z těla všechny nečistoty, trápení a bolesti...
Hluboký podřep, ve kterém jsem až dosud vykonával velkou část prací ve stáji, jako uklízení a dojení, jsem teď nucen nahradit stojem s hlubokým předklonem anebo sedem. Bělunka si toho při dojení hned všimla a využila k mnohem častějším přestávkám.
Tak ráno sedíme pohodlně v boudě vedle sebe, sluníčko nás hřeje. Je jasná obloha, bezvětří, úplný klid. Jen ptáci kolem prozpěvují. Zdálky je slyšet letadlo. Malka nastražila uši: Na naši louku kolem potoka právě přihopkal srneček, už ho asi delší dobu pozorovala. Brok leží vedle nás na zemi, nejeví zájem, asi jenom čeká na mléko. Taky už se na ně těším.
Zavelím (a jsem to opravdu já, kdo tady velí?): "Konec odpočinku"! Konec toho skvělého uvolnění, při kterém působí všechny ty hojivé přírodní síly v nás i kolem?... "Vstáváme, do práce se dáváme!"
Zdá se, že to moje nové bolínko se zázračně rychle hojí. Že by snad přece jen nějaká kouzla o slunovratu?
Abych si usnadnil práci na stavbě seníku, postavil jsem kolem ohradu, kde bych mohl nerušeně pracovat, anebo kde Malka s Bělou přebývají v době mé nepřítomnosti. Obě naše "děvčata" jsou totiž velmi aktivní, nic nenechají bez povšimnutí, do všeho strkají nos, na všechno si musí "sáhnout".
Vně ohrady máme velkou posečenou louku a ještě větší louky dosud neposečené. Malka s Bělkou tam ale samy nejdou! Musím jít sám první a nabídnout jim něco dobrého a zajímavého k snědku - třeba přitaženou jasanovou větev. Většinou pospíchám, abych zase přibil nějaké to další prkno na střechu, a tak jsem začal s tou novou hrou: "Děcka, kdo bude první u branky ven z ohrady?" A sám běžím jak o závod. Oni se však jenom klidně přiloudají, teprve až vidí tu větev.
Začíná druhá část hry: Poznenáhlu a nenápadně se začínám stahovat zpátky do ohrady. Když už jsem dost blízko vrátek, vystartuji, abych už byl zase na pracovišti a chci za sebou zavřít vrátka. Jenomže hru tentokrát vyhrála Bělka, když si v plné rychlosti a váze svých 60 kg prorazila cestu zpátky mezi mým kolenem a sloupkem branky. Malka proběhla okolo mne z druhé strany jenom o fousek pozadu.
V koleně to křuplo a snad pouhý závan větru kolem nich mě okamžitě složil na zem. Oba "oslíci" se jenom podívali, jak se zase pomalu zvedám se země, pak ztratili další zájem a odešli zpátky na rozkvetlou louku...Vklidu jsem mohl za sebou zavřít, ale to bylo asi tak vše co jsem ještě toho dne stihl udělat...Vlastně ne úplně. Ještě v lehu na zádech jsem si trochu "zabicykloval", abych se přesvědčil zda koleno drží pohromadě.
Snad dílem šťastné náhody cvičím po velkou část svého dosavadního života Sarva Hita Ásany, cviky "dobré pro všechny" ze sytému Jóga v denním životě. Necvičím je nijak soustavě a systematicky, ale v nesčetných variacích se k nim stále vracím, zejména, když je mi nejhůř.
Zrovna před pár dny jsem si procvičoval sestavu Khatu Pránam, která je již součástí prvního dílu cvičení. Vychází se ze sedu na patách. Ten teď bude pro mne po nějakou dobu nedostupný...O to víc však mohu přemítat o významu tohoto a dalších cvičení.
Při cvičení jógy totiž nezáleží až tak na počtu nebo obtížnosti cviků, jako spíš na kvalitě jejich provedení. Vědomé procítění každého detailu pohybu, protažení a fáze napětí. Hluboký nádech doprovází pohyb, při kterém do těla nebo jeho určité části vstupuje čistá energie z okolí. Protipohybem s hlubokým výdechem zase odchází z těla všechny nečistoty, trápení a bolesti...
Hluboký podřep, ve kterém jsem až dosud vykonával velkou část prací ve stáji, jako uklízení a dojení, jsem teď nucen nahradit stojem s hlubokým předklonem anebo sedem. Bělunka si toho při dojení hned všimla a využila k mnohem častějším přestávkám.
Tak ráno sedíme pohodlně v boudě vedle sebe, sluníčko nás hřeje. Je jasná obloha, bezvětří, úplný klid. Jen ptáci kolem prozpěvují. Zdálky je slyšet letadlo. Malka nastražila uši: Na naši louku kolem potoka právě přihopkal srneček, už ho asi delší dobu pozorovala. Brok leží vedle nás na zemi, nejeví zájem, asi jenom čeká na mléko. Taky už se na ně těším.
Zavelím (a jsem to opravdu já, kdo tady velí?): "Konec odpočinku"! Konec toho skvělého uvolnění, při kterém působí všechny ty hojivé přírodní síly v nás i kolem?... "Vstáváme, do práce se dáváme!"
Zdá se, že to moje nové bolínko se zázračně rychle hojí. Že by snad přece jen nějaká kouzla o slunovratu?
sobota 31. května 2008
Černý bez
Minulý týden, když tady skoro 5 dní vkuse pršelo, začly rozkvétat první bezinky. Je to ten krásný čas, kdy tráva začne růst jak divá a všechy rostliny i všechno živé se náramně rozvíjí. V té době se na louce taky začínají objevovat první kohoutky luční a kopretiny - jen z těch nejnápadnějších. Jen škoda že to tak rychle ubíhá! Teprve včera jsem se dostal k tomu, že jsem cestou kolem Horečky nasbíral pár bezových květů a založil první várku bezinkové limonády (někdo ji spíše nazývá bezinkové víno).
U nás doma se však používal ten první název, tak u něj zůstávám. Moje novojičínská babička celé léto připravovala tento (alespoň pro někoho) lahodný nápoj, musely ho být snad hektolitry, protože pokud mi paměť sahá, všichni ho rádi pili a nijak se s ním nešetřilo. Ve všech oknech stály 3 a 5 litrové sklenice s právě založenou limonádou a sodovkové sklenice nedávno stočené limonády. A v chladném výklenku ve zdi již čekaly vyrovnané řady hotových limonád. Děda Štěpán nás děti povzbuzoval k "okoštování" slovy: "...už to tam muzíruje..." Což tam doma u babičky, na "Najštiftě" v místním dialektu znamenalo, že limonáda už šumí, a při otevření i někdy vystřeluje jako šampaňské.
Ale zpátky k tomuto období černému bezu. Naše stádečko už kolikátou noc tráví venku na pastvě. Dopoledne se vracíme na pár hodin domů do chléva. Běluška dává na jedno dojení 1,4 litru mléka. V přestávce mezi dojením mi položí hlavu do klína a rychle přerývavě dýchá, jakoby mi chtěla sdělit, co všechno se tam venku v noci událo. Dlouho to trvá, než se ji dech uklidní. Podojíme mléčko, zkontrolujeme všechna "bolinka", vyčistíme, uklidníme a všichni si pak vklidu odpočneme. Z venku voní posečená tráva, za chlévem je rozkvetlá kalina a až z kraje lesa sem proudí vůně kvetoucích bezinek.
Vzpomínám si na naší milou sousedku, starou paní Kaděrkovou. K té skromné ženě přicházelo mnoho lidí na besedu. Svou vlídnou řečí dovedla každého potěšit. Jednou řekla přesně tuto větu:
Přikládám tady babiččin recept, dle kterého bezinkovou limonádu vyrábím:
Do 3 litrové skleněné láhve od okurek dám asi 1 až 2 cm cukru - cca 10% obsahu, 3 až 4 středně velké omyté bezové květy, 3 až 4 plátky citronu, zaliju až po hrdlo studenou vodou, přikryju pokličkou a postavím na slunce k oknu.
Druhý den ještě obsah důkladně promíchám a ponechám na slunci několik dnů, až se šťáva zakalí. Pak vyberu bezinky a citron, štávu přecedím přes síto do čistých pet lahví a ještě několik dní ponechám na slunci.
Pak ty láhve přemístím do sklepa a několik týdnů nechávám uzrát a "natlakovat". Hotovo. Pokud je tento postup dodržen a všechny proporce jsou OK, výsledkem je lahodný šumivý nápoj, který vydrží i několik měsíců.
Uvedl jsem tu záměrně jen přibližné podíly jednotlivých součástí, protože s ohledem na tuto přírodní alchymii ( má se používat nepřevařená pitná voda z pramene nebo ze studny, v takto připravené šťávě je též proměnlivý podíl a složení mikroflory a mikrofauny ), může v závislosti na obsahu cukru dojít k různým nežádoucím výsledkům :-(
U nás doma se však používal ten první název, tak u něj zůstávám. Moje novojičínská babička celé léto připravovala tento (alespoň pro někoho) lahodný nápoj, musely ho být snad hektolitry, protože pokud mi paměť sahá, všichni ho rádi pili a nijak se s ním nešetřilo. Ve všech oknech stály 3 a 5 litrové sklenice s právě založenou limonádou a sodovkové sklenice nedávno stočené limonády. A v chladném výklenku ve zdi již čekaly vyrovnané řady hotových limonád. Děda Štěpán nás děti povzbuzoval k "okoštování" slovy: "...už to tam muzíruje..." Což tam doma u babičky, na "Najštiftě" v místním dialektu znamenalo, že limonáda už šumí, a při otevření i někdy vystřeluje jako šampaňské.
Ale zpátky k tomuto období černému bezu. Naše stádečko už kolikátou noc tráví venku na pastvě. Dopoledne se vracíme na pár hodin domů do chléva. Běluška dává na jedno dojení 1,4 litru mléka. V přestávce mezi dojením mi položí hlavu do klína a rychle přerývavě dýchá, jakoby mi chtěla sdělit, co všechno se tam venku v noci událo. Dlouho to trvá, než se ji dech uklidní. Podojíme mléčko, zkontrolujeme všechna "bolinka", vyčistíme, uklidníme a všichni si pak vklidu odpočneme. Z venku voní posečená tráva, za chlévem je rozkvetlá kalina a až z kraje lesa sem proudí vůně kvetoucích bezinek.
Vzpomínám si na naší milou sousedku, starou paní Kaděrkovou. K té skromné ženě přicházelo mnoho lidí na besedu. Svou vlídnou řečí dovedla každého potěšit. Jednou řekla přesně tuto větu:
" ...kdysi se říkalo: Před černým bezem klekni a klobuk smekni "
Přikládám tady babiččin recept, dle kterého bezinkovou limonádu vyrábím:
Do 3 litrové skleněné láhve od okurek dám asi 1 až 2 cm cukru - cca 10% obsahu, 3 až 4 středně velké omyté bezové květy, 3 až 4 plátky citronu, zaliju až po hrdlo studenou vodou, přikryju pokličkou a postavím na slunce k oknu.
Druhý den ještě obsah důkladně promíchám a ponechám na slunci několik dnů, až se šťáva zakalí. Pak vyberu bezinky a citron, štávu přecedím přes síto do čistých pet lahví a ještě několik dní ponechám na slunci.
Pak ty láhve přemístím do sklepa a několik týdnů nechávám uzrát a "natlakovat". Hotovo. Pokud je tento postup dodržen a všechny proporce jsou OK, výsledkem je lahodný šumivý nápoj, který vydrží i několik měsíců.
Uvedl jsem tu záměrně jen přibližné podíly jednotlivých součástí, protože s ohledem na tuto přírodní alchymii ( má se používat nepřevařená pitná voda z pramene nebo ze studny, v takto připravené šťávě je též proměnlivý podíl a složení mikroflory a mikrofauny ), může v závislosti na obsahu cukru dojít k různým nežádoucím výsledkům :-(
úterý 6. května 2008
Broček
nám jakoby najednou zestárnul. Při poslední rvačce ho jedno štěně kouslo do čenichu. Všiml jsem si toho , když se pak celý třásl a zboku čumáku mu naskočila boule. Po několika dnech jsme našli před prahem jeho špičák. Už před časem jsme ale konstatovali, že nám šediví, tloustne a leniví. Až dosud náruživý lovec, sám se stává možnou kořistí.
Přivedli jsme ho s Vojtou k nám v létě 1996, byl velký asi jako kotě. Ťapina, jeho máma, nás ještě několik měsíců poté chodila navštěvovat a přinášela Bročkovi občas i nějaký starý rohlík. Když pršelo, seděla dlouhé hodiny v dešti před naším oknem a čekala na něj. Sám to neměl u nás zpočátku lehké, dostal jen malou bedýnku před vchodem, a to i v zimě.
Někdy s Ťapkou přišla i Brokova starší sestra Čerka a vymýšleli společné neplechy. Betonoval jsem v té době chodníky kolem domu. Neustále šmejdili kolem a chodili i přes ten čerstvý beton. Tak se tu do dneška uchovaly otisky jejich ťapek. Učily malého Broka novým kouskům, jak se dostat k nim (přes trať a silnici) a od nich zase zpátky. Byli jsme společně i daleko na Horečkách, tak daleko, že si malý musel i chvílema odpočnout v baťohu.
Když vyrostl a zesílil, poznal všechny živáčky v okruhu několika kilometrů. Znají ho tady na Horečkách snad všichni. Často nám na něj přišli požalovat, když něco vyvedl. K jeho smůle je skoro k nerozeznání od Bertíka, svého táty. Brok je sice povahy docela mírné, ale velice temperamentní a naprosto nesnáší když mu někdo fyzicky ublíží - to se stane okamžitě jeho nepřítelem. Všechny kočky v okolí by to mohly dosvědčit. A cizí pes v jeho rajónu? Neexistuje! Preventivně jej sám napadá první...
Od té doby, kdy k nám přibyl malý Broček se datuje moje praktické vzdělávání v oboru vztahů člověk-zvíře. Protože ty dávné vzpomínky na prázdniny u babičky kdy jsem mohl poprvé pozorovat zvířata zblízka, už dávno vymizely. Vzdělával jsem se při stovkách různých příhod které jsme s Brokem zažili. Nedají se pospsat ani vyjmenovat, většinu z nich jsem už zapomněl a jenom v určitých souvislostech se někdy zpětně vybyvují. Postupně jsem však mohl poznávat jeho povahu, vlastnosti, zvyky. Asi daleko lépe však poznal on to samé u mně. "Za mlada" jsme spolu rádi vyjížděli do širokého okolí. Já na kole, on vedle, někdy daleko přede mnou. Byli jsme spolu až na Libotínském koupališti, v Zubří, na Hukvaldech a jinde. V Mořkově jsme se jednou ztratili. Marně jsem ho hledal po celé vesnici až do večera. Trpělivě na mě čekal na té samé lesní cestě, po které jsme předtím přijeli...
On je pořád takový viditelný i neviditelný, všudepřítomný dobrý duch naší rodiny. Už dlouhých 12 roků je všude s námi. Nechybí snad na žádné fotce ze společných vycházek. Když přecházíme z místnosti do místnosti, všude nás následuje, všechny dvéře si sám otevře, jen je neumí zavírat.
---
Opět slyším Swámidžího a nádherný bhadžan Šivo Ham. Bůh Šiva a další bohyně, bozi a polobozi jsou častými postavami příběhů a podobenství, pomocí kterých Swámi vysvětluje některé skutečnosti nebo ne příliš zřejmé vztahy a zákonitosti. Byl to právě Broček, který mi též pomohl vyznat se ve spleti indických božstev a poodhalit kvality nejmocnějšího boha Šivy. Postupně jsem totiž pochopil, že i Brok sám má většinu jeho vlastností. Od té doby ho taky někdy oslovuji "Pane"...
Pán Šiva - bůh Ničitel všeho špatného, Osvoboditel, Sebestvořitel a čisté Vědomí - prostřednictvím slov Swámího Maheshwaranandy (ještě před pár dny u nás ve Střílkách, včera už odněkud z Mariboru ve Slovinsku...) opětovně připomíná, že onen krátký pobyt duše v těle během našeho života je jediná příležitost jak rozvinout dobré vlastnosti, uskutečnit dobré věci a předat získané znalosti druhým.
Něco podobného říká i básník Jiří Wolker v Baladě o očích topičových:
---
Dělník je smrtelný, práce je živá.
Antonín umírá, žárovka zpívá...
---
Přivedli jsme ho s Vojtou k nám v létě 1996, byl velký asi jako kotě. Ťapina, jeho máma, nás ještě několik měsíců poté chodila navštěvovat a přinášela Bročkovi občas i nějaký starý rohlík. Když pršelo, seděla dlouhé hodiny v dešti před naším oknem a čekala na něj. Sám to neměl u nás zpočátku lehké, dostal jen malou bedýnku před vchodem, a to i v zimě.
Někdy s Ťapkou přišla i Brokova starší sestra Čerka a vymýšleli společné neplechy. Betonoval jsem v té době chodníky kolem domu. Neustále šmejdili kolem a chodili i přes ten čerstvý beton. Tak se tu do dneška uchovaly otisky jejich ťapek. Učily malého Broka novým kouskům, jak se dostat k nim (přes trať a silnici) a od nich zase zpátky. Byli jsme společně i daleko na Horečkách, tak daleko, že si malý musel i chvílema odpočnout v baťohu.
Když vyrostl a zesílil, poznal všechny živáčky v okruhu několika kilometrů. Znají ho tady na Horečkách snad všichni. Často nám na něj přišli požalovat, když něco vyvedl. K jeho smůle je skoro k nerozeznání od Bertíka, svého táty. Brok je sice povahy docela mírné, ale velice temperamentní a naprosto nesnáší když mu někdo fyzicky ublíží - to se stane okamžitě jeho nepřítelem. Všechny kočky v okolí by to mohly dosvědčit. A cizí pes v jeho rajónu? Neexistuje! Preventivně jej sám napadá první...
Od té doby, kdy k nám přibyl malý Broček se datuje moje praktické vzdělávání v oboru vztahů člověk-zvíře. Protože ty dávné vzpomínky na prázdniny u babičky kdy jsem mohl poprvé pozorovat zvířata zblízka, už dávno vymizely. Vzdělával jsem se při stovkách různých příhod které jsme s Brokem zažili. Nedají se pospsat ani vyjmenovat, většinu z nich jsem už zapomněl a jenom v určitých souvislostech se někdy zpětně vybyvují. Postupně jsem však mohl poznávat jeho povahu, vlastnosti, zvyky. Asi daleko lépe však poznal on to samé u mně. "Za mlada" jsme spolu rádi vyjížděli do širokého okolí. Já na kole, on vedle, někdy daleko přede mnou. Byli jsme spolu až na Libotínském koupališti, v Zubří, na Hukvaldech a jinde. V Mořkově jsme se jednou ztratili. Marně jsem ho hledal po celé vesnici až do večera. Trpělivě na mě čekal na té samé lesní cestě, po které jsme předtím přijeli...
On je pořád takový viditelný i neviditelný, všudepřítomný dobrý duch naší rodiny. Už dlouhých 12 roků je všude s námi. Nechybí snad na žádné fotce ze společných vycházek. Když přecházíme z místnosti do místnosti, všude nás následuje, všechny dvéře si sám otevře, jen je neumí zavírat.
---
Opět slyším Swámidžího a nádherný bhadžan Šivo Ham. Bůh Šiva a další bohyně, bozi a polobozi jsou častými postavami příběhů a podobenství, pomocí kterých Swámi vysvětluje některé skutečnosti nebo ne příliš zřejmé vztahy a zákonitosti. Byl to právě Broček, který mi též pomohl vyznat se ve spleti indických božstev a poodhalit kvality nejmocnějšího boha Šivy. Postupně jsem totiž pochopil, že i Brok sám má většinu jeho vlastností. Od té doby ho taky někdy oslovuji "Pane"...
Pán Šiva - bůh Ničitel všeho špatného, Osvoboditel, Sebestvořitel a čisté Vědomí - prostřednictvím slov Swámího Maheshwaranandy (ještě před pár dny u nás ve Střílkách, včera už odněkud z Mariboru ve Slovinsku...) opětovně připomíná, že onen krátký pobyt duše v těle během našeho života je jediná příležitost jak rozvinout dobré vlastnosti, uskutečnit dobré věci a předat získané znalosti druhým.
Něco podobného říká i básník Jiří Wolker v Baladě o očích topičových:
---
Dělník je smrtelný, práce je živá.
Antonín umírá, žárovka zpívá...
---
středa 9. dubna 2008
Písnička "Louange à l'âne"
Zkouším tady přidat krátké video - písničku a fotografickou prezentaci - z loňského setkání francouzské asociace oslíkářů Mediane. Osel je po francouzsky Ane anebo taky Bourricot. Z názvu písně i obsahu fotek je zřejmé poslání těchto setkání: Poděkování, obdiv a úcta k těmto zvířatům. Zmíněná asociace se zabývá mnoha sociálními aspekty a vazbami které umožňují oslíci, především Asinoterapií.
Písničku zpívá Phillipe Forcioli, jeden z nejoblíbenějších současných umělců ve Francii, v našich hitparádách bohužel neznámý...
Video je ve větší kvalitě než na YouTube a k jeho okamžitému přehrání musí být dostatečně rychlé připojení k internetu, mi se to podařilo přehrát až offline, po nainstalování doplňku Firefoxu "Fast video download".
Písničku zpívá Phillipe Forcioli, jeden z nejoblíbenějších současných umělců ve Francii, v našich hitparádách bohužel neznámý...
Video je ve větší kvalitě než na YouTube a k jeho okamžitému přehrání musí být dostatečně rychlé připojení k internetu, mi se to podařilo přehrát až offline, po nainstalování doplňku Firefoxu "Fast video download".
pondělí 7. dubna 2008
Různé koníčky
Bělka s Malkou se toho dne pásly na louce u kolíku pod jižním svahem naší Horečky. Kvečeru jsme se spolu vydali na obvyklou procházku. Sotva jsme vycházeli na silnici, když obě holky natočily své radary (uši) směrem k protější stráni. Ozval se odtamtud typický zvuk terénních motocyklů. A než jsme došli k další odbočce, právě tam ti jezdci dojížděli.
Začal jsem své společnice uklidňovat, ale tu náhle oba stroje zastavily a motory začaly jen tiše bublat. "Dobrý den šéfe!", ozval se přední jezdec, mohutný zavalitý a již prošedivělý strejda v gumákách a pracovní nepromokavé bundě, jakoby zrovna přijel odněkud ze stavby. Ten druhý, asi o generaci mladší byl ale oblečen docela stylově, v závodnické kombinéze s reklamou. "Kde jsme se to tady octli ?", pokračoval ten první.
"Dobrý den, na kraji Frenštátu" odpovídám. Tajemný jezdec natáhnul ruku směrem k Červenému Kameni, "...A kde se dostaneme tam ?" "Do Kopřivnice" říkám. Chlapík na vteřinku zauvažoval. "Tak dobře, díky, ahoj. " Nasadili si brýle, jen trochu polechtali své oře a už byli dole v zatáče pod Horečkou. Tam zase oba motory zaburácely, stroje vzaly smykem odbočku k lesu, hluk rychle utichal, jezdci se pořád zmenšovali a brzy se proměnili ve dvě malé tečky, které zmizely na horizontu.
My jsme si ještě trochu polebedili na sluníčku na sousední Horečce. Malka se na pečlivě vybraném místě důkladně vyválela. Je to její očista, masáž a potěšení, které si nikdy nenechá ujít. Pomalu jsme se začli ubírat zase domů, aniž bychom vynechali jedinou zajímavost. Do chléva přicházíme až skoro za tmy. Znovu si promítám ten zážitek: Téměř jakoby se potkali poutníci ze dvou různých světů. A přesto spolu našli řeč.
Začal jsem své společnice uklidňovat, ale tu náhle oba stroje zastavily a motory začaly jen tiše bublat. "Dobrý den šéfe!", ozval se přední jezdec, mohutný zavalitý a již prošedivělý strejda v gumákách a pracovní nepromokavé bundě, jakoby zrovna přijel odněkud ze stavby. Ten druhý, asi o generaci mladší byl ale oblečen docela stylově, v závodnické kombinéze s reklamou. "Kde jsme se to tady octli ?", pokračoval ten první.
"Dobrý den, na kraji Frenštátu" odpovídám. Tajemný jezdec natáhnul ruku směrem k Červenému Kameni, "...A kde se dostaneme tam ?" "Do Kopřivnice" říkám. Chlapík na vteřinku zauvažoval. "Tak dobře, díky, ahoj. " Nasadili si brýle, jen trochu polechtali své oře a už byli dole v zatáče pod Horečkou. Tam zase oba motory zaburácely, stroje vzaly smykem odbočku k lesu, hluk rychle utichal, jezdci se pořád zmenšovali a brzy se proměnili ve dvě malé tečky, které zmizely na horizontu.
My jsme si ještě trochu polebedili na sluníčku na sousední Horečce. Malka se na pečlivě vybraném místě důkladně vyválela. Je to její očista, masáž a potěšení, které si nikdy nenechá ujít. Pomalu jsme se začli ubírat zase domů, aniž bychom vynechali jedinou zajímavost. Do chléva přicházíme až skoro za tmy. Znovu si promítám ten zážitek: Téměř jakoby se potkali poutníci ze dvou různých světů. A přesto spolu našli řeč.
čtvrtek 27. března 2008
O tom, jak pravda a láska zase jednou zvítězila
nad falešnou nadřazeností a násilím člověka.
Událo se to včera při naší každodenní vycházce. Skoro všude leží mokrý sníh a není se kde napást, studený vítr a sněhové přeháňky. Tak jsme si udělali trochu větší výšlap. Nahoru přes Vodárenskou Horečku kolem Janíka k Vlčině. Tam jsme se na chvilku setkali s Lídou a Brokem, kteří se už vraceli domů.
Zamířili jsme dolů Vlčí ďurou kolem Mařenčiny studánky až k Lubině. S Bělkou jsme svižně přeběhli první lávku u hřiště a čekali, zda Malka přece jednou konečně překoná své "iracionální" zábrany a vydá se za námi. Vždyť ta plechová lávka je velice bytelná, Malka by se na ni pohodlně vešla dvakrát. Co na tom, že je poněkud křiklavě červenobíle natřená a že kroky na ní trochu duní?
Ale ne, zůstala nedůvěřivě stát v dostatečné vzdálenosti. Nepomohly ani naše přesvědčovací akce. Bělka se jakoby umělecky protahovala a balancovala po okraji základového zdiva. Já jsem si mezitím přisedl trochu blíž na zábradlí a Malku všelijak lákal. Stále nic. Popošla jen pár krůčků a natočila se slastně bokem ke sluníčku, které na cvhíli vykouklo z mraků.
Tak jsme šli zase dál. Bylo mi už trochu zima a představil jsem si doma horký čaj s rumem a něco dobrého k tomu. Abych zkrátil cestu, namířil jsem po chodníčku kolem vody. Došli jsme až k železničnímu mostu. Tedy my s Bělou až za ten most, ale Malča zůstala stát před ním. V minulosti jsme tudy už mnohokrát prošli, tak jsem si myslel že není objektivní důvod proč nejít dál.
A začal tanec. Vrátili jsme se s Bělkou zpátky a ta když viděla jak Malku pobízím, začala taky. Ona už má takovou techniku, že se vztyčí na zadní a zplné výšky Malku drcne do zadku. Jsou to pořádné žduchance! Malka si to chvilku nechává líbit, ale pak vykvikne a kopne. A já jsem k tomu vzal klacek a když Běla drcla z jedné strany, švihnul jsem z druhé. Když nešla, začal jsem křičet i nadávat. To bylo kopanců! všichni jsme nějaké schytali.
Bělka zkusila jinou taktiku: Chytala Malku z boku na citlivých místech za srst. Samozřejmě jsem to zkoušel taky a táhnul Malku vší silou pod ten most. Když se nám povedlo popojít pár metrů dopředu, Malka udělala kličku a otočila se zpátky. Škubnutí za ohlávku a znova dokola. Žádný křik, žádné bití a kopance! Úplně vysílen jsem nakonec klesnul Malce přes záda a v duchu přiznal, že má pravdu. V ten samý okamžik se mi vyjevilo staré indické přísloví: "To jenom ve společnosti oslů se rozdávají kopance, ve společnosti moudrých se rozdává poznání..."
Okolí pod mostem se od naší poslední návštěvy změnilo, při úpravách vysekali keře na břehu, na betonovém ochozu byla velikánská kaluž, dole nebezpečně hučela řeka a z železné konstrukce mostu tak strašidelně kapala voda!
Dali jsme si rozchod a co nejrychleji jsem zamířil zpátky. Po serpentinách nahoru k Janíkovi jsem -v těžkých gumákách- klel jak špaček a odkládal jednu vrstvu oblečení za druhou. Nahoře v ledovém větru si ještě našly kousíček trávy a tam jsem zase ještě jednou zanadával a vrátil se pro Malu s vodítkem. Šli jsme potom spolu bez jediné zastávky až domů. Malka šla opatrně těsně za mnou. Na jednom místě, v nejprudším srázu mě dokonce přátelsky chytla za kapuci, jako by říkala: Tak dědku, přestaň už brblat.
Zahrnuji včerejší vycházku též jako 67. cvičení v překonávání různých překážek počítaje od podzimu roku 2006.
Událo se to včera při naší každodenní vycházce. Skoro všude leží mokrý sníh a není se kde napást, studený vítr a sněhové přeháňky. Tak jsme si udělali trochu větší výšlap. Nahoru přes Vodárenskou Horečku kolem Janíka k Vlčině. Tam jsme se na chvilku setkali s Lídou a Brokem, kteří se už vraceli domů.
Zamířili jsme dolů Vlčí ďurou kolem Mařenčiny studánky až k Lubině. S Bělkou jsme svižně přeběhli první lávku u hřiště a čekali, zda Malka přece jednou konečně překoná své "iracionální" zábrany a vydá se za námi. Vždyť ta plechová lávka je velice bytelná, Malka by se na ni pohodlně vešla dvakrát. Co na tom, že je poněkud křiklavě červenobíle natřená a že kroky na ní trochu duní?
Ale ne, zůstala nedůvěřivě stát v dostatečné vzdálenosti. Nepomohly ani naše přesvědčovací akce. Bělka se jakoby umělecky protahovala a balancovala po okraji základového zdiva. Já jsem si mezitím přisedl trochu blíž na zábradlí a Malku všelijak lákal. Stále nic. Popošla jen pár krůčků a natočila se slastně bokem ke sluníčku, které na cvhíli vykouklo z mraků.
Tak jsme šli zase dál. Bylo mi už trochu zima a představil jsem si doma horký čaj s rumem a něco dobrého k tomu. Abych zkrátil cestu, namířil jsem po chodníčku kolem vody. Došli jsme až k železničnímu mostu. Tedy my s Bělou až za ten most, ale Malča zůstala stát před ním. V minulosti jsme tudy už mnohokrát prošli, tak jsem si myslel že není objektivní důvod proč nejít dál.
A začal tanec. Vrátili jsme se s Bělkou zpátky a ta když viděla jak Malku pobízím, začala taky. Ona už má takovou techniku, že se vztyčí na zadní a zplné výšky Malku drcne do zadku. Jsou to pořádné žduchance! Malka si to chvilku nechává líbit, ale pak vykvikne a kopne. A já jsem k tomu vzal klacek a když Běla drcla z jedné strany, švihnul jsem z druhé. Když nešla, začal jsem křičet i nadávat. To bylo kopanců! všichni jsme nějaké schytali.
Bělka zkusila jinou taktiku: Chytala Malku z boku na citlivých místech za srst. Samozřejmě jsem to zkoušel taky a táhnul Malku vší silou pod ten most. Když se nám povedlo popojít pár metrů dopředu, Malka udělala kličku a otočila se zpátky. Škubnutí za ohlávku a znova dokola. Žádný křik, žádné bití a kopance! Úplně vysílen jsem nakonec klesnul Malce přes záda a v duchu přiznal, že má pravdu. V ten samý okamžik se mi vyjevilo staré indické přísloví: "To jenom ve společnosti oslů se rozdávají kopance, ve společnosti moudrých se rozdává poznání..."
Okolí pod mostem se od naší poslední návštěvy změnilo, při úpravách vysekali keře na břehu, na betonovém ochozu byla velikánská kaluž, dole nebezpečně hučela řeka a z železné konstrukce mostu tak strašidelně kapala voda!
Dali jsme si rozchod a co nejrychleji jsem zamířil zpátky. Po serpentinách nahoru k Janíkovi jsem -v těžkých gumákách- klel jak špaček a odkládal jednu vrstvu oblečení za druhou. Nahoře v ledovém větru si ještě našly kousíček trávy a tam jsem zase ještě jednou zanadával a vrátil se pro Malu s vodítkem. Šli jsme potom spolu bez jediné zastávky až domů. Malka šla opatrně těsně za mnou. Na jednom místě, v nejprudším srázu mě dokonce přátelsky chytla za kapuci, jako by říkala: Tak dědku, přestaň už brblat.
Zahrnuji včerejší vycházku též jako 67. cvičení v překonávání různých překážek počítaje od podzimu roku 2006.
středa 27. února 2008
Na pastvě
Je konec února, krásné nedělní odpoledne. Asi proto, že chodíme s naším stádečkem každodenně na několik hodin ven, dneska se nám nikam nechce. Zaléháme s Brokem na suché místo a vyhříváme se na sluníčku. Malka s Bělou se pasou opodál.
Pak ještě procházíme různá zákoutí Velké louky a k večeru se vracíme domů. Obě naše děvčata to vědí a honem běží za námi.
Pak ještě procházíme různá zákoutí Velké louky a k večeru se vracíme domů. Obě naše děvčata to vědí a honem běží za námi.
úterý 29. ledna 2008
Kozí mléko, ale nejen to
Za posledních několik let se mi k uvedenému tématu (jedná se o mléko naší kozy Bělky) nahromadilo mnoho faktů i souvislostí a rád bych to nějak uspořádal. Nejlépe formou stručné technické zprávy, jak se to kdysi dělávalo v práci:
1. Počátek období laktace:
Květen 2004. Bělce jakoby napuchlo jedno vemínko. Zrovna byl u nás i veterinář, aby píchnul Male injekci proti tetanu. Tak se též podíval Bělce na to vemínko. Trochu je prohnětl, zmáčknul struky...a už to bylo. Řekl, že se to může upravit i samo, v tomto případě je však lepší trochu mléka oddojit. Pokud se však začne dojit, pak je třeba v tom neustále a pravidelně pokračovat - nebo jinak hrozí záněty vemínka i další komplikace. Rozhodl jsem se pro tu druhou variantu a od té doby máme každý den kozí mléko...a
1.1.Konec období laktace ?
2.Technika ručního dojení:
Je dobře popsaná i nakreslená v knížce Chov koz (M. Fantová a kol., Praha 2000). Tuto techniku po celou dobu přesně dodržuji, a mačkám prsty pouze struky, palec a ukazováček, pak postupně další. Musel jsem zpočátku vyvinout značné úsilí a trpělivost, abych se to naučil a vydržel bolest v revmatických prstech. Zpočátku to šlo jen levou rukou - prsty na té druhé byly nepoužitelné, ale postupně se též vycvičily tak, že dneska to jde docela dobře oběma rukama současně.
2.1. Místo a čas dojení
tvoří samostatnou kapitolou této techniky, protože jsme si museli oba (Bělka i já) na sebe a na ty nové věci zvyknout a poznat co a jak, kdy a kde. Je pravda že teď dojíme většinou ve chlévě v jednom čistém koutku, ale je to spíš otázka pohodlí. Samotné místo není až tak důležité, zkusili jsme to i jinde - třeba na jejím oblíbeném ponku nebo někde venku na louce, u stromu a podobně. Ani čas není příliš rozhodující, myslím si (a Bělka sama svým chování to dovede připomínat) že důležité je dodržování pravidelnosti intervalu (v zimě 1x, v létě 2x denně).
2.2. Způsob dojení
Je velice individuální. Zpočátku bylo pro mladou a energickou Bělku vůbec obtížné chvilku v klidu postát, musel jsem ji nakrátko uvazovat a všelijak lákat, hladit a uklidňovat, někdy jsem musel poprosit i Lídu, aby nám pomohla. V současnosti už nemusím Bělku ani uvazovat. Ale než dá mléko, je to hotový rituál: Zajde do "svého" koutku, a nikdo další (Brok nebo Malka) nesmí být poblíž, nebo je nekompromisně vytrká. Pak pohladíme, otřeme vemínko a uděláme několik prvních střiků. Následuje přestávka, odpočinek. Bělka si lehne a já mohu přisednout. I ti druzí mohou taky na chvilku přijít. Podrobuji se tomuto zvyku docela rád, protože po předchozím poklízení bývám zadýchaný a bolí mě ve hřbetě. Tak přisedám a říkám: Máme schůzi, soudruzi...:-)
Chvilku posedíme - Bělka si někdy položí hlavu na mé koleno, přivře oči a jenom přežvykuje. Anebo i přežvykovat přestane, zavře oči úplně a jakoby chrápe. Malka potichu šrotuje vedle, spokojeně pošvihává ocáskem a někdy mi zafuní do ucha. Brok se plete mezi námi a vůbec mu nevadí, že Malka si stoupla asi jenom jeden centimetr vedle. Nebo někde pohodlně zalehne do slámy a jenom občas dá o sobě vědět packou. Ani se mi nechce vstávat. Ale co naplat, čeká nás práce. Toto vše se během necelé půlhodinky ještě několikrát opakuje. Při dojení zmáčknu oba struky asi 40 až 60x (v létě asi 150 až 180x). Plně respektuji Bělku, kdykoli potřebuje popojít, pootočit se nebo podrbat.
2.3. Množství nadojeného mléka
se mění v průběhu celého roku a zdá se mi že přímo souvisí se Sluncem. Teď, v období zimního slunovratu (listopad až únor) je sluníčka i mléka nejméně, něco kolem 0,5 l denně. Hned jak se naše každodenní vycházky začnou prodlužovat a na pastvě přibývat všeliakých výhonků a pupenů rostlin, mléka postupně přibývá a v období letního slunovratu (květen až srpen) je ho nejvíce - až 1,8 l/den.
3. Zpracování a spotřeba
Už od července 2004 dávala Bělka na jedno dojení až 0,7 l mléka. Bylo ho vždy za několik dnů tolik, že jsme jej zkoušeli zpracovat na tvaroh, sýr, jogurt i máslo. Techniku zpracování vynechám, protože je vynikajícím způsobem posaná na webu O domácí výrobě všemožných sýrů. Za zmínku stojí snad jen to, že jsme v té době nejčastěji zpracovávali mléko na tvaroh, protože to bylo nejméně pracné s ohledem na četnost a množství dávek. Během času jsme si zvykli zkonzumovat všechno mléko čerstvé, hned po dojení, protože je tak nejlepší a nejzdravější. Brok si nenechá uniknout žádnou příležitost, kdy se jej může napít. Od loňského léta mu přišla na chuť též Malka, která měla jenom tak krátké dětství u mámy...
4. Vlastnosti
Co vše je v tom mléku obsaženo? Esence těch nejlepších bylinek, semínek a větviček, co Bělka najde a pečlivě vybere - a nikdy si nevezme to co nechce nebo co ji nechutná... Skvostný výběr všech možných vitaminů, enzymů a bioaktivních látek. Nejlepší produkt zdravé výživy, nedá se ovšem koupit. Ale co ještě navíc? Jedno indické slovo, pro které není ekvivalent v žádném jiném indoevropském jazyce: Prána.... životodárná mateřská láska, energie naší Matky Země. Jestli se někdo zeptá, jak je o tom možno mluvit v případě naší Bělky, která ještě nikdy neměla kůzlátko, tak to vysvětlím jednoduše: My teď patříme do její rodiny. Ona je na své rodině - stádu plně závislá. Žije s ní v jednotě, stará se aby byli všichni pohromadě (trpělivě čeká na Malku, která se často někde opozdí, ale naopak, když se sám víc vzdálím, honem běží zase za mnou). Sdílí s ostatními členy rodiny všecho dobré i špatné a dává jim ze sebe to nejlepší - mléko.
5. Díkuvzdání
Děkuji svým rodičům i prarodičům, že se o mně pěkně starali. Děkuji babičce v Kyjovicích, za to že jsem už jako docela malý mohl zažít a pocítit nádheru, čistotu a mír ve chlévě s kravičkou a dalšími zvířaty. Ta byla ustájená přímo v domku jen za dvěma dveřmi. Babička byla vdova se sedmi dětmi a zvířata dávala obživu celé rodině. Vzpomínám si, že k jídlu se mohlo jít teprve až bylo vše poklizeno a o zvířata postaráno. Děkuji celé své rodině, přátelům a známým za všechny pěkné společné chvíle i strpení mých nedostatků a zlozvyků. Prosím za odpuštění všechny, komu jsem kdy ublížil. Děkuji svým zvířecím kamarádům Brokovi, Bělce a Male za nevšední dobrodružství poslední doby. Děkuji všem přátelům v dalekém a zároveň i blízkém Jadanu, že postavili a provozují školu, Taláb (mezinárodní pilotní projekt pro zachycování dešťové vody v pouštních oblastech), nemocnici, útulek pro opuštěná zvířata a spoustu jiných dobrých věcí. Zdravím novorozence Sundar Dáse a přeji mu dlouhý a spokojený život. Děkuji všem dalším za všechno ostatní, co jsem tady nestačil vyjmenovat. Děkuji Swámidžimu a všem kamarádům na cestě k Poznání. Vybavuji si nádherné Himalájské štíty a jejich jména, bohyně jedna vznešenější než druhá: Annapurna, Čhomolungma, Nanda Devi...
Skláním se s úctou a pokorou před nekonečnou štědrostí a milostí té nejvyšší - Bohyně Matky Země.
1. Počátek období laktace:
Květen 2004. Bělce jakoby napuchlo jedno vemínko. Zrovna byl u nás i veterinář, aby píchnul Male injekci proti tetanu. Tak se též podíval Bělce na to vemínko. Trochu je prohnětl, zmáčknul struky...a už to bylo. Řekl, že se to může upravit i samo, v tomto případě je však lepší trochu mléka oddojit. Pokud se však začne dojit, pak je třeba v tom neustále a pravidelně pokračovat - nebo jinak hrozí záněty vemínka i další komplikace. Rozhodl jsem se pro tu druhou variantu a od té doby máme každý den kozí mléko...a
1.1.Konec období laktace ?
2.Technika ručního dojení:
Je dobře popsaná i nakreslená v knížce Chov koz (M. Fantová a kol., Praha 2000). Tuto techniku po celou dobu přesně dodržuji, a mačkám prsty pouze struky, palec a ukazováček, pak postupně další. Musel jsem zpočátku vyvinout značné úsilí a trpělivost, abych se to naučil a vydržel bolest v revmatických prstech. Zpočátku to šlo jen levou rukou - prsty na té druhé byly nepoužitelné, ale postupně se též vycvičily tak, že dneska to jde docela dobře oběma rukama současně.
2.1. Místo a čas dojení
tvoří samostatnou kapitolou této techniky, protože jsme si museli oba (Bělka i já) na sebe a na ty nové věci zvyknout a poznat co a jak, kdy a kde. Je pravda že teď dojíme většinou ve chlévě v jednom čistém koutku, ale je to spíš otázka pohodlí. Samotné místo není až tak důležité, zkusili jsme to i jinde - třeba na jejím oblíbeném ponku nebo někde venku na louce, u stromu a podobně. Ani čas není příliš rozhodující, myslím si (a Bělka sama svým chování to dovede připomínat) že důležité je dodržování pravidelnosti intervalu (v zimě 1x, v létě 2x denně).
2.2. Způsob dojení
Je velice individuální. Zpočátku bylo pro mladou a energickou Bělku vůbec obtížné chvilku v klidu postát, musel jsem ji nakrátko uvazovat a všelijak lákat, hladit a uklidňovat, někdy jsem musel poprosit i Lídu, aby nám pomohla. V současnosti už nemusím Bělku ani uvazovat. Ale než dá mléko, je to hotový rituál: Zajde do "svého" koutku, a nikdo další (Brok nebo Malka) nesmí být poblíž, nebo je nekompromisně vytrká. Pak pohladíme, otřeme vemínko a uděláme několik prvních střiků. Následuje přestávka, odpočinek. Bělka si lehne a já mohu přisednout. I ti druzí mohou taky na chvilku přijít. Podrobuji se tomuto zvyku docela rád, protože po předchozím poklízení bývám zadýchaný a bolí mě ve hřbetě. Tak přisedám a říkám: Máme schůzi, soudruzi...:-)
Chvilku posedíme - Bělka si někdy položí hlavu na mé koleno, přivře oči a jenom přežvykuje. Anebo i přežvykovat přestane, zavře oči úplně a jakoby chrápe. Malka potichu šrotuje vedle, spokojeně pošvihává ocáskem a někdy mi zafuní do ucha. Brok se plete mezi námi a vůbec mu nevadí, že Malka si stoupla asi jenom jeden centimetr vedle. Nebo někde pohodlně zalehne do slámy a jenom občas dá o sobě vědět packou. Ani se mi nechce vstávat. Ale co naplat, čeká nás práce. Toto vše se během necelé půlhodinky ještě několikrát opakuje. Při dojení zmáčknu oba struky asi 40 až 60x (v létě asi 150 až 180x). Plně respektuji Bělku, kdykoli potřebuje popojít, pootočit se nebo podrbat.
2.3. Množství nadojeného mléka
se mění v průběhu celého roku a zdá se mi že přímo souvisí se Sluncem. Teď, v období zimního slunovratu (listopad až únor) je sluníčka i mléka nejméně, něco kolem 0,5 l denně. Hned jak se naše každodenní vycházky začnou prodlužovat a na pastvě přibývat všeliakých výhonků a pupenů rostlin, mléka postupně přibývá a v období letního slunovratu (květen až srpen) je ho nejvíce - až 1,8 l/den.
3. Zpracování a spotřeba
Už od července 2004 dávala Bělka na jedno dojení až 0,7 l mléka. Bylo ho vždy za několik dnů tolik, že jsme jej zkoušeli zpracovat na tvaroh, sýr, jogurt i máslo. Techniku zpracování vynechám, protože je vynikajícím způsobem posaná na webu O domácí výrobě všemožných sýrů. Za zmínku stojí snad jen to, že jsme v té době nejčastěji zpracovávali mléko na tvaroh, protože to bylo nejméně pracné s ohledem na četnost a množství dávek. Během času jsme si zvykli zkonzumovat všechno mléko čerstvé, hned po dojení, protože je tak nejlepší a nejzdravější. Brok si nenechá uniknout žádnou příležitost, kdy se jej může napít. Od loňského léta mu přišla na chuť též Malka, která měla jenom tak krátké dětství u mámy...
4. Vlastnosti
Co vše je v tom mléku obsaženo? Esence těch nejlepších bylinek, semínek a větviček, co Bělka najde a pečlivě vybere - a nikdy si nevezme to co nechce nebo co ji nechutná... Skvostný výběr všech možných vitaminů, enzymů a bioaktivních látek. Nejlepší produkt zdravé výživy, nedá se ovšem koupit. Ale co ještě navíc? Jedno indické slovo, pro které není ekvivalent v žádném jiném indoevropském jazyce: Prána.... životodárná mateřská láska, energie naší Matky Země. Jestli se někdo zeptá, jak je o tom možno mluvit v případě naší Bělky, která ještě nikdy neměla kůzlátko, tak to vysvětlím jednoduše: My teď patříme do její rodiny. Ona je na své rodině - stádu plně závislá. Žije s ní v jednotě, stará se aby byli všichni pohromadě (trpělivě čeká na Malku, která se často někde opozdí, ale naopak, když se sám víc vzdálím, honem běží zase za mnou). Sdílí s ostatními členy rodiny všecho dobré i špatné a dává jim ze sebe to nejlepší - mléko.
5. Díkuvzdání
Děkuji svým rodičům i prarodičům, že se o mně pěkně starali. Děkuji babičce v Kyjovicích, za to že jsem už jako docela malý mohl zažít a pocítit nádheru, čistotu a mír ve chlévě s kravičkou a dalšími zvířaty. Ta byla ustájená přímo v domku jen za dvěma dveřmi. Babička byla vdova se sedmi dětmi a zvířata dávala obživu celé rodině. Vzpomínám si, že k jídlu se mohlo jít teprve až bylo vše poklizeno a o zvířata postaráno. Děkuji celé své rodině, přátelům a známým za všechny pěkné společné chvíle i strpení mých nedostatků a zlozvyků. Prosím za odpuštění všechny, komu jsem kdy ublížil. Děkuji svým zvířecím kamarádům Brokovi, Bělce a Male za nevšední dobrodružství poslední doby. Děkuji všem přátelům v dalekém a zároveň i blízkém Jadanu, že postavili a provozují školu, Taláb (mezinárodní pilotní projekt pro zachycování dešťové vody v pouštních oblastech), nemocnici, útulek pro opuštěná zvířata a spoustu jiných dobrých věcí. Zdravím novorozence Sundar Dáse a přeji mu dlouhý a spokojený život. Děkuji všem dalším za všechno ostatní, co jsem tady nestačil vyjmenovat. Děkuji Swámidžimu a všem kamarádům na cestě k Poznání. Vybavuji si nádherné Himalájské štíty a jejich jména, bohyně jedna vznešenější než druhá: Annapurna, Čhomolungma, Nanda Devi...
Skláním se s úctou a pokorou před nekonečnou štědrostí a milostí té nejvyšší - Bohyně Matky Země.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)