Procházeli jsme dobře známá, předtím už mockrát navštívená místa. Všude je tu vidět plno změn: Zub času ulámal větve některým stromovým velikánům anebo je vyvrátil i s kořeny. Ale z kůry několika vykotlaných líp už zase vyrůstají mladé stromky.
Z podhradí až na hrad je položena nová asfaltka, po níž frčí kolem návštěvníků auta (řemeslníků ?) Snad ta úprava neublížila kořenům staletých buků okolo. Přečkaly tady už nejednoho zeměpána.
Celý hrad prošel za poslední léta rozsáhlou rekonstrukcí a je pěkně opraven, člověk se dostane i tam , kde dříve ne. Hned za hradní branou padnou do oka 3 výrazné reklamy: Mittal steel, Tatra Kopřivnice, Letiště Leoše Janáčka. Proč asi jenom ty tři?
Vstupné pořádně podražilo, ale hned za pokladnou pestrá nabídka všelijakých tretek i výtvarných ? prací. Ale pěkná zákoutí, zpřístupněné sklepy i místnosti, schodiště až na vrchol hradu s krásnou vyhlídkou stojí za to.
Hradní cisterna jakoby připravená k napuštění vody, též studna stojí na svém místě. Je pročištěná až do hloubky cca 140 m, tj asi 50 m nad úroveň Ondřejnice, doplněna o popis historie: Kdysi dávno ve středověku z té veliké hloubky čerpali vodu pomocí obrovského dřevěného mechanizmu - nevolníci, vězni a kdo ještě asi?..
Snažím se představit, jak to vypadalo a probíhalo, kolik tady muselo žít lidí a kolik síly, odvahy, vytrvalosti, technické dovednosti, ale i strádání a utrpení bylo potřeba k tomu až se to vše podařilo uskutečnit. A ovšem taky - velké víry a snad i bezděčného smyslu pro vše krásné, vždy v harmonii s přírodou.
Dodnes o tom svědčí další kamenné stavby nejen na hradu, ale i v jeho okolí: Sochy, kostely, kapličky, kříže a památníky u cest i v polích. Boží muka i odpočívadla pro pocestné. My jsme kolem šli taky - bylo horko a nechtělo se čekat na autobus.
Ale: Ta silnice, po níž před pár lety projelo možná jen pár desítek aut za den je dneska pěkně opravená a je na ní mnohem větší provoz. Zmíněná odpočívadla už skoro zmizela, nebo jsou jakoby skrčena kdesi v trní a kopřivách pod silnicí. Anebo vandalsky zničena! Všechny svatostánky zamčeny. Proč? Jaký je sled příčin a následků, který dovedl k tomuto stavu? A tak poutníče, buď vděčný i za kousek stínu na neposečené mezi. Zato však jdeš po nově označkované naučné stezce Leoše Janáčka.
Nemám vůbec nic proti našemu slavnému rodákovi, ale podle toho, co jsem na webu "vyGooglil", možná se ta stezka (a další chodníčky) dříve jmenovaly jinak. Třeba měly něco společného se svatým Ondřejem (viz taky pojmenování říčky, zasvěcení kostela na Hukvaldech i jméno každoroční listopadové pouti). Kdo to byl? Jaky měl vztah ke zdejšímu kraji?
Zrovna mám rozečtenou knihu "Cestou hvězdy" od Pavly Jazairiové o slavné Svatojakubské pouti do Santiago de Compostely. O dodnes živé pouti, která je doslova prošpikovaná historii na každém kroku a každoročně ji absolvuje po různých trasách tisíce poutníků z celého světa. Dostal jsem se k té knize vlastně oklikou přes odkazy na francouzském oslíkářském portále a informaci svého bratra. Asi by bylo zajímavé porovnat líčení dalších cestovatelů, vydané v knižní podobě, jako třeba: Poutník - Mágův deník od Paula Coelha nebo Ultreia od Zdeňka Susy. Kdo je tak netrpělivý jako já, může si o tom prolistovat na webu dokument Pavla Stěhuleho se spoustou obrázků. A najít tam spoustu dalšího. Jenom jsem si všiml, že kostely tam mají pro pocestné otevřeno - jak tomu ještě donedávna bývalo i u nás...
Přemítám o podobnostech a rozdílech této slavné pouti s naší méně slavnou Svatoondřejskou. Pardon, měl bych říct: Naučnou stezkou našeho Slavného Rodáka. Na jednom panelu této stezky se dočítám, že kámen pro zmíněné pomníčky a stavby pochází z nedalekého Kazničova. V kamenolomu lámali až 20m velké kusy pískovce, některé z nich dotáhli až na hrad a dosud tam leží. Kdo a jak?
Cestou jsme uviděli i dva příklady vztahu člověka ke zvířatům: Mladá rodinka táhne velkého psa bernardýna po desítkách železných schdů až na vrchol hradu. Pes v tom horku sotva lapá po dechu...Dvě děvčata přijíždí odkudsi na koních až k dolním hradbám, uvážou zpocené koníčky na plném slunci na parkovišti mezi auty a samy se jdou osvěžit - naštěstí se za chvilku vracejí a jedou dál...
Před setměním jsme se zdrávi vrátili domů, a tam už netrpělivě vyhlíželi naši čtvernozí kamarádi, připraveni vydat se za svou každodenní činností, na svou malou oslí cestu za Horečku. Jsem v pokušení tento výlet zahrnout taky do těchto cest a přiřadit mu pořadové číslo 1. Proč, mají zde číslovky vůbec nějaký význam?
Možná mají, stojí na nich přísloví, že "opakování, matka moudrosti". Podobně jako při našem "Oslím výcviku", učíme se navzájem. Především já se učím od svých ušáků základní logice, jako že není radno vynechávat nebo přeskakovat stupínky vývoje, neboli "stavět dům od střechy". A jednou z podmínek uskutečnění větší cesty je třeba, že musíš nejdřív projít určitý počet menších cest s různým stupněm obtížnosti, Malých oslích cest. Ze stovek drobností na těchto cestách se mohu učit chápat jejich "řeč", kterou vyjadřují své potřeby, strasti i radosti...
Děkuji svým spolucestovatelům za pěkné zážitky a nové podněty. Děkuji i milým ušákům Brokovi, Bělce a Malušce za to, že v jejich přítomnosti mohu rozvíjet svou trpělivost a učit se z jejich obrovské intuice. Za to, jak dávají člověku pocítit sounáležitost stáda nebo smečky, rodiny. Za spřízněnost na pouti životem. Jednoduchý, čistý a naprosto nezáludný vztah, kdy ve stádu se nestrpí žádné úmyslné zranění druhého, protože jeho jediným smyslem je: Přežít!
Vztah, který vzniká bez jakýchkoli vedlejších podmínek, vyvíjí se na těchto cestách a trvá po celé věky. Od narození k smrti a od nového zrození dál.
Žádné komentáře:
Okomentovat